Sonda do těžby grafitu v okolí Černé v Pošumaví

 Těžba grafitu byla po dlouhá desetiletí tak významným prvkem v hospodářském systému naší oblasti, že se čas od času stále k její problematice vracíme. Žijeme v období přibližně dvě stě let od prvopočátků těžby, a tak určitě neškodí udělat si malý průřez její historií.

Z literatury se dozvídáme, že dobré technické vlastnosti grafitu znali již Keltové, kteří žili na našem území asi před 800 lety před Kristem. Používali ho na výrobu nádobí a k tavení kelímků, pánví a naběraček, ale i k mazání dřevěných otáčivých součástí. Nálezy keramických nádob v keltském oppidu u Třísova jsou toho dokladem.

Několik dalších staletí však žádný pokrok ve využití grafitu nepřineslo, pokud se grafit dobýval, bylo to velmi primitivním způsobem, první zmínky o grafitových žárovzdorných kelímcích jsou z roku 1432, kdy je používali alchymisté ke svým pokusům.

Stále se však nevědělo, co to grafit vlastně je. Byl považován za odrůdu olova, slídy, železa nebo molybdenitu. Kolem roku 1580 se začaly v Anglii vyrábět tužky naplněné sloupečky grafitu namísto dosud používaného olova. V roce 1779 poznal švédský lékárník Carl Wilhelm Scheele pravou podstatu grafitu a německý profesor Abraham Gottlob Werner dal nerostu mezinárodní název podle řeckého „grafein“ (psáti).

Přibližně v té době se objevují první záznamy o dobývání tuhy u Černé (Schwarzbach) a Hůrky ( Stuben). Sedláci z Hůrky jí začali na svých pozemcích těžit jako první a používali jí jako leštidlo nebo k mazání kol. A pak již o dobývání narůstá postupný zájem jak některých pražských podnikatelů, tak státní správy rakouského mocnářství, což vedlo nakonec k tomu, že v roce 1811 byla tuha vyhlášena za vyhrazenou nerostnou surovinu, jejíž dobývání muselo nyní podléhat báňským zákonům a předpisům. Rokem 1811 až 1812 začínají dějiny dolování tuhy v jižních Čechách.

Hlavní ložiska grafitu jsou posléze koncentrována do oblasti Černá v Pošumaví Bližná Mokrá Hůrka. První důlní díla vznikla u současného vlakového nádraží Černá v Pošumaví Hůrka, a to po obou stranách silnice.

V roce 1812 (tedy před 200 lety) byly v okolí Černé v Pošumaví otevřeny doly knížetem Josefem Schwarzenberkem a bylo to přesně 28. září, na den sv. Václava, patrona české země.

Těžený grafit byl velmi kvalitní, obsah uhlíku se pohyboval kolem 65 až 85 procent, a tak poptávka po něm zřetelně rostla. V roce 1824 již zde bylo zaměstnáno 50 horníků a začalo se zavádět stále modernější technické zařízení. Postupný rozkvět celé výroby dokumentuje literatura na číslech odbytu jestliže v prvopočátku v letech 1812 až 1822 to bylo 221 vagonů, v polovině století v letech 1853 až 1862 již 1421 vagonů, tak na konci stoletého cyklu v letech 1903 až 1912 představoval odbyt již 7889 vagonů.

Závod se během období neustále rozrůstal, vznikalo mnoho důlních staveb, vylepšovalo se a zavádělo stále novější technické zařízení, v roce 1910 již dosáhl počet zaměstnaných dělníků celkem 630, a to nejsou počítáni dělníci v těžbě rašeliny (těch se uvádí 200). Celková délka otevřených slojí dosáhla 5 177 metrů a jednoduchých kolejí na dopravu hmoty v jamách a na povrchu celkem 7 340 metrů.

Na obr.lisovna z r. 1915

Tuha z Černé byla využívána nejvíce pro železářství, ocelářství, lití rour a strojírny, dále na barvy, pouliční dráhy, sklárny, keramiku, pro různé hutnické účely a prakticky nejméně na tužky, obaly a jiné náležitosti.

Obchod s Amerikou, Anglií a Německem přivedl závod k nebývalému rozkvětu. Na přelomu let 18. a 19. století se tuhové závody v Černé stávají jedním z největších výrobců a exportérů tuhy na světě. Obě světové války v první polovině 20. století však předznamenávají postupný úpadek a posléze po zatopení lipenskou přehradou úplný zánik těžby grafitu v černo-hůrecko-mokerské oblasti. Těžba se přesouvá do oblasti Bližné, kde ke konci století vlivem řady faktorů, ale především malým odbytem, postupně zaniká úplně.

Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 15. 3. 2012, Strana 8, František Záhora

MASOPUST V ČERNÉ V POŠUMAVÍ

ZALOŽENÍ TRADICE.

První masopust v novodobé historii obce proběhl jako poslední v regionu v sobotu 25. února v Černé v Pošumaví. S myšlenkou uskutečnit masopustní koledu a založit novou tradici si v Černé pohrávali dlouho. Bylo to nakonec několik obětavých lidí z místních spolků, klubů, organizací i soukromých osob, kteří pak pod názvem „Masopustní společnost“ připravili a s úspěchem předvedli celodenní karneval masek. Vybavení si připravili sami, inspirací jim byl masopust u sousedů v Hořicích na Šumavě. Těm také patří velké poděkování za pomoc, čímž se rovněž vysvětluje i poněkud opožděné konání masopustního reje.

Růžičková koleda, kterou zúčastnění předvedli u všech domů v obci, se vydařila a občané tuto akci velmi ocenili. Celodenní masopustní veselí bylo zakončeno večerní taneční zábavou na sále místní diskotéky.

 Českokrumlovský deník: Sobota, 3.březen 2012

 Text a foto: František Záhora, Černá v Pošumaví - u tohoto článku byly přiloženy čtyři fotografie, které najdete na stránkách obce ve fotogalerii - Fr. Z.

Železnici je možné odklonit

Lidem v Černé v Pošumaví svitla naděje, o trase elektrické dráhy se bude ještě jednat

ZDENĚK ZAJÍČEK

Černá v Pošumaví Vaše protesty jsou zbytečné, vzkazuje jihočeský krajský úřad především lidem v Černé v Pošumaví. „My nemáme problém s tím, aby trasa budoucí železnice vedla kolem silnice,“ řekl včera Deníku Václav Král, krajský radní pro dopravu a regionální rozvoj.

Jak už Deník několikrát informoval, většina občanů a podnikatelů v Černé v Pošumaví se v posledních týdnech vzbouřila kvůli budoucímu projektu takzvané Šumavské elektrické dráhy. Ta by měla vést z Lipna nad Vltavou až do Černé především po břehu lipenské nádrže.

V plánech takzvaných Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje zabírá budoucí železnice kolem sebe už nyní i dvousetmetrové ochranné pásmo, kde si žádný majitel nemovitostí a pozemků už nic nepostaví. A to i v případě, že by se na železnici dejme tomu v příštích dvaceti letech nenašly peníze. Pokud by se místo, kudy v budoucnu trať povede, ještě více nezpřesnilo, tato velká blokace by zůstala i třeba oněch dvacet let. Kromě jiného jde tedy o to, kdo trasu železnice upřesní.

Starostka Černé v Pošumaví Irena Pekárková včera Deníku sdělila, že právě krajský úřad po ní ještě minulý týden požadoval, aby trasu zkonkretizovala sama obec ve svém územním plánu v doposud dané trase. Tím by se ochranné pásmo sice zúžilo na pouhých patnáct metrů, ale zásadní problém obce se tím neřeší. Trať na břehu tady zkrátka nechtějí.
Další jednání mezi krajem a starosty obcí, kterých se trať týká, je naplánováno na 19. března. „S nimi probereme jejich připomínky. Každé jednotlivé místo bude diskutováno. Celé je to jen o tom, chtít si rozumět. Od nás už odešlo několik oficiálních dopisů, kde to říkáme, a tak to budeme říkat znovu,“ dodal krajský radní Václav Král s tím, že ani vedení železnice jinudy, tedy podél silnice, by neměl být problém.

Starostka Černé v Pošumaví Irena Pekárková i oficiální zástupce protestujících občanů Vladimír Cnota o chystaném jednání vědí, nicméně podle nich je informace o možnosti vést trasu železnice jinudy novinkou.

Překvapením je tato informace i vzhledem k původnímu oficiálnímu krajskému vyjádření, které Deníku předal Ivan Študlar. V něm se také uvádí, že námitce obce Černá v Pošumaví k vymezení trati nebylo vyhověno. Stalo se tak kvůli tomu, že trať by měla propojit stávající ubytovací kapacity s centry aktivního cestovního ruchu, jako jsou lyžařský areál Kramolín, připravovaný Naturapark Lipno nad Vltavou, golfové hřiště a Wellness Hotel Frymburk, lyžařský areál Špičák a lyžařský areál Hochficht napojený projektem Propojení Klápa Hraničník.

Vedení trasy podél silnice spojující Frymburk a Černou v nezastavěném lesním terénu podle tohoto textu postrádá opodstatnění, neboť v tomto prostoru nejsou žádné zdroje a cíle přepravy cestujících.

Do současné doby byly krajskému úřadu ke změně Šumavské elektrické dráhy v rámci připravované aktualizace dále doručeny podněty od obce Frymburk a od občanů Černé v Pošumaví. Vlastníci pozemků v trase podle oficiální zprávy připomínky neuplatnili.

Přesto se tak stalo a ještě může stát, protože ve čtvrtek se v Linci sešli zástupci zahraničních investorů, kteří tyto pozemky a nemovitosti vlastní. Ti jsou připraveni hájit své zahraniční investice, protože o chystané železnici vedoucí přes jejich pozemky nebyli údajně z české strany nikým informováni.

Českokrumlovský deník: Sobota, 3. března 2012

Logo protestujících obyvatel Černé v Pošumaví

Jaké byly osudy mostů v Dolní Vltavici?

Dolní Vltavice

 Mosty přes řeku Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Dá se předpokládat, že zde most existoval už dávno před záměrným založením osady Hirzem z Klingerbergu. Snad někdy kolem roku 1250 tady vzniklo rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahávání a ubytovacími herberky. Místem vedla Dolnovltavická stezka z města Schlägl v Rakousku přes Kyselov a Dolní Vltavici do Hořic na Šumavě a Českého Krumlova.

Stejně tak tomu bylo i na kyselovské straně. Rakouské šlechtické rody a pasovští biskupové, stejně jako čeští králové, měli stejný zájem na existenci mostu na vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty.

Ve 13. století, kdy se ustálily hraniční a majetkové poměry, tu hraničila spolu panství kláštera Schlägl na pravém břehu a kláštera Zlatá Koruna na levém břehu Vltavy. Tato majetková práva a vltavický most jsou zřetelně zachyceny na tehdejším dolnovltavickém znaku.

O náklady na stavbu a opravy vltavických mostů se tehdy svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Pravidelné opravy mostu se prováděly vždy po pěti až šesti letech, přesto někdy po povodních byly zničeny dříve a častěji. Ve starých dokladech je možno vyčíst, že v lednu 1846 mohutná kra zničila půlku mostu, v roce 1847 a 1849 znovu povodně most těžce poškodily.

Most v Dolní Vltavici patřil k významnému vltavskému přechodu, a tak zde kromě obchodníků táhlo velké množství válečného lidu. Přinášelo to s sebou plenění a vypalování osad podél toku řeky. Proto musela být stále zesilována a obnovována opevnění podél toku i samotný most. Ten byl v roce 1866 zpevněn tak, aby byl umožněn přejezd těžkého dělostřelectva.

V roce 1885 začaly stavební práce na novém mostě vedle starého dřevěného. Saněmi s koňským spřežením sem byly přivezeny obrovské žulové kvádry z lomu ve Skalném. Pak byla postupně navršena opěrná hráz, která zajišťovala stavbu před zatopením. Materiálem byla jalovina ze žulového kamenolomu schläglského kláštera u Kyselova. Žula pro klenuté odtoky hráze pocházela z lesa na Sovím vrchu, dnes na jižním břehu Lipenského jezera u rakouské hranice.

Během zimních měsíců v letech 1885 až 1886 přivezli sedláci z dolnovltavické farnosti jednotlivé stavební dílce mostu z Budějovic na saních s koňskými potahy. Plzeňská firma pak sestavovala od jara za použití obrovských parních kladiv nýtovanou mostní konstrukci, jejíž rozpětí činilo 40 metrů. Původně měl most jednostopou jízdní dráhu se dvěma postranními lávkami pro chodce. Jízdní dráha i ochozy mostu měly povrch z dřevěných fošen.

Na den sv. Linharta, dne 6. listopadu 1886, byl nový ocelový most slavnostně vysvěcen. Tehdy to byla velká událost, které se zúčastnilo mnoho vysoce postavených hostí a návštěvníků tradičního dolnovltavského linhartského posvícení.

Na obou koncích nového i na vedle dosud stále stojícím starém dřevěném mostě čekalo velké množství lidí. Když se ozval zvon z kostelní věže, vysvětil nový most dolnovltavský farář, po něm okresní vikář Augustin Wrtilek a nakonec jeden z řádových bratrů blízkého kláštera ve Schläglu.

Pak se setkali zleva přicházející kníže Adolf a kněžna Ida ze Schwarzenberka s dolnovltavským starostou Franzem Mayerem uprostřed mostu se schlägelským opatem Norbertem Schachingerem, jeho komorníkem Raimundem Lengbauerem a přednostou obecního zastupitelstva obce Kyselov Johannem Spitzlem, kteří přicházeli zprava. Tímto setkáním uprostřed mostu byla stavba předána do užívání veřejnosti. Kněžna Ida pak na dolnovltavické straně odhalila novou sochu sv. Jana Nepomuckého.

Vltavický most byl ještě jednou slavnostně vyzdoben. Bylo to v roce 1895, kdy se tudy vracel císař František Josef I. z pražské Jubilejní výstavy. Císařský kočár tažený šestispřežím zastavil na vltavickém předměstí, kde byl uvítán starostou Franzem Mugrauerem. Jako dar byl císaři předán bochník chleba a uzená šunka. Císař pak údajně řekl: „Pěkně vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země.“

Po skončení první světové války byl most krátce střežen rakouským Volkswehrem, po měsíci přišli čeští legionáři a zajistili ozbrojenou ostrahu mostu.

V roce 1938, v den mobilizace 23. září, připravila československá armáda most k vyhození do povětří. Po Mnichovu však byly nálože z mostu odstraněny a československé jednotky Dolní Vltavici opustily.

Při vstupu vojáků Wehrmachtu do Dolní Vltavice byl most opatřen novým obložením s fošnami, odpadly chodníky pro pěší a most byl trvale upraven pro dvoustopý provoz.

Poslední německý starosta Josef Schwarzbauer vypovídal, že před příchodem Američanů byl povolán 6. května 1945 kolem deváté hodiny k veliteli SS, kde dostal příkaz odvést do bezpečí všechny obyvatele, kteří bydlí v blízkosti mostu, neboť ten bude odpálen.

Na to si již vzpomíná pamětnice Ludmila Prennerová, která tehdy v Dolní Vltavici bydlela a která mi poskytla rozhovor. Těsně před příjezdem Američanů od Kyselova, vyhodili Němci most do vzduchu. Detonace odhodila mohutné kusy mostního zařízení až několik set metrů daleko. Je zajímavé, že v těsné blízkosti mostu stála kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého, která zůstala prakticky neporušena.

Američané v noci ze 6. na 7. května veškerá obytná stavení v blízkosti mostu, která byla výbuchem zničena, srovnali se zemí, urovnali nájezdy na obou stranách břehu Vltavy a postavili pontonový most. Na místě zničeného železného mostu postavili američtí ženisté během dvou dnů nový dřevěný most pro dvoustopý provoz.

Na svém místě však dlouho nestál, v únoru roku 1946 způsobilo pět deštivých dnů, spolu s rychlým táním, zvýšení hladiny řeky o čtyři metry, řeka vystoupila z břehů, zaplavila celé okolí a při tom byl stržen i nedávno postavený most.

Nápor a síla vody rozrazila most na dvě poloviny, levá polovina uvázla na levém břehu a pravá byla unášena dále, narazila na zeď domu č. p. 32 a rozrazila se opět na dvě části.

Johann Studener, obyvatel Dolní Vltavice, jehož text přeložili pracovníci Jihočeské vědecké knihovny a z něhož jsem i já částečně čerpal, píše, že došlo k tomu, co místní zkušení obyvatelé předpověděli. Totiž to, že mosty tzv. „ke svážení sena“ musí mít rozestup mostních pilířů nejméně pět a půl až šest metrů, kdežto tento měl pouhé čtyři metry a nápor ker nevydržel.

A tak znovu musel být postaven nový, opět dřevěný most, který definitivně skončil svůj „život“ po roce 1948, kdy bylo rozhodnuto o demolici a zatopení obce vodami lipenského jezera.

Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 23. Únor 2012, Strana 8, František Záhora 

Protesty lidí v Černé neutichly  a stále sílí

Proti nové železnici se už chystají žaloby

Černá v Pošumaví

Lidé v Černé v Pošumaví vzali protesty proti chystané železnici vedoucí skrze podstatnou část této obce opravdu za své. Nic jiného jim ostatně nezbývá, pokud v souvislosti se stavbou hrozí demolice některých domů či rekreačních objektů (Čk Deník 10. února 2012).

Podle Vladimíra Cnoty, oficiálně ustanoveného zástupce veřejnosti obce Černá v Pošumaví, už si občané najali renomovanou právní kancelář, společně se dokonce skládají na úhradu jejích služeb. A výsledky jejich kroků jsou znát. Na krajský úřad už je podaná oficiální námitka, připravují se materiály pro správní žalobu, žádost o přezkum situace na Ministerstvo pro místní rozvoj a část protestujících obyvatel zvažuje podání trestních oznámení. Podle nich se už na přípravě dráhy utratilo i přes odpor místních tolik peněz, že by se tím měl zabývat přinejmenším protikorupční útvar.

„Připravujeme také výzvu hejtmanovi, aby přijel na jednání s občany, podnikateli a obcí a aby přímo na místě mohl trasu projít a zjistit stav věci,“ doplnil včera Vladimír Cnota.

To vše kvůli projektu takzvané Šumavské elektrické dráhy, která by měla být protažena z Lipna nad Vltavou až do Černé.

Projekt dráhy totiž počítá s tím, že trať povede kolem břehu Lipenského jezera a už dnes zabírá budoucí železnice kolem sebe i dvousetmetrové ochranné pásmo, kde nejen některé domy padnou, ale kde už nikdo nic nepostaví, a to i v případě, že by se na trať třeba v budoucích dvaceti letech nenašly peníze.

Stavba Šumavské elektrické dráhy si totiž údajně vyžádá několik miliard korun a ty v dnešní době najít není jednoduché. Pokud by se místo, kudy trať povede, ještě více nezpřesnilo, tato velká blokace by zůstala i třeba oněch dvacet let.

Nesrovnalostí a otázek ale zůstává více. Například ve zprávě společnosti Jikord (Jihočeský koordinátor dopravy) o plánu dopravní obslužnosti kraje na roky 2012 2016 se mimo jiné na stranách devět a deset uvádí: „Výše tržeb ze železniční dopravy pokrývá v Jihočeském kraji pouze 17 procent úplných vlastních nákladů dopravců a má dále klesající trend. Významnější zvýšení jízdného a tedy i dosažení vyšších tržeb je nereálné jak ze sociálních důvodů, tak i z důvodu meziročních úbytků cestujících v posledních letech.“

Logicky tedy přichází otázka: Proč stavět novou železnici? Železnici, která vede daleko delší a stavebně náročnější trasou, než bylo původně odhadováno? Navíc železnici, u které Ivan Študlar, poradce hejtmana Jiřího Zimoly, v oficiálních informacích o Šumavských elektrických drahách uvádí: „Finanční analýza z pohledu vlastníka prokázala nezbytnost dotací k vyrovnání prokazatelné ztráty (ve výši obvyklé u kolejové dopravy).“

Jak sám Ivan Študlar pro Deník včera uvedl, trasa kopírující břeh Lipna byla před lety zvolena kvůli investorským projektům, které se tu chystaly. Pravdou je, že se tady svého času uvažovalo o vybudování olympijských vesniček a dalších obytně rekreačních komplexů. Ty ale vzala voda a krize. Naplánovaná trasa trati zůstala.

A kolik by vybudování železnice mělo stát a kdo je bude platit? „Protože se jedná o regionální dráhu, je předpokládaným investorem Správa železniční dopravní cesty, případně jiný oprávněný subjekt, nikoli však Jihočeský kraj,“ doplnil včera Ivan Študlar. Podle něj by se měly náklady stavby v cenové úrovni 2013 2016 pohybovat ve výši 132,27 milionu korun na jeden kilometr. Podle Študlara je to přiměřený jednotkový náklad pro stavbu regionální tratě. Délka nové stavby lehce přesahuje 29 kilometrů. Jednoduchým propočtem tedy vychází necelé čtyři miliardy. Ale například v kapitole pět krajského materiálu o Financování strategických cílů působících na Program rozvoje kraje se přesně uvádí toto:

„…. odhad realizačních nákladů velmi přibližný a pohybuje se na úrovni cca 10 miliard korun.“

Co bude tedy dál? O tom, jak bude postupovat politické vedení Černé v Pošumaví, rozhodnou v pondělí místní zastupitelé.

Ivan Študlar, který na projektu fungoval jako manažer Studie prodloužení regionální dráhy Rybník Lipno nad Vltavou do Černé v Pošumaví za Jihočeský kraj, včera připustil, že změna vedení trati je možná, ale záviset bude na rozhodnutí krajských zastupitelů. Na tahu jsou tedy oni.

Českokrumlovský deník:  Zdeněk Zajíček  , 18. Únor 2012

 Vladimír CNOTA

Mrazy polevily, ale praská potrubí

Teploty hluboko pod bodem mrazu komplikují obyvatelům regionu život i teď, když se oteplilo; zavřené jsou ulice i krumlovská knihovna

ZDENĚK ZAJÍČEK

MARTIN TRÖSTER

Českokrumlovsko

Zimou se lidé díky oteplení sice už tolik netřesou, silné mrazy panující v uplynulých dnech se však obyvatelům regionu budou připomínat asi ještě dlouho.

Například v Kaplici teď praská jeden vodovod za druhým. Včera kvůli nezbytné opravě byla uzavřena Kostelní ulice v centru města. „Jen za pondělí jsme měli dalších pět podobných případů, nejvíce v místní části Bělidlo,“ uvedl včera starosta Kaplice Pavel Talíř.

Takových havárií budou podle něj muset vodohospodáři ve městě řešit v příštích dvou či třech týdnech ještě několik. „Zmrzlá půda teď začala povolovat, trubky se v ní hýbou a praskají,“ vysvětlil Pavel Talíř.

Trochu kuriózně se projevila víkendová porucha na prasklém vodovodním řadu v Černé v Pošumaví. „Potrubí prasklo na pozemku pod obecním úřadem a voda si našla cestu ze zmrzlé země skrze lampu pouličního osvětlení a tekla dál až na silnici,“ doplnila včera starostka Černé Irena Pekárková. Prasklé potrubí v těchto místech leží asi osmdesát centimetrů pod zemí a voda se z něj drala podél elektrického vedení na povrch k lampě, přesněji k její spodní části. S trochou nadsázky se dá říci, že pouliční osvětlení v tu chvíli fungovalo jako naplno puštěný hydrant. A co je nejzajímavější, lampa svítila a svítí i nadále. Poruchu pak specialisté opravovali takřka celou noc ze soboty na neděli. Díky tomu se bez vody se ocitly pouze tři rodinné domy.

Arktické počasí posledních dnů poškozuje vodoměry, hlavní vodovodní řady i přípojky také v jiných místech na Českokrumlovsku. Jen o víkendu řešili zaměstnanci společnosti ČEVAK poruchy například ve Chvalšinách nebo Chmelné a v pátek také v Křemži.

Českokrumlovský deník: Středa, 15. Únor 2012

V Černé se lidé bouří kvůli dráze

Černá v Pošumaví – Představte si, že vám jednoho dne ráno zavolá známý: „Víš o tom že ti budou bourat barák?“

Právě takto se lidé v Černé v Pošumaví nejčastěji dozvídají, jakou mají pravděpodobně vyhlídku na budoucnost některé domy, chaty či hotely u lipenského jezera.

Anebo jinak: Koupili jste si v Černé v Pošumaví pozemek, na kterém chcete něco postavit. Nebo si chcete vedle svého domu zařídit zděný bazén. To už ale nené možné.

A to všechno kvůli tomu, že podél pláže má vést železniční trať spojující Lipno nad Vltavou a Horní Planou. Trať tu ještě není a pravděpodobně ještě dlouho tudy nepovede, ale už dnes zabírá kolem sebe i dvousetmetrové ochranné pásmo, kde nikdo nic nepostavía kde domy, jež trati budou stát v cestě, budou muset zmizet.

Podle Vladimíra Cnoty, oficiálně stanoveného zástupce veřejnosti obce Černá v Pošumaví, přináší současná podoba projektu do obce jen problémy. „Podél pláže má jezdit vlak osmdesátikilometrovou rychlostí, jen na trase od toboganu k Jestřábí by se kvůli trati mělo bourat 14 objektů, a to zdaleka není všechno,“ konstatoval včera Vladimír Cnota. Kvůli budoucí trati se v tuto chvíli zablokovala také chystaná výstavba padesátky rodinných domů, kolonády a další soukromé investice.

Lidé, kteří si podél břehu Lipna v posledních letech postavili, rozšířili, zvětšili nebo zmodernizovali své penziony či hotely a chaty, se nyní mohou pouze s obavami dívat do krajských plánů, takzvaných Zásad územního rozvoje, které trasu dráhy předběžně ukazují. Současná podoba Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje oficiálně platí od listopadu loňského roku, od té doby platí i omezení.

Ale bychom to celé pochopili, musíme zpět proti proudu času někam do devadesátých let minulého století. Tehdy totiž kdosi pravil: „Z Černé v Pošumaví do Lipna nad Vltavou chybí železniční spojení, pojďme jej postavit.“ A všichni mu zatleskali, protože je to pravda.

Většinu lidí ale zřejmě ve snu nenapadlo, co za komplikace s sebou může tento projekt přinést. Logicky totiž všichni předpokládali, že trasa povede souběžně s hlavní silnicí, což byla do určité doby pravda. Celou trasu nakonec krajští politici odhlasovali hlavně po břehu lipenského jezera, tedy přes místa s velkým počtem chat a penzionů. Navíc projekt počítá se stavbou mostu za takřka miliardu korun, vedoucího přes jednu ze zátok, což je podle mnoha místních naprosto nelogické. Navíc poukazují na to, že se jinde z ekonomických důvodů tratě ruší. Uživí se tato nová trať v regionu?

Projekt takzvané Šumavské elektrické dráhy je vlastně modernizací a rozšířením železničních tratí v Pošumaví na takzvané vlakotramvaje. Měl by stát asi osm miliard korun. Pravdou je, že zatím není vůbec oficiálně jisté, že takové peníze na Lipensko vůbec někdy přitečou, ale o to hůř. Projekt totiž blokuje uvedené pozemky v ochranném pásmu trati po tu dobu, než se tak stane. A to může být klidně dvacet třicet nebo i více let. V tuto chvíli jsou pro jejich majitele bezcenným kusem hlíny. Podle některých obyvatel Černé v Pošumaví tkví problém také v tom, že projekt se někde v tichosti namaloval, odsouhlasil a zveřejnil, ale jim o něm nikdo oficiálně vědět nedal.

Krajský úřad se v tomto případě brání. Podle sdělení Daniely Řežábové z krajského oddělení územního plánování byly Zásady územního rozvoje řádně projednány s veřejností i dotčenými obcemi. V rámci projednání zásad byla vůči vymezení koridoru Šumavských elektrických drah uplatněna pouze námitka obce Černé v Pošumaví, která byla Zastupitelstvem Jihočeského kraje zamítnuta.

„Negativem, podotýkám, že především pro vlastníky pozemků v rekreačně lukrativních územích, pak je nutnost záboru části pozemků pro výstavbu Šumavské elektrické dráhy,“ uvedla pro Deník Daniela Řežábková a pokračuje: „Nicméně zábor pozemků by byl minimální, s výjimkou míst zastávek by se jednalo o pruh pozemku o šířce maximálně do 15 metrů, většinou podstatně užší. Je možné, že pro výstavbu dráhy bude nutno demolovat i některé soukromé objekty, avšak v současné době nelze určit rozsah nutných demolic. Nicméně šířka koridoru v Zásadách územního rozvoje umožňuje při zpracování podrobnější dokumentace nalézt řešení, které případné demolice buď zcela vyloučí, nebo omezí na nezbytně nutné minimum,“ shrnula Daniela Řežábková.

Vzhledem k tomu, že téma je velice obsáhlé, bude se mu Deník věnovat i nadále.

Českokrumlovský deník: Zdeněk Zajíček

Pátek, 10. Únor 2012, Strana 1 a 3

Obecní knihovna v Černé v Pošumaví

První záznamy o knihovně v naší obci můžeme najít v roce 1950, kdy tehdy Veřejná obecní knihovna byla umístěna v budově Místního národního výboru a obsahovala celkem 376 svazků a 12 druhů časopisů.

V tomto roce bylo zaregistrováno dvacet čtenářů, kteří si vypůjčili 47 svazků převážně beletrie. Knihy tehdy zřejmě půjčoval některý pracovník MNV, jelikož pozdější knihovník Jan Hadraba, který odcházel do důchodu v roce 1982, obdržel podle záznamů vedle poděkování příslušných orgánů i věcný dar za 25 let ve funkci knihovníka. Z toho lze usuzovat, že nastoupil jako knihovník v roce 1957, čili před padesáti pěti lety.

V roce 1967 se prováděla adaptace místního pohostinství, kde se v patře vytvořilo tehdy politicky potřebné Agitační středisko a současně i prostory pro novou, nyní již Místní lidovou knihovnu.

O rok později, v roce 1968, zavedl MNV službu knihaře a Jan Hadraba začíná na půl úvazku vázat knihy a další potřebné materiály. Knihařství v Černé byla služba skutečně známá po okrese i kraji, dokonale využívaná organizacemi i jednotlivci (například diplomky).

Jan Hadraba byl velmi vytížen i jako knihovník, neboť vedle Černé půjčoval knihy nejen v pobočkách na Bližné, Dolní Vltavici, Mokré a Muckově, ale pro MNV Horní Planá i v Hůrce a Hodňově.

Počet knih v knihovně se každým rokem zvětšuje, takže v roce 1976 je k dispozici 5 628 svazků a výpůjčky za rok přesahují pět tisíc kusů. MNV poskytuje knihovně každoročně finanční částku přes 9 000 korun československých.

V roce 1982, jak již bylo řečeno, odchází Jan Hadraba do důchodu, ale nadále však pracuje jako knihař. V dubnu téhož roku nastupuje nová knihovnice Marcela Novotná, která tedy tuto funkci vykonává již plných 30 let.

Knihovna je stále umístěna ve stejných prostorách, počet svazků se po provedené inventuře snížil na 5 087 kusů, čtenářů bylo evidováno 230.

V roce 1984 byl zaveden systém členských průkazů, knihovnu navštěvuje přibližně 30 až 40 čtenářů týdně a začíná se projevovat pokles zájmu mladých o beletrii.

V roce 1986 měla knihovna 164 stálých čtenářů a v knižním fondu bylo 5 998 svazků.

Poněkud nevyhovující prostory knihovny byly přece jenom v roce 1987 částečně zrekonstruovány, vestavěny nové regály, položeno nové linoleum a prostory vymalovány.

Ke konci roku 1990 měla knihovna celkem 6 475 svazků, bylo registrováno 115 čtenářů a zaevidováno 5 104 výpůjček. Počet čtenářů se stále snižuje, přestože knihovnice každoročně zajišťuje nákup kvalitních knižních titulů.

Knihovna přestala být v roce 2001 součástí Okresní knihovny a je samostatnou rozpočtovou organizací a zřizovatelem je Obecní úřad Černá. Stav knižního fondu celkem k 31. prosinci 2000 byl 7 348 knihovních jednotek.

Knihovna je v dalších letech přemístěna do přízemí nově vystavěného bytového domu č. p. 21 a k dispozici má celkem 194 běžných metrů polic. Veškerý knižní fond byl převeden na počítačovou databázi, každý titul musel dostat svůj kód, což znamenalo velkou pracovní zátěž po dobu kolem čtyř měsíců v tomto roce pro knihovnici a částečnou výpomoc.

Knihovna je též napojena na internet a slouží jako čítárna pro řadu návštěvníků.

Práce knihovnice nespočívá pouze v půjčování knih anebo péči a starost o knihy, ale postupně přináší mnoho dalších akcí ve spojení s informovaností nejen čtenářů, ale i všech dalších návštěvníků, kteří do knihovny přichází. Mohou zde využít nejen tři internetová zařízení, ale mnoho časopisů a periodik a shlédnout konané výstavky. Rovněž se tady koná mnoho akcí pro děti z místní základní školy, v poslední době oblíbené Česko čte dětem.

Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 2. Únor 2012, Strana 8, František Záhora

Ze života novináře a spisovatele Josefa Reifa

Dovoluji si předložit čtenářům Deníku další historický článek z okruhu obce Černá v Pošumaví, tak jak je již delší dobu mým zvykem, přestože v tomto listě většinou převažují příspěvky zaměřené k současnosti.

V článku o kronikáři obce Bližná Johannu Jungbauerovi jsem citoval jeho slova o pomoci, kterou mu poskytl při sestavování historických dat v začátcích jeho kronikářské práce novinář a spisovatel Josef Reif.

Tento skutečně vitální člověk, ačkoliv nepocházel z Bližné, měl opravdu všestranné znalosti, které mohl předávat a také tak činil po celý svůj, bohužel krátký život.

Narodil se 27. července 1883 v obci Jámy, která neměla český název a při první zmínce o obci v roce 1530 se uváděl německý název Cholgrueben, což vlastně znamenalo Holzkohlgruben, tj. dřevěnouhelné doly. V místním nářečí se uváděl název Kulgriam.

Jámy dnes najdeme v prostoru mezi Muckovem a Pláničkou, tehdejší ves, ve které žilo koncem dvacátých let minulého století celkem třiatřicet německých obyvatel, příslušela k obci Plánička a farou k Černé. Dohromady pak měla Plánička, Jámy a Nová Lhota v té době celkem 220 obyvatel, z toho pouze jeden česky mluvící.

Josef Reif byl jediným synem Franze Reifa a jeho ženy Marie, rozené Krummauerové, narodil se v chalupě číslo popisné 2, kde se říkalo Langpalli. V archivu najdeme i záznam o jeho křtu tehdejším farářem v Černé Adalbertem Ptáčníkem i záznam o jeho sňatku s Marií Keferovou v Dolní Vltavici.

Už po vychození školy se jako selský syn zapojuje aktivně do rolnického hnutí, které bylo soustředěno kolem listu Dorfbote, česky Posel venkova. Každou neděli objížděl po celých Sudetech německy mluvící vesnice a propagoval selský stav pod heslem „Sedláci, buďte jednotni!“

V roce 1911 přednášel i v Černé o melioracích a regulaci Olšovského potoka. Na podkladě jeho přednášky pak založili v Černé Vodní sdružení.

V roce 1913 převzal Reif řízení výše uvedeného listu Dorfbote a posléze se stal i krajským důvěrníkem Svazu rolníků, který se v té době založil. Působil i v zemědělsko-lesnickém sdružení Böhmerwald Süd a v kuratoriu německých zemědělských škol budějovických.

Jako novinář se začal věnovat i vlastní literární práci, píše jakési rodinné povídky a o svém rodišti pak vydává v roce 1925 v nakladatelství Moldavia historickou monografii pod názvem Ein Stück Heimatgeschichte. V ní popisuje, jakým způsobem vznikla takzvaná „Šumavská rychta pláničská“, jaké území zaujímala a kdo stál v čele rychty. Dozvídáme se, že v revolučním roce 1848 nebyl rychtářem nikdo jiný, než jeho dědeček Josef Reif z Jam.

Název Šumavská rychta pláničská byl ovšem zaveden až v roce 1918, do té doby se užíval název jen Klein-Planles nebo jen Planles.

Tento činorodý člověk, na kterého jako na rodáka vzpomínáme, zemřel v Českých Budějovicích v roce 1929. Jeho přání spočinout v rodné zemi mu jeho sousedé splnili a donesli rakev s jeho tělem hned čtyři dny po úmrtí na hřbitov do Černé v Pošumaví.

V roce 1957, kdy byl hřbitov v Černé zrušen, byly jeho ostatky spolu s dalšími zemřelými uloženy na pietním místě v parčíku před místní školou, kde stojí Boží muka s nápisem „Zde odpočívají zemřelí z farnosti Černá v Pošumaví pochovaní v letech 1767 až 1957“.

K čerpání těchto poznatků o jednom z našich rodáků jsem využil nejenom obecní kroniky, ale především články autorů Jihočeské vědecké knihovny na výborném webu Kohoutí kříž.

Českokrumlovský deník: Úterý, 24. Leden 2012, Strana 8, František Záhora

Abecední pohled na loňský život v Černé v Pošumaví

Každým rokem v obci probíhá řada různých akcí, někdy je jich více, jindy méně, často si ani neuvědomujeme, že se někde něco uskutečnilo. Pokusil jsem se prakticky jenom část z nich vybrat a abecedně seřadit. A hned začáteční písmena nás vedou až ke konci roku.

Adventní období začalo slavnostním rozsvícením vánočního stromu, přes setkání se seniory a několika koncerty v kostele i v obřadní síni, až po půlnoční mši.

Skautská družina Berušky již po několik let dováží a po domácnostech roznáší Betlémské světlo, během adventního období se konají pravidelné bohoslužby, probíhá však i řada dalších církevních akcí, například se konala poutní slavnost a mše svatá s udělením novokněžského požehnání.

Čápi a Černá k sobě neodmyslitelně patří a rovněž v tomto roce tomu nebylo jinak. Naši zástupci se zúčastnili v Černotíně již desátého ročníku Hry barevných a samozřejmě nechyběly každoroční reje čarodějnic. Proběhly oslavy Dětského dne a na podzim Drakiáda, do mateřské školky přiletěla hodná čarodějnice Evelýna, která děti učila rozdílu mezi dobrým a špatným skutkem.

Muži fotbalisté se probojovali z okresní soutěže do okresního přeboru a bývalá fara, která je již majetkem obce se pomalu začíná rekonstruovat.

Grafit, který přinášel obci slávu, se již netěží a v Hasičárně, což je jakási zastřešená pergola, se konají během roku mnohé, nejenom hasičské akce. Ve školce děti prožily v červnu pravý indiánský den a do základní školy přibyla interaktivní tabule.

Již prakticky 40 let vyvíjí bohatou činnost oddíl jachtingu, kde se opět uskutečnila řada závodů. O nich, ale současně i o veškerém dění v obci, se vedou záznamy v kronice obce, která měla v podzimním období svou výstavu.

Léto v Černé v Pošumaví, jehož součástí je stále více oblíbený Lipnofest, přináší velmi rozsáhlý soubor kulturních a zábavných pořadů během celého léta.

Tradiční stavění a po měsíci kácení májky, masopustní zábavy, maškarní karneval anebo Mikuláš, to vše již získalo v obci svůj pravidelný ráz.

Během roku probíhala i soutěž o nejhezčí květinové okno a samozřejmě jednodenní Oslavy obce s bohatým programem pod pivním stanem.

Plavecké závody, pod pořadatelstvím Vodní záchranné služby, se uskutečnily za účasti účastníků mistrovství světa v Dolní Vltavici. V červnu se také konaly rybářské závody, jak pro dospělé, tak i pro mládež a setkaly se s úspěchem.

Po mnoha letech se v obřadní síni konal svatební obřad, a tak si starostka Irena Pekárková vychutnala tento pocit jako první v porevoluční době. Mnoho akcí, které zdaleka nelze vyjmenovat, pořádá a zajišťuje SPOZ, řadu dalších organizují ve škole a školce.

Obec Černá v Pošumaví je v současnosti především turistickou obcí, a tak je vlastně řada pořádaných programů určena i pro tento účel. Úprava půdního prostoru nad základní školou a její rekonstrukce na družinu je však již interní akce obce. Stejně tak jako pravidelné jarní a podzimní vítání malých občánků. Do podvědomí občanů již také plně vstoupila taneční skupina Vrtule, která se může pochlubit svými úspěchy i na mezinárodní scéně.

Své webové stránky má nejenom obec, ale od března samostatně i kronika obce. Rovněž i Zpravodaj obce změnil svou tvář i redakční radu a pravidelně měsíčně přináší občanům řadu informací. Třeba o tom, že je možno si prohlédnout v blízkosti hotelu Racek i malou zoologickou zahradu.

Toto je jen pár vybraných střípků z ročního koloběhu života v obci Černá v Pošumaví, a přestože se nejedná o žádné velké akce, přece jen je možno pozorovat neustálý ruch ve zdánlivě klidném venkovském prostředí.

Českokrumlovský deník:  František Záhora,Pondělí, 9. Leden 2012, Strana 8