Vltavický přívoz už zachránil i lidské životy

Loď jménem Šumava brázdí hladinu nad zatopeným kostelem Dolní Vltavice.

ZDENĚK ZAJÍČEK

Dolní Vltavice – Kdesi dole pod hladinou Lipna tady asi už na věky spí zbytky celého městečka, původní Dolní Vltavice, z níž dodnes zbylo jen několik domků. K nim patří základna českokrumlovské Vodní záchranné služby nebo zázemí převozníků.

„Ještě, že tady přívoz máme,“ konstatuje ke svému sousedovi s úsměvem velitel záchranářů Milan Bukáček. „Už několikrát se stalo, že nám převozník naprosto nezištně pomohl a dojel do prostřed Lipna zachránit rybáře, kteří tam zůstali v obrovských vlnách,“ dodal Bukáček. Převozník, přesněji strojník a kapitán v jedné osobě Karel Vlášek, si tak může připsat kromě svého povolání i několik zachráněných životů.

Nový provozovatel si i podle názoru některých podnikatelů z nedaleké Černé v Pošumaví za posledních pět let vzal přívoz a jeho okolí do parády a služby značně vylepšil. Také samotná loď dostala postupně nový kabát a ačkoliv oslaví čtyřicet let věku, není to na prámu jménem Šumava vůbec znát. „Nejdříve člověku musí najezdit nějakou praxi a potom složit zkoušky,“ naznačuje Karel Vlášek služební cestu k postu kapitána. Praxi má za sebou ještě z dob obsluhování frymburského přívozu, z něj pak před pěti lety přestoupil na Šumavu.

Kromě stálého jízdního řádu jezdí přívoz i v mimořádných případech po telefonické objednávce prakticky kdykoliv. Vyjma vyloženě bouřlivého počasí.

Loď váží necelých padesát tun a jak se takový drobeček dostane z břehu na vodu? Na speciálním podvozku. Ten si všechny tři lipenské přívozy půjčují. Na konci léta jej těžký náklaďák spustí do vody, přívoz nad něj najede a tahač jej vytáhne na břeh. Pak se loď nadzdvihne hevery, podloží dřevem a podvozek je možné vytáhnout ven. A na jaře, jako například na tento Zelený čtvrtek, se vše opakovalo, ale v opačném gardu.

Na druhý břeh je to patnáct set metrů, nejdelší převoznická trasa na Lipně. Zkrátí například i cestu do Pasova.

Zajímavosti:

Osadu Dolní Vltavici založil roku 1263 Hirzo z Klingenbergu na obchodní stezce z hornorakouského Schläglu do Boletic.

Roku 1355 si v obci postavili kostel svatého Linharta. Ten padl v minulém století za oběť Lipenské přehradě, která jej, stejně jako podstatnou část Dolní Vltavice, zatopila. Při nízkém stavu vody ale bývala věž nad hladinou vidět a tak museli specialisté zatopený kostel ještě odstřelit.

Pět kilometrů od druhého břehu Lipna už leží Rakousko.

 23.4.2011, Českokrumlovský deník

Povoznictví v oblasti Černé

Před nedávnem jsem hledal jakousi poznámku o živnostech provozovaných našimi předky v oblasti obce Černá v Pošumaví, Dolní Vltavice a ostatní.Přitom mě, již vlastně poněkolikáté, velmi zaujalo vyprávění o povoznictví  a dopravě zboží téměř všeho druhu, což mi nyní nedá, abych se o některých osudech našich povozníků nepodělil s vámi,  čtenáři.

                Povoznictví bylo řemeslo, které se dědilo z otce na syna a celé povoznické rodiny po generace, prožili vlastně svůj život na cestách. A nebyly to cesty jen tak ledajaké, povozníci se dostali daleko do ciziny, procestovali Rakousko, Bavory, Uhry, Itálii, Německo i Francii, všude prodávali a zase nakupovali různé zboží, které se jim vešlo do jejich povozu.Proto to byli také lidé světa znalí, byli svérázní a většinou pěkně urostlí a silní a hlavně byli prý stále veselí a šťastní, přestože jejich povolání bylo namáhavé a moc si nevydělávali.

Originální a svérázné bylo i jejich oblečení, jakýsi povoznický kroj. Na hlavě nosili klobouky se širokou krempou, v zimě pak beranici, na nohou vysoké kožené boty a kožené kalhoty z ovčí kůže obrácené srstí ven, které někteří tvrdohlavci nosili stále i v létě.Navrchu pak nosili lehké pláště z modrého plátna, ozdobené červeným, zeleným a žlutým vyšíváním, které je chránily před umazáním.

                Povozníci se na svých cestách, které často trvaly bez přerušení a návratu domů  někdy i půl roku, museli vykazovat cestovním pasem a od 6. září 1852 řádným domovským listem. Od roku 1883 pak musely mít na svém povozu černou  tabulku velikosti 18x 30 cm s bílými písmeny pět cm vysokými.

Zajímavé bylo i brzdící zařízení na voze. Tehdy ještě nebyla známá vozová brzda a tak v létě, když sjížděli s kopce dolů, podkládali pod kolo kus dřeva nebo železa, tak zvané „čuby“ a v zimě proti klouzání používali mříže nebo řetězy ze železa, ale dokázali si ulehčit práci i jiným způsobem, když spojili široký řemen s opěrami koňského postroje, což dávalo koni silnou oporu proti tlaku při jízdě s kopce. Každý kůň měl také na krku řemen na kterém bylo pověšeno sedm až devět harmonicky sladěných zvonků.

Sami povozníci museli být v této nejisté době i ozbrojeni, měli u sebe vozovou sekeru a dlouhý nůž a ssebou na hlídání i psa, t. zv. vozového pinče.

Jsme v oblasti dolování grafitu a tak zdejší povozníci měli zajištěnu práci a tím i výdělek zejména při přepravě tuhy.Tuhu převáželi v sudech a pytlích, na voze v průměru tři sudy, což obnášelo 1500 – 1800 kg, tuhu vozili do Budějovic, kde jí přejímal špeditér Ferus z Pasova, zpět z Budějovic dokázali navozit mnoho strojů a zařízení kotelen tuhových závodů. Přivezli též na svých vozech v jednotlivých dílech celé mosty do Dolní Vltavice, Bližší Lhoty i železniční most u Hůrky.

Železnice z Kájova do Želnavy byla otevřena v roce 1892 a veškerá doprava se přesunula na železnici. Do té doby však, asi od roku 1870, prováděli povozníci přepravu po ose mezi Budějovicemi a Lincem a zásobovali obchodníky na trase. Byli proto nazývány posly, na příklad: „Ulrichsberský, Aigenský, Rohrbašský nebo Haslašský posel“. Obchodníci zde u nás byli zásobováni zbožím většinou z Budějovic, Dolní Vltavici navážel Josef Jungbauer z Bližné č.5, Horní Planou zásoboval Ferdinand Lustig ze Slavkovic, nejvíce jezdilo povozníků z Bližné a to až z osmi popisných čísel, z Černé ze šesti rodin, kde nejvíce vynikal povozník z č. 17, který byl jakýmsi velitelem ostatních povozníků a přejímatelem nákladů.

Nejveselejší prý byl Alois Gabriel z Bližné č.9, který byl i dobrým zpěvákem a jeho písničky byly na cestách často slyšet.

Jenomže začátek železnice Kájov – Želnava znamenal konec éry koňských povozů a řada starých povozníků právě ono slavnostní zahájení provozu železnice prožila s krvácejícím srdcem. Velmi těžce se smiřovali s danou skutečností, povoznictví jim prostě přirostlo dokonale k srdci, vždyť většinu svého života prožili na formanském voze.Byl to pro ně smutný konec prastaré povoznické tradice.

28.3.2011 Českokrumlovský deník, František Záhora

Kronika obce Černá v Pošumaví má vlastní webové stránky

 Ve svém dnešním článku chci především upozornit na některé nové skutečnosti a poznatky, které se týkají oblasti, kterou se již více než třicet let zabývám.

Proto tedy nemohu vynechat svou osobu, ale není mi to nijak příjemné. Moje generace vyrůstala na tézích jako „Samochvála smrdí“ anebo „Pýcha předchází pád“, a tak po většinu života jsem byl dalek tomu, abych se jakýmkoliv způsobem pochválil, jenomže nikdo jiný to také neudělal.

V dnešní době tato hesla většinou již neplatí, ovšem chválou se rovněž šetří, a tak je často slyšet pobídka „Pochval se sám, nikdo to ze tebe neudělá“.

A tak tedy na tomto místě se s tím právě vypořádávám, nechci se nijak zviditelňovat ani předvádět, ostatně v mých letech už to nemám ani zapotřebí. Spíše chci touto formou zviditelnit obec Černou v Pošumaví, kde od roku 1977 dělám kronikáře.

Popravdě musím přiznat, že v minulém režimu to vůbec nebylo lehké, o spolupráci, pochopení nebo pochvale se nedá hovořit a i já jsem vlastně jako kronikář udělal jen to, co bylo nejnutnější.

Teprve od roku 2002, kdy jsem se po pauze ke kronikaření vrátil, našel jsem v této práci smysl a zalíbení. Tak se postupně stalo, že jsem nejenom doplnil chybějící roky, ale rovněž i období od roku 1945, které nebylo dosud zmapováno.

Obec Černá v Pošumaví má nyní veškeré soubory kronik od historicky nejstaršího období až po dnešek uloženy na webových stránkách obce, shromáždil jsem obrovské množství fotodokumentace, nejenom historické, ale prakticky ze všech akcí v posledních letech konaných.

Bohužel jsou kroniky pouze v jednom exempláři, který jsem vytiskl a nechal svázat, ve své práci nemám žádné velké požadavky na obec, ale vedení mi vždy vycházelo a vychází vstříc.

Proto jsem také mohl napsat a vydat v roce 2010 knížku „Z pera kronikáře aneb Všehochuť o Černé v Pošumaví“, která se jako neprodejná dávala darem seniorům při výročích.

V letošním roce jsem po dohodě se starostkou a zastupitelstvem obce napsal propagační a informační publikaci „Obec Černá v Pošumaví – Historie i současnost“, která vyšla teprve před nedávnem. Obě publikace jsou k nahlédnutí na webu obce.

A protože má záliba nezná mezí, rozhodl jsem se a se starostkou obce Irenou Pekárkovou prohovořil možnost vytvořit vlastní webové stránky kroniky a dalších, nejenom historických zajímavostí. Stránky jsou hotovy a od 15. března 2011 také spuštěny. Každý, kdo bude mít o tento úsek zájem a navštíví stránky obce Černá v Pošumaví, najde pod heslem Kronika a historie obce mnoho zajímavostí.

To byl tedy můj hlavní záměr, připomenout to, co se nyní na stránkách obce objevilo jako nové. Ze zkušenosti mohu potvrdit, jak mnoho lidí, zejména studentů, ale i institucí se na mě obrací s mnoha problémy a dotazy, a tak tyto nové stránky Kroniky obce, které budu neustále doplňovat, jim v mnohém mohou pomoci.

Českokrumlovský deník, 18.3.2011, Ing. František Záhora

Příběh opuštěné  fary v Černé v Pošumaví

                Zatím nás nijak neohrožují, nejsou ve stavu ruin, či zřícenin, přesto svým způsobem hyzdí okolí a narušují poměrně slušný vzhled obce. Mám tímto na mysli několik staveb ve středu obce Černá v Pošumaví, které jejich majitelé již několik let zanechali svému osudu.

Jednou z nich je i bývalá fara, které se chci v tomto článku podrobněji věnovat a jejíž vývoj v historii času byl přece jenom poněkud jiný.

                Již v roce 1794 byla zahájena její výstavba, která byla dokončena, podle historických zápisů, dne 25. října 1795. V roce 1903, byla fara s popisným číslem 30 přestavěna nákladem 24 tisíc Korun, přičemž tyto náklady hradil ze ¾ náboženský fond a z ¼ farnost. Faru přestavoval, stejně tak jako kostel, stavitel Franz Sossner z Krumlova. Poté až do konce 2. světové války nemáme o budově fary žádné záznamy.

Teprve v roce 1946 zde začal působit první český farář Jan Prachař, který si u místních dosídlenců získal velkou oblibu. Bohužel v té době se postupně začalo připravovat tažení proti duchovním a farář Prachař byl donucen o velikonocích r. 1949 emigrovat. Jak vzpomínají Václav Lovětínský s manželkou, kteří na faře s p. farářem bydleli, byla fara neustále sledována, určití lidé poslouchali pod okny, takže často farář ani nerozvěcel, pouze si baterkou svítil.

Na faře se pak vystřídalo několik duchovních a od listopadu 1960 již fara zůstala prázdná, neboť tehdejší farář P. Karel Prokop Švarc dojížděl z fary ve Frymburku, což pak zůstalo již natrvalo.

Mezitím však již zasílá tehdejší předseda MNV Alois Ondráček v roce 1957 na odbor kultury a školství ONV Český Krumlov požadavek na výstavbu mateřské školy v Černé. Poměrně vysoký stav žactva  v základní škole způsoboval nedostatek tříd a tím problémy i s mateřskou školou, která jednu třídu využívala. ONV Krumlov ovšem apeloval na funkcionáře, aby hledali vhodné prostory v obci, neboť naděje na výstavbu nové školky je velmi malá.

Začalo se tedy jednat o možnosti využití budovy fary pro tyto účely,byla podepsána nájemní smlouva, fara byla adaptována a v roce 1962 do budovy přemístěna mateřská škola. Fara byla ovšem stále majetkem církve a tehdejší představitel farního úřadu ve Frymburku se vyjádřil ve smyslu, že v nejbližší době dojde ke znovuobsazení farního úřadu v Černé a proto bude požadována budova fary nazpět.

V r. 1972 však byla nájemní smlouva obnovena, nájem činil podle nových směrnic celkem 26 tis. Kčs ročně a MNV Černá v Pošumaví jej proplácel duchovní správě až do roku 1975, kdy byly amortizovány náklady do opravy  vložené. V období let 1971 – 1975 bylo údajně do budovy investováno 1 200 tis. Kč  na rekonstrukci MŠ a jeslové třídy. Vedle toho byla v budově i školní kuchyně a jídelna. V roce 1977 se provedla nová fasáda na budově.

Když  se postavila v Černé nová Mateřská škola, budova fary se opět vyprázdnila a od roku 1986 začala přestavba a adaptace budovy, kterou společně prováděl s MNV Černá i MNV Frymburk a Hořice a MěNV Horní Planá, neboť zde měla být zřízena pro celý obvod pobočka Lidové školy umění.

V roce 1987 byla rekonstrukce dokončena, v následujícím roce se udělala nová fasáda a LŠU – hudební obor pro žáky z Horní Plané, Frymburka, Hořic a Černé, který již probíhal v objektu ZŠ se přestěhoval do nových prostorů. V budově byl i byt pro učitele hudby a problémem bylo i to, že musel být zachován i byt pro faráře, neboť církevní úřady na tom trvaly, i když byt nebyl vůbec nikdy farářem využíván. Přestavba LŠU byla stavěna v tehdy propagované akci „Z“, s tím, aby se ušetřilo 30% nákladů, ve skutečnosti se však prodělalo 140 tis. Kčs.

V roce 1989 nastoupili  do LŠU jako učitelé hudby manželé Rolčíkovi, v budově se vedle vyučování hudby, konala řada různých koncertních vystoupení, jak pobočky, tak i obce. V roce 1996 založili soukromou hudební školu a fungovali zde do konce roku 2002. To už byla fara, podle smlouvy ze začátku devadesátých let, vrácena restitučním nárokem římskokatolické církvi.

Od té doby je budova fary v obci prázdná a pomalu začíná chátrat. V roce 2008 začíná obec jednat o možnosti odkoupení a odezvy církve jsou postupně vstřícnější. Českobudějovické biskupství oznamuje, že preferuje v případě areálu fary směnu za obecní pozemek a tak v závěru roku 2008 se nabídka církve stává reálnou. Za budovu fary požaduje částku 1 864 000 Kč a směnu dvou pozemků, zastupitelstvo rozhodlo, že budovu fary čp. 30 odkoupí a tak se stala obec po dlouhých létech majitelem toho, co vlastně stále využívala a investovala nemalé finanční prostředky.

V současné době je skutečně reálný předpoklad, že dojde k postupné rekonstrukci na výstavbu bytových jednotek a sociálních služeb a podstatně se vylepší vzhled tohoto místa uprostřed obce.

Českokrumlovský deník, 8.3.2011, Ing. František Záhora

Kdo je Haro Senft

Na skvělém webu „Kohoutí kříž“ nachází milovník historie a zejména té  šumavské, mnoho dat, údajů a příběhů, které jeho autoři Jan Mareš a Ivo Kareš z Jihočeské vědecké knihovny vytvořili a neustále doplňují novými poznatky.

Ke své kronikářské práci jsem již čerpal z mnoha zde uvedených námětů a stále se objevují nové.Tak jsem se dostal i ke jménu Haro Senft. Filmoví znalci jistě vědí o kom je řeč, já se přiznám, že jsem to jméno dosud neznal. Přitom je to, jak se uvádí, známý německý filmový režisér, scénárista a filmový producent s kořeny v naší vlasti, ba přímo v oblasti našeho působení.Narodil se 27.září 1928 v Českých Budějovicích v ulici U tří lvů, jeho matka pocházela z Českého Krumlova a otec z Černé v Pošumaví.

 To je vlastně to hlavní, co mě v tomto případě zaujalo, záznam o narození a křtu v matrice obce Černá v Pošumaví, která je uložena ve Státním oblastním archivu Třeboň.

Zde je uvedeno, že Jaroslav Franz Xaverius Senft spatřil světlo světa dne 9.července 1893 jako syn vrchního sládka  Franze Senfta, ve schwarzenberském knížecím pivovaru v budově čp. 29 ve Schwarzbachu / Černá v Pošumaví/.

V době narození Haro Senfta byl jeho otec ředitelem českobudějovické pobočky Kreditanstalt der Deutschen a předsedou organizace Bund der Deutschen.

V letech 1938 – 1940  byl otec pověřen vedením ředitelství Kreditanstaltu v Praze a současně regionálním ředitelem všech poboček na celé Šumavě.

V Praze Haro navštěvoval měšťanku, od září 1943 do dubna byl jako pomocná síla u Luftwaffe, ale hned 10.května 1945 byl s celou rodinou zatčen, internován v lágru a v květnu 1946 zařazen do odsunu.

Od roku 1949 studoval Haro divadelní, filmovou a rozhlasovou akademii ve Wiesbadenu, v roce 1954 založil ve spolkové zemi Hesensko svou produkční společnost Boheme film, která byla za dva roky v Mnichově přejmenována na Haro Senft-Film.

Byl iniciátorem tzv. Oberhausenského manifestu, stal se výraznou postavou mladého německého filmu a získal mnoho domácích i zahraničních ocenění. V roce 1961 byl nominován na Oskara za nejlepší krátký film „Kahl“, pojednávající o jaderné elektrárně.

Kladně je hodnocen jeho dokument o pražské FAMU z roku 1966 nazvaný „Příležitost promluvit“, který však byl  u nás uveden až v roce 2009 na Festivalu nad řekou v Písku. Zde dostali onu příležitost promluvit přední českoslovenští režiséři - Miloš Forman, Věra Chytilová, Hynek Bočan, Elmar Klos, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer, Evald Schorm, Jaromil Jireš a další, nechybí ani Václav Havel.

                Nakonec  se však vracím k jeho otci, rodáku z Černé v Pošumaví , který zemřel dne 1. července 1980, jen několik dní před svými 87 narozeninami a čtrnáct měsíců po smrti své ženy. Pochován je v Pöckingu, bavorském městečku, kde od roku 1954 žije , v příštím roce stoletý Ota Habsburský, syn císaře Karla I. a císařovny Zity, ale to již by byla jiná kapitola.

František Záhora, Černá v Pošumaví, 3.3. 2011

Bohatá historie městského pranýře v Dolní Vltavici

                 Jistě není nikdo, kdo by se nesetkal se slovem pranýřovat, čili kritizovat, odsuzovat a podobně. Téměř dennodenně čteme a slyšíme, že kdosi pranýřoval kohosi za jeho výroky, sami často pranýřujeme nešvary , pranýřujeme politiky, pranýřuje se kde co.

                Ve středověku však pranýřování bylo přímo hmatatelnou realitou. Téměř v každém městečku i větší obci byly postaveny pranýře, vyjímkou nebyl ani tehdejší městys Dolní Vltavice.

                Pranýř tam byl postaven nad kostelem 8.srpna 1673 a byl odznakem města, které mělo vedle jiných práv i právo trestní. Pranýř byl vysoký 3,5 m, jeho základ tvořily tři kamenné kruhy na sobě položené, které byly ve formě schodů a z nich byl do výše postaven kamenný sloup. Na tomto sloupu byly v jeho první a druhé třetině navlečeny dva kamenné kruhy jako prstence. Zakončení pranýře bylo jehlancovité a navrchu posazena kamenná koule.

Pod horním kamenným prstencem byl ze severní strany pod plechovou stříškou zavěšen  zvonek, který byl přivezen z Norimberka. Zvonkem se obyvatelům oznamovalo vystavení na pranýř, šturmovalo se s ním také při požáru v obci.

Zvonek z pranýře v roce 1950 sejmuli příslušníci vojsk, kteří byli ubytováni ve školní budově a sezváněli jím k nástupům. Tehdejší ředitel školy František Nejedlý uvádí, že jej později našel na půdě domu čp. 20, což byla velká zemědělská usedlost, používaná pro potřeby Státního statku a  zvonek zavěsil zpět na pranýř. Stejně tak našel v r. 1954 u staré školy čp.2 řetízek se zámkem, kterým se odsouzenec připoutával k pranýři a rovněž jej znovu zavěsil na pranýř.

Když bývaly ve Vltavici výroční trhy, tak byla na pranýř připevňována černá, dřevěná a železem pobitá lidská ruka s mečem, jako znak trestního práva městečka. Tato paže byla vždy mezi trhy opatrována v domě čp. 23 a vždy osm dní před výročním trhem byla za zvonění zvonu upevněna na pranýř a osm dní po skončení trhu byla stejným způsobem sejmuta.

                Dne 5.července 1916 uhodil blesk do domu čp.26 a způsobil ve Vltavici velký požár, při kterém vyhořely na třech stranách náměstí všechny domy do základů. Přitom právě shořel i symbol trestního práva, ona dřevěná paže.

Pranýř stával uprostřed náměstí, kde vynikal, v roce 1888 byla postavena u silnice nová školní budova a pranýř byl pak zastrčen za jižní zdí. Když byl kolem kostela zřízen park a postaven pomník padlým v I. světové válce v r. 1922, uvažovalo se prý i o přemístění pranýře do horního rohu parku, k čemuž však, zřejmě pro velké náklady ,nedošlo.

Kdo byl na pranýř postaven, to si již můžeme domyslet.Byli to především nepoctiví obchodníci a řemeslníci, pytláci, zloději, rouhači proti Bohu, ale i nevěrné a nepočestné ženy. Odsouzenec byl k pranýři připoután okovy a na hlavu mu byl posazen slaměný věnec. Dělo se tak většinou v neděli, kdy šli lidé do kostela a kdokoliv z kolemjdoucích měl právo mu nejen libovolně spílat a nadávat, ale i beztrestně na něho plivat. Nemravné, padlé dívky stály na pranýři během bohoslužeb, na krku měly připevněn železný obojek. Většinou se o tom vedly  soudní protokoly, které se ovšem v Dolní Vltavici nezachovaly.

Císař Josef II. v roce 1787 tresty na pranýři zrušil, pranýř v Dolní Vltavici vydržel až do roku 1958, kdy byl zatopen Lipenskou přehradou.

 František Záhora

17.2.2010

Kde se pivo vaří……

                Vědecky vyjádřeno je pivo kvašený, slabě alkoholický nápoj vyráběný z obilného sladu, vody a chmele za pomoci pivovarských kvasinek. Je to velmi populární nápoj a na našem území má velmi dlouhou tradici a je vařeno již od nepaměti.

                Ve středověku bylo jedním z nejdůležitějších, ale také nejvýdělečnějších městských práv, právo várečné a sladovnické, kdy na základě tohoto práva mohl vyrábět pivo každý plnoprávný měšťan ve svém domě. Postupně však bylo toto právo omezeno právem mílovým, což určovalo, že určitá zaměstnání a řemesla v okruhu jedné míle kolem města, jsou vyhražena jen měšťanům tohoto místa. Rovněž nesměla být v okruhu této míle trpěna žádná hospoda ani vařeno žádné pivo.

                Mílové právo se ,zejména ve 14.století ,stávalo jakýmsi privilegiem šlechty, aby jej mohla využít pouze ke svému prospěchu. Z toho vycházel i  rožmberský stavitel Jakub Krčín z Jelčan, když založil a zřídil v roce 1568 knížecí pivovar v Černé v Pošumaví, především  jako velký zdroj příjmů pro knížecí pokladnu.

                Z historických podkladů se pak dozvídáme, co všechno založení pivovaru v Černé způsobilo v celém širokém okolí. Okolo ležící obce jako Hořice, Horní Planá a později i Frymburk, byly odkázány na odběr piva z Černé. Jen vyjímečně mohla vařit pivo Horní Planá, když hned v následujícím roce 1569 byly zaváty cesty do Černé. V Hořicích a ve Sklářích, které byly poddané vyšebrodskému klášteru byli nuceni zanechat vaření piva a svou potřebu krýt z Černé. Ti toho ovšem nedbali, pivo vařili dál nebo si ho opatřovali jinde i přes několikeré upozornění.

                V roce 1577 odejmul Vilém z Rožmberka právo vařit pivo i  Frymburku a přikázal šesti frymburským hospodám odebírat pivo z Černé. Naopak Hořicím bylo v tomto roce pivovárečné právo vráceno, avšak v roce 1590 ho opět Vilém z Rožmberka stáhl a přikázal odebírat pivo z Černé. To bylo potvrzeno i knížetem Karlem z Lichtensteinu  i krumlovským hradním hejtmanem Turnovským v letech 1621 a 1622 jako odpověď na žádost opata vyšebrodského kláštera, aby bylo hořickým potvrzeno pivovárečné právo. Jenomže hořičtí toho stále nedbali, pivo sice nevařili, ale raději jej odebírali z větší dálky, např. z Frymburka, než z Černé, což ovšem vyvolalo mnohé žaloby.

                Vyšebrodský opat Georg Wendschuh nechal v roce 1651 v nově postavené skelné huti ve Sklářích opět vařit pivo, klášterní pivo, které bylo čepováno v okolí Hořic, ke škodě pivovaru v Černé.

Kníže Eggenberk si stěžoval u císaře Rudolfa II.( krumlovské panství přešlo v roce 1600 na císaře), který v roce 1647 rozhodl, aby klášteru bylo právo čepování ponecháno. S tím se však kníže Eggenberk nechtěl smířit a tak hned 6. prosince 1674 vniklo asi 100 mužů, v čele s knížecím trubačem a vrchním lovčím do skelné hutě do sklepa a nechali vytéct pivo. Hned na druhý den dorazil do skelné hutě i pivovarský písař z Černé s asi 30 sedláky a obsadili blízký mlýn.

                Spor trval dlouhá léta a teprve v roce 1714 byl ukončen smlouvou mezi panstvím Krumlov a klášterem Vyšší Brod s tím, že v městysi Hořice, v rychtě Plánička bude čepováno pivo z Černé, které nebude vařeno ve skelné huti, což potvrdil 16. září 1715 císař Karel VI.

                Středověké spory postupně zanikly a schwarzenberské pivovary fungovaly až do roku 1945, ten v Černé v Pošumaví vydržel ještě do roku 1947, kdy definitivně ukončil svou činnost.

3.února 2011, Českokrumlovský deník, Ing. František Záhora

Čestný občan Černé – kronikář Josef R. Hahnel

Motto:      Kronika je jako zrcadlo, v kterém vidíme nejen minulost, ale i naší budoucnost.

                Mohli bychom také říci, že kronika se píše proto, aby si budoucí mohli udělat obrázek o době ve které jsme žili. A protože jsme právě nyní v roli toho budoucího, nahlížíme často do minulosti a sestavujeme si obrázky v duchu oněch dob, které nám zprostředkoval tehdejší kronikář.

                Vraťme se tedy na chvíli do období před devadesáti pěti léty, kdy 1. ledna 1916 nastoupil do obce Schwarzbach / dnes Černá v Pošumaví/ učitel Josef R. Hahnel, budoucí kronikář obce.

Narodil se 13.prosince 1888 na železniční stanici Žabokliky, nedaleko Žatce. Dostal se však s rodiči do naší oblasti ve svých 9 létech, dva roky chodil do obecné školy v Horní Plané, kde pokračoval na  měšťanské škole. Když jí v roce 1903 ukončil, nastoupil na učitelský ústav v Budějovicích a od září roku 1907 až do konce školního roku 1914 působil jako učitel ve Svérázu. Pak učiteloval rok na škole v Horní Plané a od ledna 1916 přešel do Černé, která se mu stala domovem v dalších létech.

Funkce ve školství byly tehdy poněkud jiné a tak se setkáváme s tím, že jmenovaný působil nejprve jako učitel, od roku 1925 jako zastupující nadučitel a od roku 1930 definitivní nadučitel.

Být učitelem znamenalo samozřejmě celou řadu dalších funkcí a tak Josef R. Hahnel byl ještě v době válečné a posléze i poválečné, činný jako komisař pro dodávky obilí, brambor a dobytka.

Funkcionářem byl především v obci Černá. Zde založil pěvecký spolek a byl dlouhá léta jeho čestným ředitelem, byl členem obecního zastupitelstva, členem finanční komise, finančním referentem a správcem obecní pokladny.

V obci rovněž vedl obecní knihovnu, byl jednatelem místní školní rady, jednatelem místní skupiny Svazu Němců v Čechách a od roku 1925 byl místopředsedou okresního Svazu Němců v Krumlově. Dále vykonával  jednatele Svazu zemědělců a vodního sdružení a od roku 1925 do roku 1931 byl zemským knížecím komisařem Sdružení živnostníků pro Černou a okolí.

                Především však byl pisatelem obecní kroniky, ve které si dnes, téměř po sto letech, můžeme listovat a čerpat  zde potřebné poznatky.

Za celou svou činnost, kterou pro obec vykonal byl jmenován Čestným občanem.

Kroniku začal psát v roce 1924, ovšem k 1. září 1931 byl přeřazen do školy v Malé Černoci na okrese Podbořany a kroniku obce Černá musel ukončit. Obecní kroniku předal do opatrování panu obecnímu představenému Johannovi Osenovi  „o žních roku 1933“, během svého prázdninového pobytu v Dolní Vltavici.

Na závěr Josef R. Hahnel píše:

„Současnému obecnímu úřadu naléhavě doporučuji, aby tuto knihu měl stále pečlivě uloženou a zvláště pak v pozdější době, kdyby toto písmo mělo vyblednout, aby se včas postaral o opis.Jenom těžko by mohla taková kniha znovu vzniknout.

Dobrou budoucnost knize a obci“ !

  Jako současný kronikář obce ho mohu ujistit, že se snažíme jeho doporučení dodržovat.

Českokrumlovský deník, 27.1.2010- Ing. František Záhora

Pro bruslaře vznikla na jezeře zbrusu nová dráha do Černé

Nekvalitní led dává nadšencům, kteří připravují bruslařskou dráhu, zabrat

Lipensko

            V kouzelný účinek slibované oblevy doufají všichni, kdo se snaží připravit návštěvníkům Lipenska kvalitní bruslařský zážitek na zamrzlém lipenském jezeře. A to zejména v Horní Plané, kde byl ještě do úterka led tak nekvalitní, že navzdory všem snahám se na něm nedalo bruslit.

„Snad se díky působení oblevy podaří dráhu upravit a zkvalitnit,“ podotkl tehdy ředitel Kulturního a informačního centra v Horní Plané Luděk Štěpánek.

Místní parta nadšenců, jejíž výdaje při tvorbě bruslařské dráhy financuje město, vytvořila asi 5,5 kilometru dlouhou trasu do Jenišova, ale led na jezeře byl stále hodně nesourodý a o různé kvalitě i tloušťce, takže třeba za Jenišovem na ledě stála voda. Přitom pokud by zavládly pro tvorbu ledu příznivé podmínky, mohly by se uskutečnit plány i vize tamních vytvořit pro bruslaře dráhu až patnáctikilometrovou, kterou jsou lidé z hotelu Racek ochotni natáhnout až do Černé v Pošumaví.

Ovšem díky silným mrazům posledních dní se plány začaly naplňovat. Včera přišla zpráva, že se nejenom znovu dá bruslit na jezeře v Horní Plané, ale dokonce je tato ledová dráha protažena až do Černé v Pošumaví.

„Voda na ledě za Jenišovem totiž zamrzla, takže je upravena pětikilometrová dráha z z pláže v Horní Plané až do Hůrky k penzionu U Lípy,“ sdělil včera Luděk Štěpánek. „Kromě toho jsou k dispozici i dvě upravená hřiště. Jedno u pláže a druhé u penzionu U Lípy.“

Zbrusu nová ledová dráha včera vznikla z Horní Plané do Černé v Pošumaví. „Vytvořil ji obecní úřad v Černé ve spolupráci s lidmi z hotelu Racek a s Hornoplánskými. Dráhu dokonce polévali vodou, aby ji vyhladili, takže je teď možná kvalitnější než v Lipně nad Vltavou,“ potvrdila včera starostka Černé v Pošumaví Irena Pekárková. „Dráha vede k hotelu Racek, kde je pro bruslaře prostorné parkoviště,“ doplnila.

Plány mají i Frymburští, kde je kromě Horní Plané a Lipna nad Vltavou další místo, kde se dá po jezeře bruslit. „Máme tady prozatím asi tříkilometrový ovál i hřiště pro děti,“ řekl místní hasič Antonín Labaj. „Po dohodě se starostou jsme před pár dny proměřovali tloušťku ledu. Kolem Frymburka měl 18 centimetrů, u Frýdavy dvacet a v zúžení mezi Lipnem a Frymburkem jenom 16 centimetrů. Čili tloušťka je různá a ještě není vhodné použít techniku na úpravu trasy mezi Frymburkem a Lipnem nad Vltavou. Uvidíme podle počasí, ale snad se to podaří do konce týdne propojit.“

Bruslaři by si v každém případě měli, než vstoupí na zamrzlou hladinu jezera, přečíst na tabulích desatero, jak se na ledě chovat. Letos také nově drží víkendové služby u Lipna vodní záchranáři.

Českokrumlovský deník, 6.ledna 2011, Zuzana Kyselová

EXPEDICE DENÍKU: KDYSI SE TAM ŘÍKALO „NA HIRZOVĚ“

Kaple u Dolní Vltavice se zvláštním jménem Stini

Tiché a nenápadné místo poblíž Vltavice připomíná místo zázračného uzdravení.

Bývaly doby, kdy mělo náměstí Dolní Vltavice rozlohu jednoho hektaru, v roce 1350 se stala městysem, měla svůj opevněný kostel a pořádala své výroční trhy. To už je ale dávno a ze samotné obce stojí dnes na břehu Lipna jen několik málo domů. Zbytek zůstal dole, v údolí.

Historické prameny se o kostele svatého Linharta zmiňují poprvé v roce 1355. V roce 1958 při stavbě přehrady jej specialisté odstřelili, protože při nízké hladině Lipna by jeho věž vyčnívala z vody.

Zachránit se z interiérů kostela podařilo pouze varhany, které jsou od té doby v kostele ve Vlachově Březí, a několik soch, z nichž například socha světice je dnes k nalezení ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Část portálu kostela je v depozitu Regionálního muzea v Českém Krumlově.

Jediné, co z duchovních staveb majících vztah k Dolní Vltavici dosud zůstalo, je misijní kříž a také barokní kaple nad obcí. Tu nechal v roce 1648 postavit tehdejší starosta Dolní Vltavice pan Stini zprvu jako dřevěnou na místě, kde se pochovávaly oběti morové nákazy.

Barokní přestavbu pak financovala paní Teidingerová prý jako poděkování za své zázračné vyléčení z těžké nemoci.

Na každé straně kaple nechal její zakladatel vysadit jednu lípu. Ty tady stojí dodnes a větší z nich má obvod šest metrů. Obě patří k památným stromům Českokrumlovska a jsou památkami chráněnými státem.

Českokrumlovský deník, 3. ledna 2011 – Zdeněk Zajíček