Navzdory současným vyšším teplotám v tomto období neobvyklým, které dorazily do české kotliny, topná sezona trvá a bude ještě nějaký ten týden pokračovat. To je důvod, abych se ve svém článku pozastavil nad způsobem vytápění v obci Černá v Pošumaví.

Problém, který nastínila v ČkD žákyně 9. třídy z Brloha v úterý 21. února, sužuje mnoho našich měst a obcí. Vyjímkou není ani naše obec a po pravdě řečeno, někdy se ani nedivím. Plyn do obce zaveden není a stejně je neúnosně drahý, elektřina výrazně podražila a tak téměř hlavním topným artiklem je uhlí a dřevo. A přestože jsme v oblasti s velkým podílem lesů, je dřevo stále obtížnější shánět a zejména pro starší občany je téměř celoroční manipulace se dřevem poměrně obtížná. Uhlí přivezou Uhelné sklady, transportérem dopraví až do sklepa a je hotovo, to je tedy poměrně jednodušší.

Proto mnoho občanů bydlících v obecních bytech uvítalo, když se obecní orgány rozhodly, že je nutno vzhledem k šetření energií a zlepšení ekologické situace v obci, přejít na jiný, šetrnější způsob vytápění.

Postupně tak od roku 2004 byla ve třech obecních bytovkách instalována tepelná čerpadla, která jsou vhodným ekologickým energetickým zdrojem. U každé z bytovek byly provedeny tři vrty v hloubce přes 100 m, z nichž čerpadlo získává teplo obsažené v půdě, které se převádí cirkulací do výparníku tepelného čerpadla pomocí teplonosné kapaliny. Pokud nastanou výrazně nižší venkovní teploty, slouží k dotopení elektrokotel, což zajišťuje vestavěný regulátor.

Jsou ekologické.

Tepelná čerpadla jsou nejlevnější a nejefektivnější způsob vytápění a jsou šetrná k životnímu prostředí, nevznikají žádné exhalace ani tuhé či kapalné odpady. Náklady na pořízení tepelného čerpadla jsou ovšem poměrně vysoké, obec mohla tento způsob zavést pouze za předpokladu získání dotací, které nakonec obdržela, ve výši přibližně 50% na každé tepelné čerpadlo, od Státního fondu životního prostředí.

Zateplení.

Současně s instalací tepelných čerpadel bylo nutno provést dokonalé zateplení celého bytového domu a tak se prováděla výměna střešní konstrukce, výměna oken a nová fasáda s celkovým zateplením.

Dnes jsou nájemníci spokojeni, vedle pohodlí a čistoty to přináší i jistotu, že cena za teplo výrazně neporoste a výhodné je to samozřejmě i pro obec, především díky nižší finanční zátěži za topení.

V roce 2007 rozhodli zastupitelé o dalším ekologickém způsobu vytápění u největšího domu v obci tzv."Svobodárny". Do listopadu 2007 se zde topilo koksem a od této doby zde funguje vytápění tzv.biomasou - peletkami. Byly instalovány dva nové kotle, každý po 50 kW, které jsou přímo specializovány na vytápění peletkami. Veškeré práce spojené s vytápěním jsou plně automatizované, materiál je dopravován v potřebném množství do hořáku, takže kotel je plně regulovatelný. Peletky obec odebírá od místní firmy, která je vyrábí v areálu, téměř naproti zmíněného domu.

Podle slov starosty obce se za topnou sezonu spotřebuje asi 25 tun peletek a finanční náklady oproti dřívějšímu vytápění koksem mohou být až poloviční, maximálně dvoutřetinové. Nájemníci jsou spokojeni, nejen proto, že v bytech je teplo, ale podstatně se snížila prašnost, je větší pohodlí, ale především budou za dodané teplo méně platit.

Obec si uvědomovala, že zavedení tohoto systému vytápění bude muset plně hradit ze svého rozpočtu, bez jakýchkoliv dotací. Důležité však je, že to pomůže k podstatnému snížení imisí v naší obci. Uhlí, případně dřevo jsou stále ještě převažující typy topení a kdo jiný než obec, by měl dbát na zlepšení celkové ekologické situace, je tedy chvályhodné, že dřívější úvahy představitelů obce se proměnily v činy.

František Záhora, Českokrumlovský deník, 6.3.2008
 

Pamětníků napouštění lipenské přehrady je mnoho, těch, kteří se pokoušejí zachytit historii, už méně. Jedním z nich je František Záhora z Černé v Pošumaví. I když patří k mladší lipenské generaci a Černou v Pošumaví nepoznal jinak než obklopenou jezerem, patří mu zásluha o to, že oživil zdejší kronikářství. O stavbě lipenské přehrady se v jeho kronice příliš nedočteme. Spíše o tom, co se hlavně v tomto kraji s velkou vodní plochou změnilo.
,Po válce se počet obyvatel Černé snížil, odešla spousta lidí, kteří byli nahrazeni nově příchozími. Většina starých zvyků se zapomněla, některé se neobnovily vůbec, jiné, třeba masopust, si zdejší lidé znovu vybudovali. Po zatopení přehrady tu pomalu vznikaly nejdříve malé kiosky, později pláže, tábořiště a kempy. Z ničeho se najednou stala obrovská rekreační oblast,“ shrnuje kronikář Záhora. S kronikářem jsme došli až na břeh jezera v Černé v Pošumaví, abychom se jeho očima podívali pod hladinu. Někde tady byly totiž světoznámé tuhové doly.

,Bylo to asi tři sta metrů od břehu, asi tímhle směrem,“ ukazuje historik na protější břeh, kde v roce 1767 byla nalezena mohutná ložiska grafitu a po čtyřiceti letech se zde začal těžit. Doly brzy dosáhly celosvětového významu a jak se uvádí v kronice, dodávaly tuhu pro tehdy věhlasné firmy, jako byly Anton Ferus v Českých Budějovicích, Mathias Neven v Kolíně nad Rýnem či Friedrich Roesch v Norimberku.

Tuhu od Vltavy znala celá Evropa

Denně se zde vytěžilo až pět vagónů tuhy, z 80 procent byla využívána v železárnách, 10 procent na barvy, pouliční dráhy, sklárny a keramiku, 5 procent pro další různé hutnické účely, stejné množství na tužky. Nejvíce vytěžené tuhy směřovalo do Německa (53 procent), Rakouska Uherska (20 procent) a Anglie (14 procent). Za druhé světové války byla ale tuha vytěžena a doly zrušeny.

roniky má Záhora uloženy ve své pracovně. Tam jsme se také posadili a začali listovat. ,,První zápisy v zdejších kronikách vznikly už v roce 1924, tehdy ještě v němčině,“ vysvětluje Záhora s tím, že koncem války v roce 1945 se desky kronik uzavřely. „Na historii kronik jsem navázal v roce 1977. Do kronik byly zapisovány hlavně stavy obyvatelstva a situace v hospodářství, ale i mnohé důležité, byť dnes už zapomenuté události,“ říká František Záhora.

Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“ vysvětlil konec jedné šumavské tradice kronikář.

26.2.2008, Právo, Josef Hora

LIPENSKÉ PROMĚNY

Síly toku Vltavy se využívalo v tomto šumavském kraji dávno před vznikem Lipna. A to nejen k plavení dřeva. Jen mezi Vyšším Brodem a Frymburkem bylo před zatopením třiadvacet vodních mlýnů a hamrů.

Historie přehrady se začala psát až po velké povodni v roce 1890, to ale o vodní elektrárně ještě nikdo neměl ani ponětí. ,,Byl vypracován plán několika menších přehrad, aby se zabránilo povodním, ale místní zemědělci nechtěli prodat svou půdu. To samé se opakovalo v roce 1920. Stavba začala až po druhé světové válce, svou úlohu sehrál rovněž odsun německého obyvatelstva nebo zrušení slavných, ale vytěžených grafitových dolů na Mokré,“ říká kronikář z Černé v Pošumaví František Záhora, který se věnuje také historii přehrady.

Se stavbou se začalo v roce 1951

Se stavbou nádrže se začalo v roce 1951. ,,Celé údolí Vltavy okolo Lipna se proměnilo v jedno gigantické pracoviště, něco takového jsem viděl poprvé v životě. Nejdříve se stavěly domky pro dělníky, pak sklady, dílny, garáže. Později se začalo odlesňovat a byly odvezeny tisíce nákladních aut dřeva. Nakonec se odstraňovaly domky, silnice a všemožné objekty. Zmizelo několik osad, také obec Dolní Vltavice a část Frymburka,“ říká pamětník stavby František Bártík, jehož domek zmizel pod hladinou v zatopeném Frymburce.

Využití vody dostalo další směr a spočítalo se, že za rok vyrobí elektrárna tolik proudu, při jehož vzniku by se spálilo v parních elektrárnách 75 000 tun hnědého uhlí. Pro stavbu hydroelektrárny bylo nutno vybudovat prostor. A pak přišli k dílu lipenští barabové. Nešlo o italské stavební dělníky, které pod tímto jménem znala celá Evropa jako kvalifikované a zdatné tuneláře. Mimochodem, stovky barabů vybudovaly v letech 1874–77 železniční tunel Špičák na trati Plzeň–Železná Ruda. V tomto případě šlo o specialisty a tehdy zvlášť vyzdvihované dělníky z přehradního staveniště.

Turbíny roztáčí obří vodopád

Nejdříve byla v hloubce přes 140 metrů ve skále vybudována obrovská hala, kam by se prý vešel Svatovítský chrám a do které dnes vedou dvě šachty. ,,Těmi šachtami dnes proudí voda, která roztáčí turbíny. Je to největší vodopád na světě, i když ho nikdo nevidí,“ říká jeden z inženýrů, pracujících dnes na přehradě.

adající voda ale musela vytékat. Proto byl vybudován tunel, který dnes ústí do nádrže Lipno II a měří přes tři kilometry. ,,Barabové tunel proráželi tři a půl roku a tři a půl roku poctivě ukládali na knížku jménem František Prorážka část ze mzdy. Nakonec celou útratu podle tradice propili,“ říká pamětník František Bártík. V pondělí 15. června 1959 v 17.55 hodin proud vody poprvé roztočil lopatky turbíny a 350 tun vážící rotor se začal točit. Krátce před Vánocemi 1959 byla dána do provozu i druhá lipenská turbína: „Obě Francisovy turbíny na lipenské přehradě o výkonu 120 MW pracují bez závad a zásobují naši energetickou síť,“ ohlásil tehdejší tisk.

4.3.2008, Právo, Josef Hora

Ještě před šedesáti lety o stavbě přehrady s největší vodní plochou v Česku nikdo nevěděl a to, že se budou lidé třeba v Austrálii moci podívat na aktuální západ slunce nad přehradou, bylo jen námětem fantastických románů.
V sočasné době sleduje Lipenskou přehradu několik webových kamer a obrázky a údaje z hloubi Šumavy posílají do celého světa.
Třeba v úterý 1. dubna odpoledne kamera ve Frymburku uváděla: minimální teplota minus 1, maximální 14,8 stupně Celsia. Slunce na Lipně dnes: začátek

LIPENSKÉ PROMĚNY

šera: 5.10 – východ: 5.42 – západ: 18.33 – konec šera: 19.05.

Pamětníci, kteří žili v okolí Vltavy, tvrdí, že po stavbě Lipenské přehrady se počasí v okolí změnilo. ,,V tom obrovském množství vody se drží zima, po dešti nebo po bouřce je tady několik dní pěkně chladno. Ještě když tady tekla řeka, tohle se nestávalo,“ říká bývalý poštmistr z Frymburku, který prý chodil na pivo do frymburské hospody, která je dnes deset metrů pod hladinou Lipna.
Historické události i změny počasí se v Černé v Pošumaví, vesnici nedaleko Frymburku, začaly zaznamenávat do místní kroniky už v roce 1924. ,,Od r. 1979, kdy si dělám záznamy, byl nejstudenější leden 2005 a po něm únor 1986, naopak nejteplejší byl červenec 1994 a pak srpen 1992.
Co se týče roků, pak celkově nejteplejší byly 1994, pak 1995 a 1992 a naopak nejstudenější 1981, 1982 a 2006.
Kuriozitou se stal Silvestr 1978, kdy došlo celostátně k přelomu teplot. U nás ještě v šestnáct hodin bylo +13 °C, přes noc prudké ochlazení a ráno –20 °C, rozdíl byl 33 °C.
Ve stejném roce značně klesla hladina Lipna – o více než 3,5 metru, cestou z Černé do Hůrky byla vidět původní cesta a most, spousty pařezů po vykácených stromech a za Horní Planou se objevilo tzv. srdce Vltavy,“ říká František Záhora s tím, že při nízkém stavu vody Vltava vytvoří svými zátočinami tvar připomínající obrovské srdce.
,,V oblasti Lipna, konkrétně ve Vyšším Brodě, se začalo měřit počasí už v roce 1818, samozřejmě s přestávkami. Stanice sloužila ke měření srážek. Od roku 1954 je zde stanice základní – měří se třeba teplota, tlak nebo vítr – a od roku 1997 automatická. Další stanice je od roku 1932 v Horní Plané, také v Černé v Pošumaví nebo přímo na přehradě,“ říká Miloslava Starostová, vedoucí oddělení meteorologie a klimatologie hydrometeorologického ústavu v Českých Budějovicích.
Webové kamery můžete najít ve Frymburku, Černé v Pošumaví nebo v Lipně nad Vltavou, najdete je také na internetu na stránkách www.kamery.unas.cz, www.webkamery.net nebo www.lipnonet.cz.

***

V tom obrovském množství vody se drží zima, po dešti nebo po bouřce je tady několik dní pěkně chladno bývalý poštmistr z Frymburku

02.04.2008 - (PEP) - Jižní Čechy - str. 13

Od 1. dubna začaly ve vybraných stanicích Českých drah (ČD) na jihu Čech znovu fungovat sezónní půjčovny jízdních kol. Právo o tom informoval mluvčí ČD Ondřej Kubala. „Kola si cestující mohou vypůjčit ve dvou oblastech. Na Šumavě a v oblasti mezi Táborem, Českými Velenicemi a Telčí,“ uvedl Kubala.
Vyznavači cyklistiky mají k dispozici sedm cyklopůjčoven v železničních stanicích Tábor, Veselí nad Lužnicí, Jindřichův Hradec, Třeboň, Nová Pec, Černá v Pošumaví a Volary. Kolo není nutné vracet na místo, kde bylo vypůjčeno. K tomuto účelu slouží dalších 16 stanic.

Cykloturisté, kteří si půjčí kolo v prvních čtyřech jmenovaných půjčovnách, mohou kolo vrátit také v železničních stanicích České Velenice, Nové Hrady, Borovany, Majdalena, Nová Bystřice, Třešť, Slavonice, Dačice, Lomnice nad Lužnicí, Soběslav, Roudná, Bechyně a Chýnov. Kola z půjčoven Černá v Pošumaví, Nová Pec a Volary lze vrátit rovněž v železničních stanicích Český Krumlov, Kájov, Horní Planá.

„Pro zapůjčení kola stačí dva platné osobní průkazy, složení zálohy tisíc korun, uzavření nájemní smlouvy a zaplacení půjčovného. Zálohu cestující dostanou zpět po vrácení kola. V sezóně je o službu velký zájem, proto všem doporučujeme kola si v příslušných půjčovnách předem rezervovat,“ poznamenala ředitelka Odboru osobní dopravy a přepravy Českých drah Luďka Hnulíková. Aktuální seznam kontaktů na všechny cyklopůjčovny ČD, včetně otevírací doby, jsou na internetu: www.cd.cz/pujcovnykol.

Vypůjčení kola v půjčovnách ČD přináší podle Hnulíkové zákazníkům další výhody. „Na vyjmenovaných tratích je možné vypůjčené kolo přepravovat zdarma, bezplatná je i jeho úschova na nádražích a ve vlacích,“ poznamenala. Všechny půjčovny kol ČD jsou vybaveny kvalitními trekingovými a horskými koly s odborně prováděným servisem. Ceny vypůjčení kola se pohybují od 80 do 350 korun.

10.04.2008 - Petr Pokorný - Jižní Čechy - str. 13

LIPENSKÉ PROMĚNY

Pokud se častěji touláte lesy v okolí Lipna, můžete se setkat s neobvyklým tvorem. Za ranního šera nebo večerního soumraku se v houštinách může objevit váhavě se pohybující silueta a na první pohled nepoznáte, že jde o losa. Zvíře vysoké jako kůň, krátké tělo s miniaturním ocasem, hrbolem na čenichu s přečnívajícím pyskem, kterému na kráse nepřidá ani obrovský kožní lalok na krku.

Je plachý, na člověka většinou nezaútočí

Nemusíte se ale bát, je plaché a na člověka většinou nezaútočí, protože je prý velký a je si vědom své převahy.
,,Já jsem ho na vlastní oči ještě neviděl, ale zdejší myslivci, lesní dělníci nebo náhodní návštěvníci lesů nám někdy volají, že ho spatřili. Někteří často nevědí, co viděli, takže třeba říkají, že se lesem potuluje velká zatoulaná kráva. Osobně jsem zatím štěstí neměl, viděl jsem pouze jeho stopy, trus nebo okousané větve, kterými se živí,“ říká Pavel Šustr, zoolog Národního parku Šumava.
Losi ale skrývají jedno nebezpečí, v některých případech hlavně ve Skandinávii pro lidi i losy smrtelné. ,,Stalo se, že obrovský los vletěl na silnici a porazilo ho auto, byl hodně polámaný a museli jsme ho utratit. Dnes můžete vidět jeho vycpaninu v informačním středisku Národního parku Šumava v Českých Žlebech,“ říká šumavský zoolog.

Vrátili se před šesti desítkami let

Jinak Lipno, Vltavická brázda, široké údolí, které lipenské jezero z části zaplňuje, je jedno ze dvou míst, kde se v Čechách znovu losi usídlili. „Dnes žije v okolí Lipna asi deset kusů, jedna populace je ještě na Třeboňsku,“ dodává Šustr. Losi byli na našem území vyhubeni během 12. až 15. století a jejich návratem z Polska asi před šedesáti lety začal nový výzkum.
,,Máme v plánu losa odchytit a nasadit mu zvláštní obojek, tak budeme vědět, kde se pohybuje a jak žije. Zatím jsme ho ale nedopadli,“ dodává Pavel Šustr.
Losi jsou lipenská rarita, brzy to ale mohou být třeba i zajíci.
„Každopádně, a to již před naplněním přehrady, byla v tomto koutě Šumavy spousta zajíců, koroptví, bažantů, byli tady i tetřívci. Postupně ale docházelo k jejich úbytku. Ještě v roce 1975 a 1976 se střílelo na honech přes dvě stě zajíců, postupně do deseti let byly hony na zajíce zastaveny, pak byl jeden povolen – střelili se tři zajíci,“ říká František Záhora, kronikář z Černé v Pošumaví a dodává: ,,Po napuštění Lipna v roce 1958 byla velká exploze štik, postupně se stává charakteristickou rybou Lipna mník obecný a v poslední době je to zejména bolen a také sumec. Naopak ubývá štik, kaprů i candátů.“

Dvě zátoky se mají stát rybí rezervací

To by mohla změnit rybí rezervace, kde by se nesmělo rybařit. Rybářský svaz navrhuje, aby chráněná oblast o rozloze asi tři sta hektarů byla na dvou větších zátokách – Kyselovské proti Dolní Vltavici a v Račí zátoce naproti Horní Plané.
Ryby by tak měly více prostoru na rozmnožování a růst, rybáři by zase mohli lovit větší kusy, řekl ČTK Hynek Hladík z jihočeského střediska Českého rybářského svazu.
Jak Hladík dále informoval, rybářský svaz připravuje i projekt s Akademií věd, který by měl v příštích letech vývoj rybí populace na Lipně monitorovat a navrhnout, jaké druhy ryb by se měly v budoucnu v nádrži objevit a které nikoliv.

Foto popis| Mládě losa evropského s matkou.
Foto autor| Foto archív Zoo Brno

10.04.2008 - (PEP) - Jižní Čechy - str. 13

V roce 2005 jsem se pokoušel zjistit některé okolnosti kolem faráře Jana Prachaře, který jako první český farář působil v Černé v Pošumaví v letech 1946 – 1949 a pak uprchl do USA.

Zlatý člověk.

Setkal jsem se s občankou Černé v Pošumaví paní Boženou Rosickou, ročník narození 1920, která patřila mezi velmi dobré známé pana faráře. Do Černé se přistěhovala s rodinou v roce 1946 přibližně v době, kdy nastoupil jako farář Jan Prachař. Podle jejích slov to byl „zlatý člověk“. Nikomu nezpůsobil nikdy žádnou křivdu, pomáhal kde bylo třeba a choval se jako pravý vlastenec.

Páter Jan Prachař byl střední postavy, pohledný, ve věku asi kolem 30 let, nosil rajtky a vysoké boty. Bydlel na faře, na jídlo chodil do hostince k „Tomandlům“, anebo k lidem, kteří ho pozvali. Byl velmi skromný, jedl rád jednoduchá jídla, např. brambory s mlékem. Byl veselý, chodil rád i na taneční zábavy, ale vždy jen do 22 hodiny, pak odcházel domů.

K Rosickým prý chodíval téměř obden, známý byl i s rodinou Tomandlů, Lovětínských a některými dalšími, vesměs však dnes už nežijícími, či staršími lidmi.

Odešel s klíčem.

Na Zelený čtvrtek v r. 1949 odejel na motorce do Horní Plané a odtud pěšky přes louky, lesy a bažiny, uprchl do Německa.Nebylo to prý ovšem snadné, dlouho bloudil, nevěděl kde je, byl hladový, ale přece jen se dostal do Německa, kde hned na první faře mu dali najíst.Ssebou vzal klíč od kostela v Černé v Pošumaví, který 40 let opatroval a při svém návratu, který mu byl umožněn po revoluci, ho v roce 1991 vrátil.

Klíč od kostela z Černé v Pošumaví nechal pan farář v USA pozlatit a po svém návratu ho odevzdal v Černé právě paní Boženě Rosické, která ho uchovávala, o čemž jsem se sám přesvědčil.

Farář Jan Prachař byl za dobu svého působení znám tím, že poskytoval noclehy lidem, kteří prchali přes hranice. Zastavovali se v Černé u faráře, údajně pod heslem „nocleh na faře“. Z tohoto důvodu byl sledován STB a vydatně tomu prý napomáhali i někteří místní občané.

Podle slov samotného p. faráře, ho policajt, který neustále hlídal u plotu fary, před velikonocemi roku 1949, varoval se slovy: „pane faráři, chcete-li si zachovati život, musíte ihned utéct“. Proto se tak rychle rozhodl, ale chtěl údajně ještě předtím provést určité posvěcení v Horní Plané, kam přijel na motorce. Tam byl však upozorněn ať neotálí a ihned uprchne. V Černé pak někteří / minimálně dva/ občané, kteří faráře měli hlídat, nemohli pochopit, jak jim mohl utéct.

Unikl o fous.

Pan farář měl skutečně „ štěstí“, neboť brzy nato začala čistka řadových církevních představitelů, především těch, kteří byli v největší oblibě u věřících.

Jméno policajta, který mu svým varováním dopomohl k útěku však p. farář ani po 40 letech nikomu neřekl, přestože ho dobře znal. Jména dvou místních občanů, dnes již po smrti, však v Černé znal prý téměř každý.

K případu útěku pana faráře se žádné novinové články nenašly a zřejmě ani neexistují. P. Jan Prachař předal klíč paní Rosické ve vší tichosti. Kromě ní a pár zasvěcených neměl nikdo ponětí o jeho existenci.

P.farář Prachař čekal dlouhých 40 let na návrat.Přestože byl prý v USA již 10 let, měl vyřízeno americké občanství, naše orgány ho do republiky nepustily.V USA byl velmi činný, postavil školu a nemocnici a na své působiště v Černé v Pošumaví nikdy nezapomněl. Každoročně o Vánocích sloužil půlnoční mši za občany Černé v Pošumaví. Před odletem z USA zpět mu dokonce prý zaplatili v USA letenku, aby mohl v pořádku klíč vrátit. Zemřel prý ovšem za poněkud záhadných okolností při odletu a mezipřistání ve Vídni.

Duben 2008, František Záhora

Černá v Pošumaví

Grafitové ložisko na Bližné, jehož těžba byla ukončena v r.1998 a vytěžilo se zde přes čtvrt milionu suroviny, bylo značně zvodnatělé a důlní práce zachytily několikrát silné průvaly vod z rozsáhlých krasových dutin.Již v roce 1963 došlo při nafárání krasové dutiny na dole k průvalu vody na druhém patře.Později v osmdesátých létech byl na třetím patře zjištěn rozsáhlý kras s vydatným pramenem kvalitní pitné vody.Tlaková voda byla různým systémem regulována a čerpána, na dole byla činěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, ale to už není námětem tohoto článku.

V r.1999 přichází do oblasti firma, která začíná tuto kvalitní šumavskou vodu komerčně využívat a v říjnu téhož roku stáčí první vodu. V prostoru dolu Bližná čerpá kvalitní pramenitou vodu z vydatného zdroje, nacházejícího se v hloubce 70 m.Voda je potrubím dopravována ke stáčírně, není chemicky upravována a při stáčení se nepoužívají žádné konzervační látky.Voda má optimální obsah minerálních látek a je vhodná jak k přímé konzumaci, tak  k přípravě teplých a studených nápojů pro všechny věkové skupiny obyvatel.

V současné době pracuje při stáčení a plnění pitné vody devět zaměstnanců, kteří všichni jsou občany Černé v Pošumaví. Vedle této své hlavní činnosti musí provádět ještě další potřebné práce, především revize a údržby v podzemí dolu.

Balená pramenitá voda je stáčena do vratných plastových demižonů o obsahu 18, 9 l / tj. 5 galonů /.Demižony jsou vratné plastové nádoby uzavřené bezpečnostním uzávěrem.Rozvoz stočené vody se zajišťuje firemní distribucí, přičemž sklady má firma po celé republice.Kvalita vody musí zůstat stále vysoká, proto je pravidelně  kontrolována  na Zdravotním ústavu v Českých  Budějovicích.

Firma dodává zařízení pro výdej vody zvané aquamat,které je určeno pro ohřev,chlazení a hygienický výdej přírodní stolní vody. Voda a zařízení jsou distribuovány přímo do podniků, firem a organizací a v poslední době ve větší míře i do domácností.

Duben 2008, František Záhora

Černá v Pošumaví