V letošním roce si obec Černá v Pošumaví připomíná nejen 740 let své existence, ale i řadu dalších zajímavých výročí.

Pohled do historie.

Tak například poštovní úřad byl zřízen v roce 1868, jeho úřední označení bylo „Černá na Šumavě" a byl umístěn v pivovaru. Vůbec prvním zaměstnancem byl poštovní expeditor Josef Beer a to až do roku 1893. Po třiceti letech, v roce 1898 byl poštovní úřad z pivovaru přemístěn do naproti ležící budovy čp. 40, kde bylo ředitelství knížecích schwarzenberských tuhových závodů.

Od roku 1918 bylo úřední označení „Černá na Šumavě - Schwarzbach im Böhmerwald" a v období od 19.do 29. listopadu byla pošta ještě pod správou ředitelství pošt v hornorakouském Linci.

V názvu vedoucích funkcí poštovního úřadu docházelo postupně ke změnám, od poštovního expeditora, či expedientky, přes c.k. poštmistra, vrchního poštmistra až k vedoucímu pošty.

V roce 1890 byl v Černé zřízen telegrafní a v r. 1927 telefonní úřad.

Doprava pošty, t. zv. Jízdy poslů se prováděla až do roku 1892 dvakrát denně do Krumlova a do Horní Plané. Pak až do r. 1916 jednou denně do Frymburku poštovním kočárem a do Dolní Vltavice, kde byla jízda poslů od r. 1923 prodloužena až do Německého Rychnova a jezdila se osobním autem.

Stejně tak byla v r. 1892 zavedena doprava pošty po dráze, kam se zásilky dostávaly nejen jízdami poslů, ale i pěšími posly.

Obvod poštovního úřadu v r. 1930 tvořily obce Černá, Plánička, Nová Ves, Jámy, Boksberg, Jestřábí, Valtrov, Slavkovice, Tuhové závody, Nová Hůrka a Olšovský dvůr. Poštovní zásilky se roznášely v Černé do r. 1904 jednou denně a pak dvakrát denně, v Tuhových závodech, Hůrce, Nové Vsi a Olšovském dvoře jedenkrát denně a v ostatních místech obden.

Statistika.

V r. 1930 bylo např. doručeno 2436 doporučených dopisů, 3228 balíků, vyplaceno 2046 šeků, podáno 528 telegramů. Telefonních účastníků bylo v té době pouze pět, ale bylo zprostředkováno 8819 telefonních hovorů.

Nejrozšířenějšími novinami byly „Vesnický posel", Jihočeské lidové noviny" a „Řemeslník". Vše v německém jazyce.

Poštovní úřad v Černé byl v budově čp. 40 umístěn i po válce a teprve kolem roku 1957 byl přemístěn do dnes neexistující budovy, na jejímž místě stojí  nové Nákupní středisko Baník/ bohužel nefungující/. Vedoucími poštmistry byli postupně pánové Vobr, Václavík a Študlar.

V r. 1970 se začala stavět současná budova pošty, která byla uvedena do provozu před 35 léty. V r. 1979 se stal vedoucím pošty Jan Voldřich, současný starosta Černé v Pošumaví, který tuto funkci vykonával až do roku 1994. Kolem roku 1985 docházelo na poštu deset druhů novin a 50 druhů časopisů.  Z novin byly nejrozšířenější Jihočeská pravda, Zemědělské noviny a Rudé právo, z časopisů pak Myslivost, Rybářství, Zahrádkář, Vlasta a Praktická žena.

Pošta v Černé v Pošumaví je vytížena i v současné době, přestože je zavedeno motorizované doručování pošty z Horní Plané.  Na doručovatelkách spočívá velká tíha zejména v počtu nachozených kilometrů při roznášení velkého množství různých letáků.

František Záhora
Černá v Pošumaví

Obec Černá v Pošumaví si v letošním roce připomíná 740 let svého vzniku, přičemž nejvýznamnější roli v tomto období hrála právě dnešní osada – Dolní Vltavice.

Ta byla několik staletí až do čtyřicátých let minulého století mnohem významnější než Černá v Pošumaví.  Byla součástí tzv. mokerského újezdu kam patřila i Mokrá, Bližná, Černá a další obce. Dolní Vltavice byla na konci tohoto území, bylo to hraniční místo a Hirzo rozpoznal, že bude hrát v obchodě se sousedními zeměmi zvláštní a důležitou úlohu, a proto zvolil své místo právě zde. Založil obec ve velkorysých rozměrech a dal jí jméno Hirzow.

Historie názvu

Nejstarší jméno „Na Hirzowe“ je uvedeno v darovací listině purkrabímu Hirzovi králem Přemyslem Otakarem II. dne 27. března 1268, která byla sepsána v Písku. Postupně se objevují jména Wltaua, Wultag, Wulda a od r. 1918 – Untermoldau, česky Dolní Vltavice.

Toto území bylo osídleno již dříve, ale za počátek plánovitého osidlování se považuje právě rok 1268.

Hirzo ještě než v r. 1275 zemřel, daroval veškeré zboží Mokrá – Vltavice a dalších 13 osídlení, klášteru ve Zlaté Koruně. Sám je zde pak pohřben a uvnitř kostela má náhrobní desku.

Vedle jeho statku na Mokré, je Dolní Vltavice největším a nejvýznamnějším osídlením. Hirzo pojal výstavbu Vltavice vskutku velkoryse, o čemž svědčí i velikost náměstí. To bylo dlouhé 190 a široké 90 kroků, což představuje výměru přes jeden hektar.

Vltava zde kolem r. 1250 tvořila hranici s Rakouskem a Bavorskem a od let 1256-58, kdy se přesunovala hranice na současnou linii, zůstala Vltava významným místem českého obchodu, kde bylo za zboží vybíráno mýto pro krále. Rožmberkové pak darovali v r. 1308 toto území klášteru ve Schlöglu a posléze bylo mýto vybíráno právě pro tento klášter.

Vltavice městysem

V roce 1530 obdržela Dolní Vltavice právo městyse, což bylo tehdy spojeno s povinným opevněním města proti vnějšímu nepříteli. Tenkrát se to nepovedlo, ale obezdil se kostel po celém obvodě zdí dva metry vysokou a metr širokou, což neměl tehdy žádný kostel v celém širém okolí. Stačilo to, protože do obezděného prostoru se mohlo ukrýt všechno tehdejší obyvatelstvo městyse.

Dne 27. června 1669 byla pak Dolní Vltavice podruhé povýšena na městys, se svým vlastním erbem a dostala oprávnění pořádat nejprve dva a později pět veřejných výročních trhů. Tato její práva pak potvrdila v r. 1747 Marie Terezie a v r. 1782 i Josef II.

Při příjezdu do Dolní Vltavice směrem od Černé se nacházel vlevo nahoře hřbitov a dále po levé straně jednotlivé domy. Po pravé straně byly zpočátku tři usedlosti a pak následovalo náměstí, kde stával až do r. 1945 pranýř. Vpravo od náměstí byla další výstavba, pod obcí protékala řeka Vltava, na ní byl dřevěný most směrem na Kyselov a vpravo se jezdilo na Radslav.

V r. 1648 nechal postavit tehdejší starosta Stinny nad Vltavicí dřevěnou kapli jako pietní místo obětem morové nákazy a vedle ní dvě lípy. Kaple byla v r. 1753 přestavěna na zděnou a dvě lípy, které se zachovaly, mají dnes 360 let. Jsou ve výšce jednoho metru široké v obvodu 527 cm a jsou zapsány v seznamu památek chráněných státem.

Češi na ústupu

Největší pohromou nejen pro Vltavici byla třicetiletá válka, která znamenala vyplenění, zapálení vesnic a bídu a chudobu. Byl to také konec Čechů a češtiny.

Původní kostel v Dolní Vltavici z období před rokem 1350 byl zničen, v r. 1767 zahájil výstavbu nového kostela kníže Josef ze Schwarzenbergu a kostel byl vysvěcen v r. 1770. Byl zasvěcen sv.Leonardovi/ Linhartovi/. V té době bylo v Čechách málo kostelů zasvěceno tomuto světci, a protože byl ctěn jako oráč a chovatel dobytka, stal se patronem zemědělců a chovatelů, kteří se do Vltavice sjížděli z velkých dálek. Zde pak na oltář obětovali železná obětní zvířátka, která vykoval a prodával za 2-3 krejcary místní kostelník. Církev si tak přišla na slušný peníz a zemědělci byli přesvědčeni o tom, že je tímto způsobem ochráněn jejich dobytek proti různým neduhům a nemocem. Železná obětní zvířátka z Dolní Vltavice jsou uložena v městském muzeu v Nových Hradech.

Kostel byla rotundovitá stavba s čtyřiatřicet metrů vysokou cibulovitou věží, uvnitř s pěti oltáři. V kostele stávala plastika krásné neznámé světice, řezbářská práce skupiny umělců kolem mistra Parléře z konce čtrnáctého století, známá jako „Vltavická madona“, která je dnes uložena v Alšově jihočeské galerii.

Asi uprostřed 18. století byla zde postavena škola. Měla jednu třídu, byt pro učitele, stáj a stodolu. V r. 1842 bylo v devíti farních obcích celkem 316 žáků do Vltavické školy.

V roce 1930 měla Dolní Vltavice celkem 414 obyvatel, kteří bydleli v 63 domech. Ke konci II.světové války je zde uváděno 64 domů, z toho je 14 větších a 10 menších sedláků, dále jsou zde dva pekaři, jeden  řezník, tři hostince, tři obchody se smíšeným zbožím, jeden sedlář, dva kováři, jeden kolář, dva krejčí,dva obuvníci a jeden obchodník s prasaty.

Pohyb vojáků

Dne 6. května 1945 vyhodily ustupující jednotky SS do vzduchu most přes Vltavu a tím poněkud pozastavily postupující americká vojska. Jednotky americké armády toto území osvobodily, ale bylo to náročné. Od odstaveného vojenského auta na farském dvoře shořela fara, dále domy čp. 4 a 29. Další domy a školu se podařilo uhasit.

V červnu 1945 přicházejí jednotky československé armády, přebírají ochranu mostu a brodu přes Vltavu, nastupuje finanční stráž a bezpečnostní složky.

Po žních přichází první Češi, většinou dělníci z vnitrozemských statků a později jsou přiváženi i Slováci.

Odsun německého obyvatelstva začal 27. března 1946, kdy bez jakéhokoliv předchozího oznámení museli vybraní obyvatelé být do hodiny připraveni s 30 kg zavazadlem k odjezdu.  Přesun se prováděl na žebřiňácích na nádraží do Černé a byl ukončen v říjnu 1946.

Od r. 1956 začíná postupná demolice obce v souvislosti s naplňováním budoucí přehrady Lipno. Zůstává jen několik objektů, cenné církevní památky byly částečně přeneseny do muzea v Č. Krumlově ostatní pohřbila voda. Naplněním Lipenské přehrady před padesáti lety začíná nová éra Dolní Vltavice, která se postupně stává významným rekreačním místem.

František Záhora,7. červen 2008, Českokrumlovký deník

Černá v Pošumaví/ Družstva všehoschopných nadšenců se na víkend sjela do Dolní Vltavice u Černé v Pošumaví. Jejich cílem byly Hry barevných 2008, které pro obce a města, jež mají ve svém názvu obsaženou nějakou barvu, zorganizovala Černá v Pošumaví. Takže Bělotínu patřila barva bílá, Černotínu černá, Zlaté Koruně oranžová, Žlutavě žlutá a domácí Černé modrá. Účastníky čekal turistický branný pochod s plněním úkolů, ale také lanová dráha, střelba ze vzduchovky, slalomová dráha s raftem a vylovení pokladu – piva, řízení motorového člunu či páka s hastrmanem a vílou a jiné radovánky. Ale také výlety a exkurze.

Českokrumlovský deník, 9.6.2008

Zhruba před půlrokem jsem vstoupil na stránky Českokrumlovského deníku a stal se čtenářem – reportérem. I když vlastně čtenářem jsem byl od samého počátku a dokonce ještě mnohem dříve v době všech předchůdců dnešního Deníku, i v době, kdy noviny byly ženského rodu a přinášely pouze „pravdu“.

Jako tzv.reportér jsem chtěl svými články přiblížit čtenářům obec Černou v Pošumaví, která si v tomto roce připomíná výročí první písemné zmínky o svém založení v roce 1268.

Články zaměřené na tuto skutečnost již mohou být ukončeny, vše bude prakticky završeno malou obecní oslavou, která se uskuteční v sobotu 28. června. V obci se zejména v posledním období mnoho změnilo k lepšímu a tak připomenout si toto výročí společně se všemi občany, nemůže být na škodu.

Oslavy jsou tak trochu „soukromou“ akcí obce a jejích občanů,  následující dva měsíce zvýšeného turistického ruchu, přinesou návštěvníkům obce řadu kulturních, sportovních a dalších veřejných akcí v rámci každoročně pořádaného „Léta v Černé v Pošumaví“.

V předvečer oslav, v pátek 27.6 se představí v hotelu Rex „Lyrové trio Délos“ se svým koncertním vystoupením. Přítomní uvidí a uslyší v jejich přednesu české a moravské lidové písně, irské písně a tance a součástí tohoto bloku bude i jazz & blues v úpravách pro lyry a baskytaru.Členy tohoto vystoupení jsou Jan Braunstein, Jan Chromeček a Tomáš Matys, muzikoterapeuti z Ateliéru Délos, který má v Černé v Pošumaví svou pobočku.

V sobotu odpoledne pak začne vlastní oslava, pro kterou bude na parkovišti u autobusového nádraží přichystán velký pivní stan.

Úderem čtrnácté hodiny provede starosta obce Jan Voldřich slavnostní zahájení, přítomným občanům v krátkosti nastíní další vývoj v obci a především představí nový obecní prapor, který může nyní obec při takovýchto příležitostech spolu s novým obecním znakem, používat.

Pak už v téměř pětihodinovém maratónu se představí malá dechová kapela Pavla Havlíka, která určitě přinese všem přítomným hodně radosti a pozvedne náladu svými písničkami nejen z oblasti dechové hudby, alei populární a swingové.

Večer pak až do půlnoci zase pro poněkud mladší účastníky vystoupí skupina Tabasco – Rock.

Občerstvení po celou dobu sobotních oslav zabezpečí personál hospody „Na rozcestí“ spolu s místními hasiči a organizačně spoluzajišťuje p. Luděk Štěpánek z Horní Plané.

Nezbývá tedy nic jiného než si přát, aby se vše vydařilo, aby všichni byli spokojeni a těšili se na další oslavy, třeba za deset let, kdy si obec připomene již tři čtvrtiny tisíciletí svého trvání.

František Záhora, 24.6.2008 Českokrumlovský deník

DNES, úterý 15. července 2008, Jižní Čechy

Černá v Pošumaví (lim) - Dobrodružství, pocit svobody, adrenalin. Takové pocity zažívají lidé, které zlákaly netradiční vodní sporty z nabídky sportovního centra na pláži u hotelu Jestřábí v Černé v Pošumaví. "Snažíme se nabízet i adrenalinové aktivity jako kiteboarding a aquaskipper, které lákají mladé a pomůžou rozvoji této oblasti, aby neumírala," říká Petr Beneš z Mulda klubu, který centrum provozuje.

Můžete tyto vodní sporty představit?

Vyznavači kiteboardingu se nechávají díky tažnému draku neboli kitu, který je podobný padáku na paragliding, unášet větrem po vodní hladině. K nohám mají připevněnou desku, který připomíná malé surfové prkno. Aquaskipperu se česky říká hopsalo nebo vodní pták. Je to stroj, který pracuje na principu křídla.

Jak létá po hladině?

Vypadá trochu jako tříkolka, která má místo kol plováky. Ve skutečnosti máte pod sebou zhruba dva metry třicet dlouhé vztlakové křídlo, které poháníte vlastní energií, takže nepotřebujete ani vítr jako při kateboardingu. Při jízdě na aquaskipperu se pohybujete na hladině jako vážka a můžete dosahovat

Rychlosti až 35 kilometrů za hodinu. Pohled na jezdce je naprosto úžasný: nikdo nechápe, jak se skelet z několika trubek udrží na hladině, když se při stání na místě potápí.

Není kiteboarding zvlášť pro začátečníky velkým rizikem?

Bezpečnost je pro nás alfa a omega. Jde o to, aby člověk příjemně strávil volný čas a měl zajištěnou maximální bezpečnost. Kitař musí vědět, jak reagovat, když se dostane doprostřed Lipna a nejednou přestane foukat vítr. O jejich bezpečí se nám pomáhá starat i vodní záchranná služba.

A co když už naučíte borce s kitem tolik, že mu začne být Lipno malé?

To je důvod, proč v určité fázi výcviku lidem doporučujeme účast v zahraničním kempu. Říkáme jim, teď znáte základní prvky, jste soběstační, a pokud chcete růst rychle a bezpečně, je nejlepší cesta přijet za námi do německé Rujany.

Je to sport jen pro mladé?

Teď máme v kempu na Rujaně chlapíka, kterému je 43 let, kluka, kterému je šestnáct. Ale také lidi, kterým bylo šedesát. Pokud jde o dívky, v neděli začal speciální dívčí kemp, kam mají kromě instruktorů muži přístup zakázán. Je to proto, že chlapíci se předhánějí, srovnávají, kdo byl déle na vodě, a tím mohou ženám ubírat elán. Tím, že zůstanou jen mezi sebou, postupují společně dopředu, a tím pro ně začíná být ten sport zajímavý.

Jaké služby ještě nabízíte?

Snažíme se pokrýt sporty na naší největší vodní nádrži, takže půjčujeme lodičky, šlapadla i kanoe. Máme také katamarány či plachetnice. Přitom čeští návštěvníci Lipna se dělí na dvě skupiny - ti skalní, kteří přijedou na rekreaci, stojí o zažité služby, hlavně šlapadla a lodičky. A druhá skupina přijíždí přímo za námi kvůli adrenalinovým sportům. Fakt je, že na výuku kiteboardingů či jachtingu přijíždí hlavně kluci z Holandska a Německa.

Co říkají vašim cenám?

S tím je trochu problém. Klienti vyspělých západních zemí nás pořád vnímají jako země třetího světa a očekávají, že ceny budou podstatně nižší. Ale je potřeba, aby si zvykli, že když jde servis nahoru, ceny tomu budou dopovídat. A také, že jsme rovnoprávní členové Evropské unie a žádná podřadná země.

Stojí o kvalitnější nabídku i Češi?

Je příjemným zjištěním, že česká klientela už začíná být zhýčkaná a začíná si vybírat kvalitní věci. Mám v loděnici dva nádherné mořské kajaky, před třemi lety bylo nemyslitelné, že by si je host půjčil. Dnes jsou stále na vodě. Přitom pronajímáme okolo tisícikoruny, zatímco šlapadlo se dá na hodinu pořídit za stovku.

Českokrumlovský deník, 17.7.2008

Většina lidí se samozřejmě nezabývá historií, dokonce mnoho jich o historii své obce a národa nejeví téměř žádný zájem. Přesto znalost historie nám umožňuje poučit se z chyb minulosti, poskytuje nám příležitosti k přemýšlení o tom, co vlastně bylo dobré a co ne, co bylo morální a mravné a co nemravné.

Teprve nyní, po šedesáti létech si začínáme uvědomovat dosah všeho toho, co toto období přineslo. Snahy o oživení a nápravu některých zdevastovaných, zejména sakrálních památek, se objevovaly již počátkem devadesátých let minulého století. Na území obce Černá v Pošumaví došlo v té době a postupně i v dalších létech k rekonstrukcím kostela, kaplí, božích muk a křížů a to za vydatné pomoci bývalých rodáků německé národnosti.

Nyní, tak jako ve většině míst republiky se rozjíždí akce na oživení historie obcí, které zanikly po roce 1945. Hledají se materiály, staré fotografie i pamětníci, abychom daly dohromady obraz tehdejšího osídlení. Obec Černá v Pošumaví se rovněž této problematice věnuje a na svých webových stránkách eviduje celkem čtrnáct obcí, které zde různým způsobem zanikly. Zánik znamenal samozřejmě i značný úbytek obyvatelstva, jen u evidovaných zaniklých obcí se jednalo o 2100 obyvatel, ovšem i u obcí, které zůstaly, došlo k velkému poklesu.

Co bylo příčinou? To všichni dobře víme a je to všeobecně známo. Především se jednalo o odsun sudetských Němců, kteří ze své strany hovoří o vyhnání. Vesnice v naší oblasti byly v naprosté většině německé a tak se jedná vlastně o největší příčinu. Důvody odsunu jsou rovněž dobře známy, možná, že to nebylo úplně morální, ale vzhledem k tehdejší situaci to bylo nutné.

Následné dosidlování nepřineslo potřebný efekt, zejména v možnosti dosídlit právě vzdálenější obce, protože o ty nebyl zájem. Ovšem stejně pak později došlo k likvidaci a demolici tehdejších vesnic zejména s prováděnými opatřeními k zajištění ochrany státní hranice. Na území naší obce tak došlo k lividaci obcí Kyselov a Kozí Stráň, které však byly převážně německé a obyvatelé již byli dříve odsunuti. Celkově však likvidace téměř všeho živého ze zakázaného pásma je poměrně diskutabilní. V hraničním pásmu sice část obyvatelstva zůstala, ale různá omezení jim podstatně ztrpčovala život.

Poslední příčinou byla pak v naší oblasti výstavba přehradní nádrže Lipno. Právě tehdy zanikla významná obec Dolní Vltavice a části dalších obcí, zanikly dva hřbitovy, bylo nutno přerušit těžbu tuhy, zaniklo velké rašeliniště, bylo nutno vykácet a vytěžit mnoho hektarů lesa.

Toto je jen zlomek toho, co by se o příčinách vylidnění dalo napsat. Snažíme se najít co nejvíce různého materiálu k zdokumentování zaniklých obcí, což není vůbec jednoduché, neboť právě záznamů o těchto obcích je velmi poskrovnu.

František Záhora

Na celém území tehdejších tuhových dolů v Černé bývalo velké množství permoníků, vždyť tyto doly patřily po mnoho let k největším světovým producentům. V roce 1957 se však začala napouštět Lipenská přehrada, doly byly zatopeny a chudáci permoníci z oblasti utíkali pryč. Grafitonosné ložisko se však táhne od Mokré údajně přes Boletice až ke Chvalšinám a tak řada našich skřítků našla své „domovy“ na celém tomto území. Není vyloučeno, že se jich část dostala až do Českého Krumlova a protože vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti je Bůh obdaroval trojnásobnou délkou života, je docela možné, že skřítek, který se zjevil panu akademickému malíři, je bývalý mokerský. Úplně jasné je však to, že někteří zůstali i nadále v závalových štolách na Mokré a mají za úkol hlídat důležitou památku – štolu Josef, která je dlouhá 2 240 m. Shodou okolností mám k dispozici obrázek, na kterém vidíme za laserem prosvětlenou vstupní branou Josefovy štoly permoníky hlídající vstup / viz foto/.

Mezi permoníky se rychle rozneslo, že se v roce 1958 otevírá jáma Václav na Bližné a tak spěchali na nové působiště. Horníci na Bližné sice nikdy permoníka neviděli, ale jsou přesvědčeni, že jim byli nablízku a také zaznamenali různé podivné zvuky v hloubkách až 65 metrů pod povrchem terénu, kde pracovali. Ostatně ve vyprávění paní Heleny Braunové se jednomu dělníkovi při dobývání rašeliny, která byla velmi potřebná pro tuhové doly, jeden takový skřítek zjevil. Je tedy možné, že dosud žijí i v troskách zatopených vesnic, třeba pod Dolní Vltavicí.

Vulgaritu nesnáší

Permoníci prý nemají rádi klení a neslušná slova. Horníci z blíženských tuhodolů bývali na dnešní poměry téměř beránci, ale přece jen někdy došlo k situacím, kdy tato slova létala éterem, tedy spíše podzemím. Například v roce 1983 kdy došlo k nebezpečným průvalům vody a zaplavení dolu. Tehdy byli permoníci velmi pracovně vytíženi, dělali všechno pro to, aby nedošlo k neštěstí, ale přece jenom ta slova horníky mnohokrát vyřčená, jim dobře nedělala a tak posílali s vodou i část kamení, písku a bahna. Po celou dobu však jen v takové míře, aby se vždy stačilo všechno naplavené odčerpat a odstranit, vždyť permoníci jsou zde přece jen od toho, aby horníky chránili, i když někteří možná prý i často akorát tak uškodí.

S příchodem privatizace došlo k ukončení téměř veškeré hospodářské činnosti na území obce a v roce 1998 k ukončení činnosti i tohoto dolu na Bližné, což bylo způsobeno nejenom stále tekoucí vodou, ale i poklesem cen grafitu a nižší poptávkou.

Jak se zachovali v této situaci naši permoníci, kteří byli rovněž ovlivněni v podzemí dvojnásob neviditelnou rukou trhu, bohužel nevíme. Domnívám se však, že při jejich pracovitosti si opět své pole působnosti našli, třeba hlídají čerpání vody v hloubce 70 m, které zde jedna firma provádí. Část z nich se určitě přesunula do krasových dutin rozsáhlého jeskynního systému, který se vytvořil v blíženských tuhových dolech a pomáhají zde při vytváření krasových procesů a čekají na svou další příležitost. Dost možná, že někteří se podílí i na propojení magistrály do Českého Krumlova, jak se o tom ve svém článku zmiňuje pan Vaněček.

Permoníci kariéristé

Ovšem i v organizaci skřítků se vyskytnou odrodilci s poněkud jinými charakterovými vlastnostmi, které možná odkoukali od lidí. Tito ziskuchtiví kariéristé s pokřiveným charakterem nic nedbali na to, že je to pro ně téměř smrtelně nebezpečné a údajně se, snad s auty rozvážejícími balenou vodu anebo na oděvu turistů, dostali až do Prahy, do parlamentu a do vlády. Zde ve snaze se zalíbit pomáhají politikům zametat jejich aféry pod koberec, čímž vlastně škodí nám všem.

František Záhora, Černá v Pošumaví, 27. červenec 2008, Českokrumlovské listy

V souvislosti s letošní připomínkou výročí vzniku obce Černá v Pošumaví mi dovolte vzpomenout ve zkratce na některé zdejší rodáky. Nejsou sice tak slavní jako např. Adalbert Stifter, dokonce se zde většinou pouze narodili a svůj život pak prožili jinde, ale v jejich dílech a konání se vztah k rodnému místu projevuje.

Dne 2. února 1850 poznal v Černé světlo světa pozdější básník a spisovatel Adolf Schimann. Obecnou školu i reálku navštěvoval v Českém Krumlově a pak vystudoval lesnickou školu. Přilnul tak k lesnickému a mysliveckému povolání. Témata pro své knížky čerpal právě z tohoto prostředí, o Šumavě psal i verše a byla námětem i jeho divadelních her.

JUDr. Karel Nedbal se v Černé narodil 29.10. 1836, byl pozdějším organizátorem hudebního života v Táboře, ale především byl otcem hudebního skladatele Oskara Nedbala. Z celkově osmi dětí Karla Nedbala se jich šest věnovalo hudbě a z nich nejnadanější byl právě Oskar.

Oskar Nedbal byl žákem Antonína Dvořáka, byl klavíristou, violistou, dirigentem a skladatelem. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Vinobraní, Polská krev a balet Z pohádky do pohádky.

V naší obci se narodil v r. 1897 historik a letopisec Jaroslav Smrčka – Říčanský. Jeho otec zde působil jako správce tří dvorů, dále pak správce pivovaru i účetní Tuhových dolů. Jeho děd František Smrčka byl prezidentem táborského krajského soudu. Činnost Jar. Smrčky byla rozsáhlá, ve svých dílech, kterými přispíval do různých historických a kulturních věstníků a časopisů, se zajímal o kulturní dění v řadě míst republiky. V roce 1977 navštívil i naši obec, zajímal se o německé kroniky celé této oblasti, posléze jsme spolu korespondovali, v r. 1979 zemřel.

Ve stejném domě čp. 30 / nyní 32/ naproti pivovaru se o rok později, tedy v r. 1898 narodil jeho bratr JUDr. František Smrčka, který byl známým koncertním a operním pěvcem, zemřel již v r. 1960.

V r. 1883 se narodil v tehdejší obci Jámy novinář a příležitostný spisovatel Josef Reif. Psal vlastivědné články i povídky ze svého rodiště a byl velmi činný i v politickém a hospodářském životě. Zemřel ovšem velmi brzy, ve svých 36 letech, a je pochován na hřbitově v naší obci.

V r. 1934 se zde narodil i grafik František Dorfl, o kterém toho bohužel více nevíme.

Z rodáků, kteří působili později na poli duchovním se v obci v r. 1770 narodil Páter Josef Pauer, zlatokorunský cisterciák, v r. 1809 Johan Erhard, linecký diecézní kněz, v r. 1837 Páter Paul Proschko, školní rada, dále v r. 1852 Páter Markus Gabriel a v r. 1857 Páter Marián Fischbach, oba kremsmunsterští benediktýni.

František Záhora, Černá v Pošumaví, 28. červenec 2008, Českokrumlovské listy

Jako kronikář jsem začal v obci Černá v Pošumaví pracovat v roce 1977. Žádná kronika se od konce války v obci nevedla a stejně tak nebyly v té době k dispozici staré německé kroniky. Proto jsem musel začínat prakticky od začátku a shánět především historické materiály vztahující se ke vzniku naší obce a další průřez jednotlivými staletími.

Důležité však bylo zaznamenat události od roku 1945 do data, kdy jsem se ujal vedení kroniky. Moc toho k dispozici nebylo, především bylo nutno postupně získat nějaké poznatky od pamětníků. Mnozí z nich však již byli poměrně spjati s tehdejším režimem a jejich odpovědi a vzpomínání tím bylo ovlivněno a pokud se týká událostí kolem srpna 1968, tak k tomu se nikdo vyjadřovat nechtěl.

Není tedy v kronice obce zatím o invazi vojsk Varšavské smlouvy žádná zmínka a tak se to teprve až nyní pokouším napravit.

Je ještě řada občanů v naší obci, kteří si průběh roku 1968 pamatují. Většina z nich tehdy přijímala změny se stejnými pocity, jako valná část našeho národa. Každý z nás byl rád, že se ledy konečně hnuly, i když průběh šedesátých let k tomu dával již určité náznaky. Naděje, že se něco změní přišla s jarem 1968 i do naší obce, ale postupně se určité nadšení vytrácelo.

Jsme příhraniční obcí a tak nejprve poněkud uvolněná činnost na hranici se začala utužovat, někteří tvrdí funkcionáři byli i zde, ale většina se upínala k tomu, že přijde jakási svoboda a uvolnění. Tady tehdy žili lidé, kteří v převážné většině pracovali v zemědělství, v lesích, v Tuhových dolech a podobně a pro vesnického člověka je prvořadá povinnost pracovat a pak teprve rozebírat vzniklou situaci.

Vstup vojsk

Konec nadějím, tak jako všude, znamenal 21.srpen 1968. Lidé již od rána poslouchali rádio a nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Proč vlastně sem spojenecká vojska přišla. Vždyť se nic nedělo, všechno probíhalo dále svým tempem, jen ta situace byla poněkud volnější, volněji se dýchalo. To vesnický člověk těžko pochopí, zejména také proto, že Sovětský svaz nám byl stále dáván za vzor, sovětský člověk byl ten nejlepší, Rudá armáda nás osvobodila,a tak proč by nás teď chtěli okupovat. Nicméně stalo se a tanky přijeli v onen osudný den i do naší obce. Byly prý jenom dva, projeli obcí a pokračovaly dále směrem na Dolní Vltavici.Když přijely do Dolní Vltavice, byli vojáci údajně zmateni, protože měli k dispozici staré mapy, ve kterých nebyla zakreslena přehrada Lipno.Byli v koncích, nevěděli kde jsou a tak se vrátili po určité době zpět.

Podle některých svědků bylo zde několik lidí, kteří vojákům hrozivě mávali a ukazovali ať jedou pryč,někteří s nimi chtěli navázat rozhovor, snad jim vysvětlit situaci.Vojáci, kteří zde byli v tancích pocházeli zřejmě z některých neruských republik, protože měli šikmé oči a při snaze navázat s nimi kontakt, hned hrozivě napřáhli samopaly a tak bylo lépe si jich nevšímat.V odpoledních hodinách pak odjeli směrem na Horní Planou a zůstali stát několik dní v Hůrce, údajně s namířenými hlavněmi na silnici.

Tehdejší předseda MNV nijak nezasahoval a zachovával odstup a podle svědků nevyvíjel žádnou iniciativu, tajemník MNV ten se snažil jim vysvětlit situaci , ale neuspěl. Byli i občané, kteří psali hesla určená k tomu, aby vojáci odešli tam, odkud přišli.

V průběhu oněch srpnových dnů pak někteří občané vyjadřovali svůj názor i umělecky. Tak např. vyrobili panáka , který se nápadně podobal jednomu vysokému stranickému funkcionáři a toho pak pověsili na strom v obci.

Většina občanů vstup vojsk odsoudila spíše mlčky a ve svých srdcích, život však plynul dál, každý se musel postarat o zajištění svého živobytí a výchovu dětí, a i když se zdá, že rok 1968 je dávnou historií, dodnes se na tyto události ještě nezapomnělo.

František Záhora,Českokruml.deník 3.9.08

Pěšky nebo na kole / autem vjezd zakázán/ podél přírodní rezervace „Pláničský rybník“ a dále podél přírodní památky „Kotlina pod Pláničským rybníkem“ cestou směrem na Milnou,narazíte těsně na hranici přírodní památky, na poměrně velký objekt, který býval obydlím poněkud svérázné postavy – Josefa Králíka.

V katastrální mapě nazývaný Lužní mlýn, býval podle vyprávění pamětníků spíše hamrem, jakási kovárna poháněná vodním kolem. Ovšem v době, kdy si Josef Králík toto místo vyhlédl a na MNV Světlík požádal o koupi, jednalo se spíše o ruinu. Všichni, kteří pak měli možnost vidět přeměnu, kterou zde Králík v dalším období provedl, mohou dosvědčit, že zde udělal velký kus práce.

Vyšehradský jezdec

Josef Králík přišel do této oblasti někdy kolem roku 1965, když předtím cestoval různě po republice a míval přitom dost problémů s VB, s STB i s PS. On totiž údajně patřil k tzv. „Vyšehradským jezdcům“ o kterých se v tehdejších novinách psalo jako o největších vyvrhelích, kteří se zhlédli v kapitalistické ideologii a zvrhlé kultuře a aby si vydělali na svůj flákačský život, tak kradli a loupili. Nejvíce prý však přepadali mladé uvědomělé komunisty a mládežníky a pak slavnostně pálily ukořistěné svazácké košile a vlajky. Josef Králík ovšem nepatřil k vůdcům této skupiny, kteří byli v polovině padesátých let zavřeni, ale odnesl to „pouze“ vyhoštěním z Prahy. O své minulosti nikdy nemluvil a nikdo se ho také na nic nevyptával.

Až do roku 1973 bydlel na ubikacích polesí Vřesná a asi od tohoto roku se pak pustil do stavby svého objektu. U lesů byl v pracovním poměru jako brigádník, protože se na něho prý těžko mohlo spolehnout, bylo-li hezky, tak většinou pracoval doma. Jako brigádník pak stavěl oplocenky, dělal prořezávky, připravoval tyčovinu, sázel stromky a podobně. Přitom si vždy připravil dostatek potřebného dřeva na stavbu, které mu pak některý lesní dělník přivezl, ale mnoho materiálu si však navozil a nanosil sám. I jeho způsob získání byl zajímavý, snažil se, aby to měl co nejlacinější, proto třeba přinášel čerstvé i sušené houby do prodejny stavebnin nebo na nádraží a zde pak uklízel například rozsypaný cement, který mu za tento „úplatek“ ponechali. Velmi často navštěvoval skládky odpadů, které nazýval „zlatý důl“ a našel zde mnoho pro něho zajímavých a cenných věcí. Ty pak na kolečku s popruhy vozil poměrně značnou vzdálenost ke svému obydlí. Na starých zbořeništích na Svánkově, Bedřichově a jinde nacházel spoustu kamenů, které mu pak traktoristé přiváželi.

Postupně svůj objekt vylepšoval, vystavěl obvodové zdi, ze dřeva pak obytnou část, vystavěl krbová kamna, vyhloubil rybníček, zreguloval Lukavický potok, který procházel přímo jeho pozemkem, vybudoval pánské záchodky, dámské ne, protože ho údajně žádná dáma svou návštěvou nikdy nepočastuje, jak tvrdil.

U objektu byl ještě zachovalý náhon, Králík si sám vyrobil dřevěné kolo, které dokonce zprovoznil, ale pak sháněl dynamo, chtěl vyrábět elektřinu. Samozřejmě, že po celou dobu dvaceti let zde žil bez elektřiny, bez televize, koupil si pouze tranzistorové rádio. Společnost mu později dělal osel Matěj, kterého prý koupil asi za dva tisíce korun a pak ještě přikoupil za pět tisíc oslici a protože byla drahá, začal jí říkat Drahuška. Ta byla pak také jeho pomocníkem, když mu lesáčtí kováři vyrobili káru, do které jí zapřahal.

Bláznovo údolí

Na své obydlí upozorňoval již několik desítek metrů předem, kdy na stromech a různých samorostech měl umístěno nesčetné množství nápisů, zejména zákazů. Zakazoval tam křičení, volání, houkání, troubení, práskání bičem a podobně. Mnoho samorostů  měl i uvnitř svého království a na nich namalovány na sololitových destičkách různé aforismy. Také z tohoto důvodu byla tato oblast jeho působiště nazývána „Bláznovo údolí“.

S Josefem Králíkem jsem se rovněž znal, i když ne nijak důvěrně, většinou spíše důvěřoval lesákům. Při jedné návštěvě u něho jsem pochválil jeho dílo a protože se mi líbily ony aforismy, tak mi dvě destičky daroval. Ještě dnes je mám stále doma a mohu citovat: „Kdo se chce zavděčit, ten nemůže mluvit pravdu“ a druhá: „Nejčastěji zavíráme oči tam, kde se bojíme otevřít hubu“ – na tehdejší dobu odvážná rčení, bohužel stále platná.

Josef Králík byl velmi sečtělý, byl vášnivým čtenářem a téměř každý týden mu na poštu do Černé v Pošumaví chodily knihy. Podle důvěrných informací to byly publikace většinou tehdy zakázané, od něho kolovaly mezi nejbližšími např. Černí baroni a další. Rád prý také četl válečné romány a cestopisy.

Lesní muž

Čím byl vyučen jsem se nedozvěděl, někdo tvrdí, že písmomalířem, což by při pohledu na jeho výtvory tomu nasvědčovalo, někdo zase, že byl od černého řemesla a že chtěl být lesákem, ale vzhledem k špatnému posudku ho na školu nevzali.

Každopádně to byl člověk inteligentní, i když podle jeho vzhledu by na to málokdo usuzoval. Celý rok se totiž neholil a nestříhal, takže vypadal jako lesní muž, jednou v roce, prý na prvního máje se sám ostříhal a oholil a pak si zase nechal roční pauzu.

Rovněž od května až do zámrzu spal venku pod přístřeškem, přestože měl pokoj i ložnici k dispozici. I jeho strava byla jednotvárná. Rád pil čaj a méko, kupoval si buchty a často i párky. Občas si zašel do Muckova na pivo, lahvové, poklábosil, ale jinak alkoholu neholdoval, ten by jste u něho nenašli.

Pokud za ním přijela jeho maminka z Prahy, tak mu vařila, ale po jejím odjezdu se vše vrátilo do starých kolejí. Párkrát za rok pak v pozdějším období jezdil za matkou i sám, přátelé se mu starali o zvířectvo a pečovali o stavení.

Zemřel mladý

V posledním období se věnoval i botanice, sbíral květiny, zakládal si herbáře, vystavěl si doma skalku a začal prý psát i jakousi osobní kroniku. Bohužel nevím, co se  po jeho smrti zachovalo a zda to ještě existuje.

Josef Králík zemřel v roce 1992 ve svých 53 letech, tedy poměrně mladý, když ho nejprve trápily ledviny a pak se přidala i slinivka a průběh jeho nemoci byl rychlý. Všichni, kdo jsme ho znali, máme stále v paměti tuto poněkud nepřístupnou a svéráznou postavu.

František Záhora, 4. 10. 2008, Českokrumlovský deník