Hnízdo olizovaly plameny

Černá v Pošumaví –

Roky hnízdí čápi například v Černé v Pošumaví. Místní kronikář František Záhora říká: „Čápi zde údajně vystavěli hnízdo v roce 1958. Z hlediska nadmořské výšky (783 m n. m.) je nejvýše položeným hnízdištěm v České republice. Čápi o sobě dávají vědět zejména v polovině srpna, když se houfují. Například od 11. do 16. srpna 2003 kdosi prý napočítal nad obcí přelety až 57 kusů.“

Toto hnízdiště zažilo také doslova horké chvilky. „Pátého května roku 2006 v bývalé sodovkárně, kde hnízdo je, vypukl požár. Pamatuji si, že jsme hasili i čapí hnízdo. Ale přestože ohořelo, čápi na něm hnízdili dál,“ vzpomíná frymburský hasič Antonín Labaj. „Čápi tehdy přiletěli až 9. května, přesto tam vyvedli mladé,“ potvrdil František Záhora. „Ovšem 27. 7. se toto hnízdo zřítilo na zem. Čápi si pak hledali místo a nakonec si hnízdo znovu postavili na zbytcích toho starého.“ (zuky)

Českokrumlovský deník, 21.7.2011, redakce 

Další  významný rodák

Při svém, téměř permanentním  hledání všeho nového, co souvisí s historií obce Černá v Pošumaví, jsem vždy velmi spokojen, když se mi podaří najít a zjistit něco dosud neznámého a v archivu kronik neuvedeného.

Jedním z takových nových objevů, je informace o dalším významném rodákovi z naší obce, dosud žijícím lékaři a vědci prof. Václavu Seichertovi, který v dubnu letošního roku oslavil významné životní jubileum – 75 let.

                Prof. MUDr. Václav Seichert, DrSc. se narodil 11.dubna 1936 v tehdejší  Černé na Šumavě a od roku 1961, kdy ukončil studia na fakultě všeobecného lékařství Karlovy univerzity,pracuje v Anatomickém ústavu 1.lékařské fakulty UK v Praze. Na fakultě postupně obhájil dizertační práce kandidáta a posléze doktora věd. Pracoval jako asistent, odborný asistent, docent a v roce 1991 byl jmenován profesorem.  Od roku 1969 do roku 1973 absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Utrechtu v Holandsku a v Khartoumu v Sudánu.

Od roku 1991 je profesorem normální anatomie,zabývá se vývojem končetin, cévního řečiště a růstem embryonálních orgánů se zaměřením na vznik vrozených vývojových vad.

Soustřeďuje  se na diferencovaný růst a posuny tkání, vlastně na vše, co obsahuje teratologie, což je vědní disciplína, která studuje příčiny a mechanizmy vzniku vývojových vad.

Tato témata jsou i základem jeho publikační činnosti, která je za 50 let jeho práce v Anatomickém ústavu velmi obsáhlá. Pan profesor si své publikace dokonce sám ilustruje.

                V současné době je emeritním zástupcem přednosty Anatomického ústavu a  emeritním profesorem Anatomického ústavu 1. LF UK. Je naším významným představitelem oboru anatomie,spolupracoval s řadou vědeckých institucí doma i v zahraničí, byl členem Evropské teratologické společnosti a stále je členem České společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

                Jeho velkou zálibou je entomologie, je naším významným entomologem a sběratelem, členem Entomologické společnosti při Akademii věd ČR.

                Obec Černá v Pošumaví si váží svého významného rodáka, já sám se snažím jej kontaktovat, zatím však pouze přes sekretariát AÚ. Pan profesor již na ústav dochází nepravidelně a tak je poměrně obtížné se s ním spojit. Snad se mi podaří získat od něho časem více podrobností o jeho rodišti, byl bych tomu velice rád.

 Českokrumlovský deník, 14.7.2011, ing.František Záhora

Jak žák Jan šel do grafitových hutí pro mazací válečky

                Již po několikáté se vracím k problematice těžby grafitu, zejména ve vztahu k obci Černá v Pošumaví, kterou dolování této důležité suroviny významně proslavilo.

Od roku 1812 až do r. 1930 byl největším těžařem tuhy knížecí rod Schwarzenberků z hlubocko-krumlovské větve. Schwarzenberské grafitové / tuhové/ závody koncem 19. století označované jako grafitové hutě, se postupně staly dominantním těžařem v celém revíru. Zejména, když Schwarzenberk odkoupil v r. 1886, rovněž v té době významnou, těžařskou společnost A. Eggerta.

                Otázkou těžby a dolování grafitu a s tím souvisejících dalších činností, se zabývalo a stále zabývá mnoho odborníků z vědecké sféry, ze škol , praxe i dalších příbuzných oborů.

Jedním z nich je i doktor filozofie a pedagogiky Jiří Dvořák z Jihočeské univerzity. V jednom z jeho nesčetných děl, kde se věnoval úzkokolejné železnici, jako dnes již ztracené technické památce, mě zaujala v doplňcích uvedená pasáž, kterou vybral z knihy „Za domovem – vlastivěda Čech“ autorů B.Bauše, K. Rožka  a Ad. Weniga z r. 1905, kteří zde podávají údaje o těžbě grafitu formou rozhovoru učitele se svým  žákem. Čtenářské veřejnosti tak názorně přibližují oblast těžby a význam grafitu.

Stejně jako PhDr. Jiří Dvořák si i já dovoluji podat v tomto článku citaci z kapitoly XII., která má název Ložiska tuhy a tuhové hutě u Černé.

−−−−−−−−„Nuže, půjdeš s dopisem do Černé, nebo jak tu po německu říkají, do Schwarzbachu, do tuhových hutí!---  „Co je to grafit?“---  „Neviděl jsi tužku?“---  „Ano, jak bych neviděl.“ --- „Tedy onen černý sloupek, jenž je obložen dřevem, jmenuje se grafit neboli tuha. Ale tuhy se i jinak ještě užívá. Z čisté tuhy dělají ohnivzdorné kelímky, tj. nádobky, v nichž se taví různé rudy. Tuha totiž nebéře ohněm žádné zkázy, z tuhy vyrábí se též nátěr na železná kamna.“--- „To znám, havraní stříbro tomu říkají.“--- Ale z tuhy dělají i ohnivzdorné cihly, grafitový cement, lepenky na střechy a válečky k mazání hřídelí. A pro tyto válečky mi právě dojdeš do Schwarzbachu. Hajný uvede tě na silnici a pak již snadno trefíš.“ ---

 Žák Jan posnídal a opatřil se hned krajícem chleba, cesta byla daleká a vsí, kde by mohl něco k jídlu koupiti, velmi pořídku. Bez meškání vydal se v průvodu hajného na cestu. Kráčeli lesními cestami k silnici, kde se Jan s hajným rozloučil a putoval již sám podél Kájovského a Hořického potoka na Hořice. Dále na západ leží veliký rybník Olšina, uměle založený, z něhož vytéká přítok Vltavy Olešná do širokého údolí. V nevalně půvabné krajině při vtoku Jelmského potoka do Vltavy spatřil opět známé práce při dobývání rašeliny, která se tu užívá při vytápění hutí tuhových.  Vysoké komíny ukazovaly mu cíl dnešního poslání, tuhové huti u Schwarzbachu. Cestou potkal dělníka, jenž pospíchal též do hutí. Pozdravil jej a zeptal se na cestu. Ale to mu bylo pouze záminkou, jen aby si s ním mohl pohovořit. Dělník byl Němec, ale přece tak dalece hovořil česky, že se s ním Jan domluvil. Ostatně i Jan za svého dlouhého pobytu ve světě leckteré slovo i větu německou pochytil. ---„Proč stavějí tak nákladné budovy?“ ptal se Jan, ukazuje na schwarzbašské huti,  „vždyť tuha se vyčerpá a budovy se stanou bezcenné.“ ----  „Naše tuhová ložiska tak brzy se nevypotřebují. Táhnou se v prahorní břidlici mezi horským hřbetem plöckensteinským a Blánským lesem v délce asi 23 km a v šířce 14 km. Toť přímo nevyčerpatelné množství tuhy a to tím spíše, že ložiska jsou místy až 22 m hluboká, ovšem provázená krystalickým vápencem. Naše tuha má evropskou pověst, neboť obsahuje až 95% čistého uhlíku. Pouze sibiřská a cejlonská tuha ji předčí. Tuha je ovšem znečištěna hlínou, ale ta se vypráním odstraní.“ ---A což všechna ta tuha se v Čechách spotřebuje?“  ptal se ještě Jan. --- „Co si myslíš brachu? Mnoho se jí vyváží. Havraní stříbro jde hlavně do Anglie a Belgie, neboť tam i nejchudší člověk alespoň týdně natírá a vyleští si železná kamna, nenechá je rezovatět, jak leckde u nás vídáme. V tužkách jde tuha téměř do celého světa.“--- Zatím dospěli k hutím, kde Jan odevzdal psaní a přijal notný balík výrobků tuhových, s nímž se vydal na zpáteční cestu do Krumlova.−−−−−

                Schwarzenberské tuhové závody byly zlikvidovány v letech 1941 – 1942. Po druhé světové válce se zde těžil grafit ještě v letech  1953 – 1957, než došlo k napuštění vod Lipenské údolní nádrže. Znamenalo to definitivní zánik veškerých výrobních objektů i pozůstatků šachet Schwarzenberských tuhových dolů.V celé bývalé výrobní oblasti se dnes rozkládá část Lipenské nádrže, t. zv. Malé Lipno.

Českokrumlovský deník, 2.7.2011,František Záhora

SLAVNOSTI POBAVILY OBYVATELE ČERNÉ V POŠUMAVÍ

ZÁBAVA PRO VŠECHNY.

V sobotu 25. června se uskutečnily Slavnosti obce Černá v Pošumaví. Na úvod uviděly především děti hranou pohádku, pro dospělé vystoupila dechovka Kantořinka, ale největší úspěch všech přítomných sklízela Jitřenka, dětský folklórní soubor při DDM v Českém Krumlově. Večerní program byl zase spíše pro mladou a střední generaci. Ve 22.30 hodin bylo pro všechny připraveno překvapení ve formě ohňostroje.

  Foto  - viz fotogalerie Slavnosti obce Deník 29.6 

  Foto a text: František Záhora, Černá v Pošumaví

 Českokrumlovský deník, 29.6.2011

Přišli, přizpůsobili se a zůstali

                S vidinou vlastního hospodářství  a  lepší možností obživy, přicházeli do vysidlovaných pohraničních oblastí osídlenci z českého vnitrozemí.

                Uplynulo již 65 let, kdy se  do tehdejší obce Černá na Šumavě přistěhovalo prvních sedmnáct českých rodin, převážně od Jihlavy, Humpolce a Hluboké. Ti se pak postupně staly základem stability a soudržnosti v obci.

Na základě přídělové listiny Národního památkového fondu při Ministerstvu zemědělství, jim byly přiděleny jednotlivé usedlosti. V mnoha z nich ovšem ještě bydleli němečtí obyvatelé, které čekal odsun.

                Řada nových dosídlenců byla velmi snaživá, ovšem mnohdy i neznalá systému zemědělského hospodaření, neboť vnitrozemí a pohraničí, to byl přece jenom rozdíl.

Bylo však i mnoho tzv.“zlatokopů“, kteří se snažili zejména co nejvíce vyzískat, „vyrabovat a vybrakovat“ a odejít. Paní Marie Lomecká, která jako jediná v naší oblasti žila celé období před, během války i po ní, vzpomíná, jak řada lidí chodila od statku ke statku, každý hledal jen ten lepší barák a málo bylo těch, co chtěli opravdu hospodařit. Od nich se ti poctiví snažili distancovat, oduzovali jejich chování jako vypočítavé, nepoctivé a amorální.

Na základě těchto faktů se i já shoduji s tvrzením paní Lomecké, že restituce dosídlencům po roce 1989 nebyly tak úplně v pořádku, neboť řada jich byla odškodněna, ačkoliv tenkrát přišli, zničili a odešli.

                Obyvatelé, kteří zůstali, se naopak zachovali morálně a poctivě, museli se vyrovnat se všemi nesnázemi a těžkostmi života v pohraničí. Vždyť jim byla slíbena půda k hospodaření, ale zakrátko bylo vše jinak. Vznik JZD znamenal pro ně konec vidiny vlastního hospodaření a pro mnohé i osobní problémy a traumata.

                Vedle českých dosídlenců byli do obce přesídleni, na základě politických rozhodnutí, i t. zv. rumunští Slováci. Řada z nich se postupně dobře přizpůsobila a sžila s ostatními v obci.

Jedním z nich byl i Jan Motičák z Mokré, který v poskytnutém rozhovoru v osmdesátých létech vzpomíná na těžkosti, na to jak si museli přizpůsobovat např. stravu, neboť  to, na co byli zvyklí, se zde neurodilo.

Na své spoluobčany z řad reemigrovaných Rumunů vzpomínal tehdy i pamětník Josef Machka z Černé, který popisuje i jejich oblečení, které bylo charakteristické „ruským vzorem“, tj. brigadýrkou, přepásanou košilí a vysokými botami. Ženy nosily zčásti i kroj, většinou však hodně květované sukně s bílou krajkovou zástěrou, bílé punčochy a vysoké šněrovací boty.

                V téměř každém stavení byla pec, pekl se žitný chléb, pekly se však i mazance, jidáše, vánočky, macesy a mrkvance. Základem jídelníčku byly ve všední den bramborové knedlíky s oškvarky a zelím nebo placky pečené na plotně   a rovněž i šuska. Svátečním jídlem bylo vepřové s knedlíkem a zelím a obřadním jídlem pečená husa s bosáky/vrzáky, klouzáky/ a zelím.

                Osídlenci i přesídlenci se postupem doby dokonale přizpůsobili, vzájemně se i příbuzensky promíchali, starší pamětníci již z našich řad většinou odešli a o tom, jak vypadal život po jejich příchodu do obce se ti mladí dnes už dozvídají snad jen z historických záznamů.

Českokrumlovský deník, 22.6.2011,František Záhora

Ve snu viděti…

 Dovoluji si tentokrát předložiti článek, dnes již historický, poněkud naivní, ve stylu sci-fi, který jsem napsal koncem roku 1988 a který byl uveřejněn v tehdejším ZPRAVODAJI č. 1 obce Černá v Pošumaví v březnu roku 1989. Od té doby uplynulo nejen 22 let, ale nastala převratná změna v našem životě i v obci, zda se cosi vyplnilo v mém snu, to si nyní může každý ověřit.

            Toho roku nebylo léto nijak příjemné. Vybíral jsem si polovinu ze svého zákonného nároku na dovolenou a těšil se, jak si pěkně odpočinu. Odpočívám totiž nejraději při aktivní práci, zejména na zahrádce a přitom se snažím, aby hřejivé paprsky sluneční, poněkud zkrášlily mé vybělené tělo. Moje touha však vyslyšena nebyla. Paprsky zřejmě krášlily někoho jiného na jiném místě a na mě se stále zatažená obloha snažila vyzkoušet, co všechno vydržím. Nějaký ten deštík mi nevadí, ale co je moc, to je moc. Tohle přece nemám zapotřebí. Zahrádka – nezahrádka, prostě a jednoduše jsem se sebral a odešel odpočívat neaktivně, v poloze horizontální. A zanedlouho už jsem byl na sice neznámém místě, ale bylo tam krásně. Slunce parádně hřálo, opalovalo mé tělo a já byl rád, že jsem konečně u toho a opravdu jsem si užíval i bez aktivní práce. Jenomže všechno má svůj konec a já se zase musel vrátit. J     ak jsem se dostal na ono místo, to jsem nezjistil, ovšem cesta k domovu mi byla též jen málo povědomá. Již za hranicí Českého Krumlova jsem se ocitl na široké tříproudové vozovce, spolu s řadou vozidel směřujících k Lipenské přehradě. Mohutné poutače u Kájova oznamovaly, že ve vzdálenosti pouhých 15 km leží opravdová perla celého Polipenska – obec Černá v Pošumaví. V mžiku jsem byl před Hořicemi, které jsem minul obchvatovou silnicí a už se přede mnou otevřel nádherný pohled na jezero. Řada poutačů znovu upozorňovala na velké množství moderně vybavených autokempů. Zdálky upoutal pohled na moderní farmu živočišné výroby a již se ocitám před tabulí oznamující – Vítá vás Černá v Pošumaví, obec nekuřáků.

            Místní národní výbor byl na svém místě, ale pod ním se místo rozvaliny tyčila velká budova, v jejímž přízemí byla stylově zařízená restaurace a v prvním poschodí velké, moderní nákupní středisko. Všude kolem vydlážděno a neskonale čisto. Bývalý Černý potok pod zrekonstruovaným mostem byl zregulován a vybetonován, tekla zde průzračná voda. Po levé straně v bývalých bažinách se táhla dozadu řada budov, kterým dominovala stavba Školy v přírodě.

            V místě bývalé sodovkárny fungoval pivovar, kde se vyrábělo 12°pivo Černovar. Oproti pivovaru přes silnici byl rovněž vystavěn komplex budov s příslušenstvím Služeb MNV. V kanceláři mi oznámili, že zde poskytují pro občany celkem 22 druhů nejrůznějších služeb. Vedle kostela který byl jediný v původním stavu, byla postavena rovněž nová budova, kde byl velký sál, stálé kino, knihovna a klubovny, kde svou činnost rozvíjelo všech 25 společenských organizací.

Všude jsem potkával samé mladé lidi a plno maminek s kočárky. Perfektní chodníky po obou stranách široké silnice jim zaručovaly naprostou bezpečnost před velkým množstvím automobilů, zejména Favoritů Lido, který se v té době prodával za 30 tisíc Kčs. Na rozšířeném a nově vybudovaném autobusovém nádraží bylo rušno. Celkem osmnáct autobusových linek vás mohlo odvést téměř do všech koutů naší vlasti.

Moderní osmitřídní škola, která stála mimo silnici, upoutá na první pohled každého. Děti jsou však stále stejné, co křiku vždy nadělají, dokonce slyším hrát hudbu, je stále silnější a silnější. Ale to už není sen, probudil mě místní rozhlas svou hudbou a posléze slyším hlášení vyzývající občany k udržování pořádku a připomínající, že zítra, v sobotu, se koná brigáda na úklid obce.

Českokrumlovský deník,13.6.2011, František Záhora

Těžba grafitu, věhlas obce a zásluha ředitelů

Ve svém dnešním článku se opět vracím do historie, tentokrát té, která je spojena s dolováním a těžbou grafitu.

Tehdejší schwarzenberské tuhové závody v Černé v Pošumaví patřily především na přelomu 19. a 20. století po několik desetiletí k jedním z největších exportérů grafitu na světě. Nespornou zásluhu na tomto stavu měli i do funkce jmenovaní důlní ředitelé, jejichž činorodost a aktivitu bych zde chtěl  vyzdvihnout.

            Přestože již koncem 18. století používali „ mastnou zem“ hůrečtí sedláci k mazání pluhů a dveřních pantů, dal pravý podnět k důlní těžbě ředitel krumlovského panství Ernst Mayer ve své zprávě ze dne 8. března 1811, kdy chtěl zabránit spekulantům, aby nedostali kutací listinu.Tento Ernst Mayer stál společně se zasloužilým důlním správcem Schindlerem u počátků těžby tuhy v Černé.Tito dva však měli mezi sebou neustálé spory a tak Schindler přenechal vedení důlního provozu pouze Mayerovi, který jej však v roce 1826 přivedl na pokraj krachu a sám požádal, aby byl vrchního vedení závodu zbaven.

Do vedení se znovu vrátil, mezitím již do šlechtického stavu a na důlního radu povýšený Schindler a brzy přivedl důlní těžbu k velké vážnosti. V Černé také zřídil vyplavovací závod, kde bylo možno z neprodejného druhu tuhy vyrobit rafinádu vhodnou k prodeji.

V roce 1837 odešel na odpočinek a na jeho místo nastoupil porotce důlního soudu Anton von Weinzierl a administrativa přešla znovu na krumlovské panství. V roce 1852 kníže Schwarzenberk pověřil Weinzierla řízením dolů na stříbro v Ratibořicích a do Černé povolal ředitele adolfských železáren v Holubově  Friedricha Ballinga.Tento ředitel byl znám tím, že přeložil zkušené dělníky a dozorce z Ratibořic do Černé a zavedl zde pořádek, poctivost, píli a spravedlivý mzdový systém.V roce 1859 však náhle zemřel, do vedení tuhových závodů znovu přešel důlní správce Anton von Weinzierl, který v příštím roce rovněž zemřel.

V roce 1860 byl ředitelem tuhových závodů jmenován důlní správce z Postoloprt Ignaz Wessely, který byl zároveň zetěm Friedricha Ballinga a současně převzal vrchní vedení všech knížecích důlních provozů.I. Wessely byl ve vedení až do roku 1876 a právě jemu je připisováno podstatné zvyšování výnosů jednotlivých závodů a opodstatnění světového věhlasu.Wessely rovněž nahradil topení odpadním dřevem z knížecích lesů z oblasti Plešného v parních kotlích, které bylo zavedeno ještě v dobách Friedricha Ballinga staršího,  topením rašelinou z rašelinišť, která byla ve směru proti obci Černá.

Jeho následníkem se v roce 1876 stal jeho švagr Friedrich Balling, syn důlního ředitele Friedricha Ballinga. Ve vedoucí funkci byl až do roku 1896 a jeho hlavní zásluhou je vybavenost a zvětšení závodů.Pro dělníky zřídil noclehárny, lázně a vodovod s pitnou vodou. Kníže Schwarzenberk mu udělil takové pravomoci, že byl úplně nezávislým na ředitelství krumlovského panství, což využil zejména k tomu, že dělníci dostávali takové mzdy, že si mohli postavit vlastní domy. Stavební pozemky obdrželi z důlního bratrstva, materiál z knížecích závodů za režijní ceny, stejně jako dopravu a zbývající peněžní prostředky za nízké úroky.V kronikách se uvádí, že tento ředitel se, pro svou starostlivost o dělníky, těšil největší úctě a nejlepším vzpomínkám.

            Od roku 1896 až do 1. 10. 1925 řídil tuhové doly důlní ředitel Nikolaus Herrmann, který přišel z Leobenu ve Štýrsku.V té době začalo období vzestupu exportu schwarzenberské tuhy do světa, které však na přelomu roku 1900 začalo stagnovat.Ve válečných letech 1914 – 1918 však začala éra největší těžby, exportu i zisku.Doly tehdy byly pod správou c.a k. vojenského vedení. Válečné období bylo z hlediska zisků relativně nejúspěšnějším obdobím za celé působení Schwarzenberských tuhových závodů v Černé v Pošumaví.

Od 1. 10.  1925 nastoupil důlní ředitel Dr. Walter Lex z Gössu ve Štýrsku, který byl od roku 1920 vedoucím provozu tuhových dolů.On v roce 1924 objevil velké ložisko tuhy v dolnorakousko- moravském pohraničí, které dědičný princ Dr. Adolf Schwarzenberk v roce 1927 odkoupil a tuhové závody tak žily z dovozu tuhy z této oblasti.

V roce 1930 načas přestává veškerá těžba grafitu, prováděno je pouze čištění a úprava grafitu z vytěžených zásob ležících na haldách. Postupně probíhají jednání o dalším osudu tuhových závodů až nakonec ústřední ředitel panství knížete Schwarzenberka Dr. Ing. Zdeněk Pícha oznamuje 5. 9. 1937, že provoz tuhových dolů bude definitivně k 1. 10. 1937 uzavřen. Tuhové doly se na základě Mnichovské dohody staly součástí „Třetí říše“ a v letech 1941 – 1942 byly zlikvidovány.

Jejich podíl na historickém věhlasu obce i zásluha jednotlivých ředitelů je však historicky cenná a nezapomenutelná.

 František Záhora, 30.5.2011, Českokrumlovský deník

Černá Pošumaví si testovala Lipno na mistrovství světa

Černá v Pošumaví – Výsledky obou závodů jachtařů, které byly o víkendu na jihu Čech, Deník již přinesl, dnes se vracíme k domácímu šampionátu na Lipně.

Do Černé v Pošumaví se o víkendu sjelo rekordních třináct dvouplovákových jachet třídy Tornádo bojovat o medaile v mezinárodním mistrovství ČR. Navíc přijelo také šest posádek na stále oblíbenějších hobycatech závodit v rámci veřejného závodu.

Ozdobou otevřeného šampionátu se stala německá posádka úřadujících mistrů světa Rollanda Gaeblera a jeho manželky Nahid. A také české posádky Davida Křížka z Plzně s jeho parťákem Zdeňkem Adamem z Duchcova.

Přípravě závodu, v němž jeli společně jak „profíci“ třídy Tornádo, tak amatéři na hobycatech) věnovali činovníci z ostříleného YC Černá v Pošumaví i s jachtingem začínající YC Mulda, sídlem rovněž v Černé v Pošumaví, velkou péči. Důkladně se připravili i funkcionáři z ALT Tornádo.

Nakonec málem vše přišlo vniveč, protože se šampionát díky počasí nekonal. V sobotu se odjela pouze jedna rozjížďka. „Navíc za silně proměnlivého větru. Dvakrát jsme museli přestavovat trať a nakonec jsme ještě dokonale promokli za průtrže mračen,“ posteskl si hlavní rozhodčí Karel Švec z YC Černá.

Byť si od neděle sliboval, že tolik potřebný vítr přijde, ta byla na pohon jachtařů ještě skoupější. Nad hladinou poblíž Černé vánek přeskakoval ze strany na stranu, ale na regulérní závody to nestačilo. A tak zůstalo pouze u jediné odjeté rozjížďky, která stanovila konečné pořadí.

V neděli chtěli zabojovat i historicky nejúspěšnější tornadisté z Čech bratři Pavlišové z YC Kovářov, kteří byli po sobotě jako nejlepší česká posádka čtvrtí. Jenže ani oni, ani Aleš Novák se synem Martinem, kteří se do závodního pelotonu vrátili po třech letech, se dalších rozjížděk už nedočkali.

A tak jediným, zato velkým pozitivem zůstala spolupráce dvou sousedících klubů, kdy se potvrdilo, že když se spojí síly, lze uspořádat i velké akce. Což je dobrým příslibem před blížícím se mistrovstvím světa třídy Splasch, které bude právě v Černé v Pošumaví.

25.5.2011, Českokrumlovský deník, Petr Vitoň

Radslavská památná  lípa

             Trasu své občasné procházky po katastru obce Černá v Pošumaví jsem tentokráte volil přes Jestřábí na Radslav a přes Bližnou zpět, bratru téměř deset kilometrů.Počasí toho dne bylo nádherné a tak jsem si vychutnával pohodu tohoto rozkvetlého, jarního, sobotního odpoledne.Ovšem nebyla to pouze obyčejná procházka do přírody, cíleně jsem směřoval především do chatové osady Radslav, kde, řečeno slovy básníka „ …lípa větve rozprostírá….“  již 363 let.

            Lípa velkolistá na Radslavi patří podle údajů  mezi šest památných velkolistých lip v celém českokrumlovském regionu a dokonce jen ke dvěma, které leží na území Chráněné krajinné oblasti Šumava. Ta druhá je shodou okolností rovněž na našem území a to u Stinyho kaple na Dolní Vltavici.

            Radslavská lípa nepatří určitě mezi nejmohutnější, obvod kmene ve výšce 130 cm byl začátkem devadesátých let uváděn číslem 612 cm, nyní, jak jsem si sám změřil, činí 634 cm. I tak je v našem regionu druhá, převyšuje jí obvodem 718 cm pouze lípa na návsi ve Zlaté Koruně.

            V povědomí mnoha obyvatel českokrumlovska je určitě Běleňská lípa, nacházející se v zaniklé osadě Běleň na Malšínsku, která byla do roku 1951 nejmohutnějším stromem na našem území. Její obvod tehdy měřil úctyhodných 1250 cm. V dnešní době je zmlazená, ale věkem přes 800 let patří mezi nejstarší.

V prachatickém regionu je známa Sudslavická lípa, která je v současné době považována za nejmohutnější lípu jižních Čech.

            Lípa na Radslavi stojí před statkem původního čísla popisného 2, t. zv. Maxlovým dvorem a podle údajů byla vysazena u příležitosti ukončení Třicetileté války Vestfálským mírem v roce 1648.Třicetiletá válka přinesla i do naší oblasti velkou zkázu, selský stav byl vyloupený a zadlužený, celé vesnice zničené, pole a louky ležely ladem.

            Dům čp. 2 na Radslavi vlastnil v roce 1600 Maxl Prunner, proto i název Maxl. Dalším vlastníkem byl Daniel Ratschläger, který brzy po této válce, někdy mezi léty 1650 až 1666 postavil dům čp. 3 v Dolní Vltavici a  spolu se svým bratrem Georgem je považován za zakládajícího kolonistu v Radslavi právě po Třicetileté válce. Samotné jméno Radczlav se ovšem objevuje o 250 let dříve.

Úvaha, že vysazená lípa může být jeho dílem je tedy reálná, ovšem, zda to bylo na počest konce války, to tvrdit nelze. V té době právě lidé vysazovali stromy v blízkosti svých obydlí a lípě byla přisuzována jakási ochranná síla, věřilo se, že do ní neudeří blesk, že ochrání stavení před působením démonů a že jejím lýkem je možno spoutat vodníka.Proto lidé tyto stromy chránili jako posvátné, přestože to byly stromy vysazené na památku jakési události, čili dnes označované jako stromy památné. Stejně tak lidé vedle lípy vysazovali i duby a právě tyto dva druhy, víceméně dosti rozšířené, se později staly národními symboly našich sousedících zemí. V obrozenecké době básník Ján Kollár určil lípu jako strom slovanské vzájemnosti a lípa bylaposléze zvolena naším národním stromem. Stejně tak se stal dub národním stromem Německa. V současné době se na řadě míst u nás vysazují aleje lip a dubů jako známka vzájemného soužití a porozumění našich národů.

V katastru obce Černá v Pošumaví se nachází celkem čtyři státem chráněné, památné stromy. Vedle uváděných Radslavské a Vltavické lípy velkolisté je to ještě lípa malolistá, rovněž u kaple Stiny u Dolní Vltavice a právě v osadě Radslav i památný dub letní, který má v obvodu 360 cm.

Památné stromy je potřeba i nadále chránit, neboť jsou významnou součástí naší kulturní krajiny, jsou němými svědky minulosti a poselství, které nám přináší,  musíme předat příštím generacím, které zhodnotí, jak jsme o ně pečovali.

14.5.2011, Českokrumlovský deník, František Záhora

Životní osudy kněze P.Michala Tkáče

/Vzpomínka k nedožitým 80. narozeninám/

            P.Michal Tkáč byl nejdéle sloužícím farářem v naší farnosti, kterou spolu s dalšími  farnostmi spravoval ze svého působiště ve Frymburku.Celých 38 let jeho působení v lipenských obcích se vrylo do paměti nejen všech věřících, ale i mnoha občanů, kteří poznali jeho lásku k lidem a Bohu, jeho neúnavnou práci nejen v duchu evangelia, ale i na světském poli, zejména jeho velkou zásluhu na obnově řady kostelů.

Jeho hlavním mottem a heslem bylo: „Na minulost nezapomenout – věřit v Boha a budoucnost“.

            Narodil se 4. května 1931 ve východoslovenské obci Mestisko, vyučil se zedníkem, krátký čas dělal stavebního mistra na Slovensku a v roce 1955 odešel do Čech. V té době byl již plně rozhodnut, že při svém zaměstnání bude studovat teologii. K tomu ovšem potřeboval mít maturitu a znát latinu a tak začal studovat večerní jedenáctiletku v Českých Budějovicích.Pracoval u Vodních staveb, přes den zdil a dělal fasády a po večerech studoval a v r. 1958, po odmaturování, nastoupil za českobudějovickou diecézi na Bohosloveckou fakultu do Litoměřic. 28. června 1963 byl vysvěcen a tím začala jeho kněžská dráha. Po dobu 45 let pak působil na farnostech na Táborsku, Českobudějovicku a od 1. ledna 1970 začal ve Frymburku. Odtud pak spravoval farnosti v Černé v Pošumaví, Horní Plané, Hodňově, Přední Výtoni, Slavkově, Svérázu, Světlíku a později na Zvonkové a Svatém Tomáši.

            Když mi před časem u něho na faře poskytl rozhovor, vzpomenul na začátky jeho působení, kdy známá dlouhá zima 1969/70 mu způsobovala velké problémy. Po cestě z Frymburku do Černé bylo stále velké množství sněhu a ještě prý na Velikonoce nebylo možno autem projet, když potřeboval na bohoslužby do Černé v Pošumaví.

            V době celého svého působení se vždy snažil, pokud to finance dovolovaly, aby kostely v jeho farnostech dostaly potřebnou úpravu, k čemuž valnou měrou přispíval i svými stavebními zkušenostmi. Často jsem ho vídal v pracovním oblečení při některých pracech na úpravě kostelů.

Po roce 1989, především za pomoci žijících rodáků z Rakouska a Německa se mu podařilo postupně opravit devět kostelů.

            Jeho víra byla pravá a skutečná a tak se mu dařilo přenést se i přes řadu problémů a úskalí, které mu život přinášel v jeho osobním životě.

Již v roce 1975 byla u něho zjištěna cukrovka, stále však manuálně pracoval na opravách kostelů. Od roku 1993 začíná jeho osobní utrpení, po úrazu opařením horkou vodou přichází o prostřední prst pravé nohy a následně je mu amputována celá noha pod kolenem. Dostává protézu, chodí o francouzských holích, ale svou kněžskou činnost vykonává nadále. V té době dochází i k dokončení mnohých oprav kaplí a sv. sloupů a jejich vysvěcení,  které Michal Tkáč celebruje anebo slouží s dalšími kněžími.

            V r. 1997 si poranil patu levé nohy, rána se opět nehojila a tak mu byla amputována i levá noha. Další pohyb tak byl možný pouze na vozíčku, M. Tkáč však nepřestává sloužit bohoslužby ani nyní, v neděli v kostele a ve všední dny na chodbě fary, která se proměňuje na domácí kapli.

            Vedle toho, že se mu i podstatně zhoršil zrak a musel prodělat operaci na oční klinice, onemocněly mu i ledviny a tak od května 1998 dochází až 3x týdně na dialýzu do českokrumlovské nemocnice.

Postupně se jeho stav stabilizuje, především ošetřovatelskou péčí jeho sestry, ovšem spravovat ostatní farnosti již nemůže a tak byl uvolněn a zůstává jen frymburským farářem.

1.února 2000 byl jmenován čestným kanovníkem Katedrální kapituly Sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a ke konci roku 2002 odchází do důchodu.

15. srpna 2008 P. Michal Tkáč odešel na věčný odpočinek. Farníci a jeho přátelé mu na frymburské faře odhalili pamětní desku, jejíž jednou větou zakončím tento článek: „Jeho láska k lidem a bezmezná víra v Boha vyhloubily trvalou brázdu v celé lipenské oblasti“.

 Ing. František Záhora, Českokrumlovský deník 5.5.2011