EXPEDICE DENÍKU: KDYSI SE TAM ŘÍKALO „NA HIRZOVĚ“

Kaple u Dolní Vltavice se zvláštním jménem Stini

Tiché a nenápadné místo poblíž Vltavice připomíná místo zázračného uzdravení.

Bývaly doby, kdy mělo náměstí Dolní Vltavice rozlohu jednoho hektaru, v roce 1350 se stala městysem, měla svůj opevněný kostel a pořádala své výroční trhy. To už je ale dávno a ze samotné obce stojí dnes na břehu Lipna jen několik málo domů. Zbytek zůstal dole, v údolí.

Historické prameny se o kostele svatého Linharta zmiňují poprvé v roce 1355. V roce 1958 při stavbě přehrady jej specialisté odstřelili, protože při nízké hladině Lipna by jeho věž vyčnívala z vody.

Zachránit se z interiérů kostela podařilo pouze varhany, které jsou od té doby v kostele ve Vlachově Březí, a několik soch, z nichž například socha světice je dnes k nalezení ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Část portálu kostela je v depozitu Regionálního muzea v Českém Krumlově.

Jediné, co z duchovních staveb majících vztah k Dolní Vltavici dosud zůstalo, je misijní kříž a také barokní kaple nad obcí. Tu nechal v roce 1648 postavit tehdejší starosta Dolní Vltavice pan Stini zprvu jako dřevěnou na místě, kde se pochovávaly oběti morové nákazy.

Barokní přestavbu pak financovala paní Teidingerová prý jako poděkování za své zázračné vyléčení z těžké nemoci.

Na každé straně kaple nechal její zakladatel vysadit jednu lípu. Ty tady stojí dodnes a větší z nich má obvod šest metrů. Obě patří k památným stromům Českokrumlovska a jsou památkami chráněnými státem.

Českokrumlovský deník, 3. ledna 2011 – Zdeněk Zajíček

Silvestrovské setkání dvou osobností v nebi

                 Častokrát jsem přemýšlel nad tím, že by bylo velmi zajímavé, kdyby se mohlo nějakým způsobem  uskutečnit setkání některých zajímavých osob z naší historie, které mají, vzhledem k časovému rozdílu jednotlivých století, k sobě nesmírně daleko. A tak jsem, poněkud v silvestrovském duchu, popustil trochu uzdu své fantazii a nechal uskutečnit setkání dvou významných historických postav, kde jinde, než v nebi. Nejsem tak úplně nevěřící a křesťanské teorie o posmrtném životě neodsuzuji a tak jsem si vypůjčil některé teorie o nebeském životě.

Prý tam čas a prostor neexistují, je tam jediná řeč, všichni si navzájem rozumí, život je věčný a tak se jistě mohou setkat i naši dva aktéři.

A hle, aniž bych se jakkoliv snažil, snad stačilo pouhé pomyšlení a již vidíme v družném rozhovoru zakladatele mnoha jihočeských měst, ale i Dolní Vltavice a potažmo i Černé v Pošumaví  pana Hirza z Klingerberku s významným stavitelem jihočeských rybníků Jakubem Krčínem z Jelčan a Sedlčan.

„To jsem rád, že si mohu konečně promluvit s tak významným představitelem krále Václava I. i Přemysla Otakara II.“, začal rozhovor poměrně mladší Jakub Krčín. „Vždy jsem Vás obdivoval, vím, že jste byl v letech 1241 až 1248 královským vrchním kuchařem a pak jste začal vynikat jako úspěšný stavitel, jak jste se k tomu dostal“?“Ano, byl jsem jmenován mistrem královské kuchyně a král Václav I. mě též jmenoval v roce 1250 purkrabím na Zvíkově. Celou tu dobu, co jsem byl významným dvořanem, jsem pro krále vedl radu stavebních a lokátorských prací. Zejména královská města České Budějovice a Písek jsou nejvýznamnější, ovšem to už bylo po smrti mého oblíbeného vladaře Václava I., který v r. 1253 zemřel, Písek jsem zakládal v r. 1254 a Budějovice v r. 1265. Když po smrti Václava I. nastoupil jeho syn Otakar, tak mě hned sesadil z funkce zvíkovského purkrabího a jmenoval tam Bavora ze Strakonic. Byla to odveta za to, že jsem zůstal věrný králi Václavovi, když se proti němu jeho syn Otakar v r. 1247 postavil jako tzv. mladší král, kam ho zvolili někteří stoupenci šlechty.Ovšem v r. 1260 mě král Přemysl Otakar II. purkrabím opět jmenoval, když Bavor padl v bitvě u Kressenbrunnu „ rozpovídal se pan Hirzo.

„Mám o tom všem povědomosti“, pokračoval pan Krčín, „ ale byl jste též u zakládání kláštera ve Zlaté Koruně“. „Samozřejmě, král Otakar totiž slíbil, že když vše dopadne s uherským králem Bélou IV. dobře a zvítězí,  nechá postavit na jihu Čech klášter. A na jeho výstavbě jsem se podílel, bylo to v r. 1263 a do kláštera v tehdy Svaté trnové koruně, mohli být povoláni mniši řádu cisterciáků“, pokračoval Hirzo.

„Nesmím však zapomenout na jeden kus krásného území, který mi daroval ještě král Václav I. za mé dobré služby a který se táhnul od Boletic až na zemskou hranici. Tam na konci se mi velice zalíbilo a proto , samozřejmě i z obchodních důvodů, jsem zde založil osadu Hirzov, pozdější Dolní Vltavici. Celé to území se nazývalo „mokerský újezd“, podle statku Mokrá, nazývaného též „Praedium Hirzonzis“, který jsem měl ve vlastnictví již od r. 1263“.

„Ovšem, abych stále nemluvil jenom já, řekněte též něco o sobě i Vy mladíku, za ta léta zde v nebi jsem získal znalosti o Vaší záslužné práci“, pobídl Krčína Hirzo.

„Ano, jsem o 300 let mladší a myslím, že jsem za svůj život odvedl dost velký kus práce.Ve svých 26 letech jsem vstoupil do služeb Viléma z Rožmberka a v r. 1562 jsem se stal purkrabím na krumlovském zámku. A pak už to šlo jako na drátku, začal jsem s rekonstrukcí pivovaru, stavěl ovčíny, budoval jezy a ve svých pětatřiceti letech jsem se stal rožmberským regentem. Vilém z Rožmberka mi věnoval panství Jelčany a Nový Leptáč a tak jsem se začal podepisovat jako Krčín z Jelčan“, zavzpomínal regent.

„A pane kolego, jak to bylo s pivovarem na mém původním území“, vznesl otázku Hirzo. „Právě na tomto území, tehdy v obci Schwarzbach, jsem viděl velký zdroj příjmů do knížecí pokladny a tak jsem zde v r. 1568 založil knížecí  pivovar, současně i mlýn k potřebám sladovny pivovaru a pod pivovarem jsem vyměřil také dva rybníky, které měly svou velikostí překonat i rybník Olšovský, který se tehdy vracel Zlatokorunskému klášteru a bylo potřeba najít náhradu pro získávání ledu, bohužel se to však nerealizovalo“.

„Založením pivovaru i mlýna získala obec Schwarzbach podstatně na významu, stala se i samostatnou rychtou, o tom mám určité povědomosti“, přidal se Hirzo. „Nesmíte ale zapomenout na své velké dílo – rybník Rožmberk“, pobídl Hirzo Krčína. „Samozřejmě, ten představoval jakýsi vrchol mé práce. Jeho výstavbu jsem zahájil v r. 1584 a v r. 1590 byl pak napuštěn“. Byla to moje radost, vybudoval jsem na Třeboňsku ještě mnoho rybníků, zrekonstruoval jsem Zlatou stoku, jenomže všechno jednou skončí, v r. 1604 jsem zemřel, byl jsem dvakrát ženat,  měl jsem šest dcer, ale žádného syna, který by v mém díle mohl pokračovat“, uzavřel Jakub Krčín své vzpomínání.

„Ani já jsem nedopadl dobře, s manželkou Darziczí jsme neměli žádné děti a tak jsem ještě nedlouho před svou smrtí daroval všech třináct vesnic v mokerském újezdu klášteru ve Zlaté Koruně. Darování stvrdil  listinou král Přemysl Otakar II. dne 27.března 1268 v Písku a uvedené obce od tohoto dne oficiálně datují své založení. Sám jsem zemřel 13 května 1275 a jsem pohřben ve své milované Zlaté Koruně“, ukončil řeč Hirzo, stavitel a zakladatel.

                Vyprávění dvou významných osobností skončilo, nechme je odpočívat v pokoji a i nadále obdivujme jejich moudrost, učenost i rozum, kterým ve své době vynikali a svá díla zde navěky zanechali. 

Českokrumlovský deník, 5.ledna 2011, Ing. Záhora František

Nahlédneme-li do historie našich předků, zejména v oblastech s větší četností vodních toků, setkáme se s poměrně velkým množstvím různých zařízení na mletí, drcení, řezání, roztloukání, vrtání a podobných činností, které se všechny nazývaly mlýny. Vlastně všechno, co bylo hnáno vodou, bylo nazýváno mlýnem. Takže např. již před rokem 1590, jak uvádí server ckrumlov.cz, provozovalo svou činnost na českokrumlovském panství celkem 94 oficiálních mlýnů, které měly 140 mlýnských kol a nacházelo se u nich 36 poddanských pil.

V pozdějším období byla řada mlýnů zrušena, ale i tak se uvádí, že  jen mezi Frymburkem a Vyšším Brodem bylo  23 mlýnů a hamrů.

Není tedy divu, že mlýny a vše s jejich činností souvisící, se dostaly do podvědomí našich předků a staly se předmětem řady pověstí a různých vyprávění, k čemuž notnou dávkou přispívali i krajánci, putující od mlýna k mlýnu.

Téměř vždy hráli ve vyprávění důležitou roli vodníci, v každém mlýně prý byl vodník, který při dobré náladě pomáhal mlynáři s prací, ale měl  i  zlomyslnou povahu a tak občas zastavoval mlýnské kolo. Spíše však to bylo tím, že přívod vody byl malý a tak se kolo zastavilo.

V souvislosti s mýny vznikla i řada lidových rčení, např. že „je to voda na něčí mlýn“ anebo, že „mele z posledního“ anebo nejznámější „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Dovolte mi tedy, abych i já „přispěl svou troškou do mlýna“ a zmínil se, co popisují staré kroniky o mlýnech na území dnešní obce Černá v Pošumaví.

V roce 1568, když Jakub Krčín vystavěl v Černé pivovar, založil vedle něho i mlýn, určený pro potřeby sladovny. Již v r. 1595 je uváděn mlynář Girgl, v r. 1880 museli všichni poddaní nechávat mlít své obilí v tomto mlýně.

Hlavní oblastí, kde klapávalo větší množství mlýnů, bylo však okolí Kyselova a Kozí Stráně. Zde protékala nejen řeka Vltava, ale i tři potoky, které se do ní vlévaly a na nich si zde usazení sedláci vystavěli řadu mlýnů.

Již v roce 1332 se uvádí existence jednoho mlýna v Kyselově a v dalších létech, při osidlování území kláštera ve Schläglu, v roce 1457, vzniká nejen vesnice Kozí Stráň, ale připomíná se i Lužní a Bažinný mlýn.

Jako Nivský mlýn / Aumühle/ je uváděn dům čp. 27 v Kyselově, jehož majitelem byl rod Zaumüllerů od roku 1773.

Na Kozí Stráni se nacházel v domě čp. 3 Červený mlýn / Rotmühle/, kde se dají vysledovat předci posledního majitele Otty Perfahla až do roku 1747.

V domě čp.24 se zase uvádí mlýn Reitmühle, který byl vystavěn v roce 1872 a jehož posledním majitelem byl Rudolf Winkler.

Setkat se  můžeme i  s Payerovým  mlýnem  / Payermühle/, kde býval i hostinec, stejně tak existoval i Mechový mlýn, podrobnosti však neznáme.

Mezi válkami byl známý mlýn Franze Fischera z Kyselova čp. 2, který však v r. 1929 vyhořel, majitel ho již neobnovil, ale na jeho místě zřídil parní pilu.

Jako Lužní mlýn bývá též uváděn objekt samoty na Lukavickém potoce, v blízkosti cyklistické stezky ve směru Muckov – Milná, mezi současníky známé jako „Bláznovo údolí“.Podle pamětníků to ve skutečnosti byl hamr, kovárna poháněná vodním kolem.

Rovněž v osadě Radslav býval zřejmě v domě čp. 6 mlýn, polnosti v blízkosti jsou uváděny jako „mlýnská rokle“ / Mühlacker/.

Je tedy vidět, že mlýnů bývalo na poměrně malém území opravdu dost. Nevíme však, zda to všechno byly mlýny na mletí obilí, většinou však byly založeny při selských usedlostech a tak byly poměrně malé, spíše takové „hrkáče“, či „krcálky“, jak se jim v mlynářské hantýrce říkávalo. Své majitele jako samostatné sotva mohly uživit, zejména, když stav vody na Vltavě býval během let značně kolísavý, někdy řeka a s ní potoky úplně vyschly, jindy při povodních zase voda přinášela zkázu.

Mlynářství  je velmi staré řemeslo a při tehdejší, vlastně všude rozšířené zemědělské výrobě, by doprava zrna na velké vzdálenosti byla obtížná a drahá, proto byly mlýny prakticky v každé vesnici, kde byla nějaká řeka, potok nebo rybník. Z našeho dnešního pohledu to byla romantika, tehdy ovšem velmi náročná a tvrdá práce.

Českokrumlovský deník, 11.12. 2010 – Ing. František Záhora

Velmi brzy po listopadové revoluci v roce 1989 rozhodla vláda ČSFR o zrušení ženijně-technických zátarasů / zkráceně  drátů/ na československo-rakouské hranici.

Znamenalo to rovněž, že došlo k zániku jednotek Pohraniční stráže zrušením zákona z roku 1951, Federálním shromážděním ČSFR v r. 1991. Původní jednotky pak  byly nahraženy Pohraniční a Cizineckou policií.

                V katastru obce Černá v Pošumaví, v katastrálním území Kyselov, se rovněž jedna z jednotek Pohraniční stráže nacházela. Jejím působištěm byla po celé roky, budova v Kyselově čp.33, která již před 2. svět. válkou sloužila jako celnice. Tehdy stála na hlavní silnici, která vedla z Dolní Vltavice ke státní hranici, byla vystavěna v roce 1934/ kolaudace proběhla 25. září t.r./ a postavila jí firma stavitele Augustína Křížka z Vodňan.

                Po válce, v r. 1947 byla v budově umístěna stanice SNB, v roce 1948 zde byla 1. pohraniční četa SNB, která byla pod správou 5. pohraniční roty SNB Horní Planá a vše patřilo pod 1. pohraniční prapor SNB České Budějovice.

                Od roku 1951, kdy došlo ke vzniku Pohraniční stráže, vznikla nejprve  1.rota PS Dolní Vltavice, patřící pod 1. prapor Vyšší Brod, vše pod 15. pohraniční oddíl MNB/ Ministerstvo národní bezpečnosti/, která se  během roku 1952 přestěhovala do Kyselova. V dalších létech pak probíhaly postupné  dislokace jednotek, takže od r. 1965 patřila 1. rota Kyselov pod 1. prapor Lipno a spolu s dalšími jednotkami tvořila 15. pohraniční brigádu MV.

V osmdesátých létech min. století byla na Kyselově 15. rota PS, patřící pod 3. prapor PS Lipno. Tehdy měla rota přibližně 70 pohraničníků a střežila jeden z nejdelších úseků sušické brigády, prostor sahal od Schwarzenberského kanálu až po Kozí potok, což bylo téměř 13 km.

                Dalšími podrobnostmi , které by se týkaly života pohraničníků se zabývat nebudu, bodem pozornosti je však budova, která je hodnocena jako jedna z nejlépe udržovaných bývalých rot PS a protože  je poměrně hodně vyhledávána turisty, patří k jedinečným lokalitám svého druhu na pravém břehu Lipenské přehrady.

Kolem roku 1960 byly k budově přistaveny objekty hospodářského charakteru spolu s garážemi. Bývaly zde dílny a původně i stáje pro koně a samozřejmě i kotce pro psy.

V současné době je budova v majetku Krajského ředitelství Policie ČR, které usiluje o její prodej.

                Po vstupu České republiky do Evropské unie v r. 2004 se pohraniční  režim částečně uvolnil, kontroly prováděné referáty Cizinecké a Pohraniční policie však zůstaly a využívaly prostor budovy.

Teprve vstupem do schengenského prostoru byly hraniční kontroly zrušeny, v prostoru Kyselova je sice volný pohyb, ale hraniční přechod, o který dlouhá léta obec Černá v Pošumaví usilovala, byl sice zřízen, pouze však pro cyklisty, malé motocykly a pěší turisty. Na druhou stranu, pro zachování krásné šumavské přírody, je to asi dobře.

Českokrumlovský deník 4.12.2010, Ing. František Záhora

 Osvětová beseda v Černé v Pošumaví

V listopadu 1955, tedy před 55 léty byla, tak jako prakticky ve všech obcích, založena i v Černé v Pošumaví, Osvětová beseda. Byla to organizace, použiji-li vyjádření z portálu Wikipedie, jejímž posláním bylo zajišťovat společenský a kulturní život, udržovat v místě spolkový život a vyvíjením osvětové politicko-výchovné činnosti pečovat o vzdělání a politické uvědomění obyvatel.

V Černé zahájila Osvětová beseda / OB/ svou činnost kontrolou obecní knihovny, jejímž výsledkem bylo, jak konstatoval předseda MNV, že se ztratilo celkem 140 knih.

Základem celé činnosti, jako tehdy prakticky u všeho, byl plán, který se zabýval především otázkou filmových představení. Ještě před založením OB dojíždělo do obce  každých 14 dní Putovní kino, které promítalo odpoledne film pro mládež a večer pro dospělé diváky. Kdy přesně Putovní kino začalo dojíždět nelze z materiálů vyhledat, každopádně již v roce 1955 jezdilo nepravidelně a na jaře v roce 1956, když byl sestaven plán činnosti OB, přestalo úplně.

Máme však k dispozici názvy filmů, které se promítaly, vždy to byly dva krátké a dva celovečerní. Tak např. z krátkých filmů to byly tituly: Mladí budují mír; Buduj vlast-posílíš mír; Výkrm vepřů; Zvyšujeme výnosy našich luk; Bitva míru; Každým rokem telátko a další.

Z celovečerních filmů lze jmenovat Pevnost na Amuru; Trosečník z otrokářské lodi; Vesnická učitelka; Dnes večer všechno skončí; Anna na krku; Katakomby; Dovolená s Andělem ale i Císařův pekař a Pekařův císař.

Jelikož, jak již bylo řečeno, přestalo Putovní kino zajíždět, půjčoval si předseda OB Karel Havlíček, projekční přístroj od Státního statku / ČSSS/, což prý provázela neochota, nechuť a nedorozumění. Proto požádal MNV odbor kultury ONV v Českém Krumlově o možnost zakoupení vlastního přístroje a než se vše vyřešilo, zapůjčila obci  přístroj Krajská správa Československého státního filmu.

A tak se opět začalo promítat.  Vedle  toho se vždy jedenkrát v týdnu uskutečnila desetiminutovka k současným událostem, pak byla pro místní mládežníky, zaměstnance statku, uspořádána závodní škola práce, spojená s promítáním odborného filmu a přednáškou s diapozitivy.

Rovněž v Dolní Vltavici vyvíjela svou činnost OB. Vzhledem k tomu, že se tehdy intenzivně pracovalo na výstavbě Lipenské přehrady, podala OB Krajské rozdělovně Československého státního filmu žádost, aby pro obec byly vybírány filmy s přednostním právem a prémiové. Bylo to odůvodněno tím, že nejbližší biograf je dost vzdálen, že v obci je plno mládežníků a brigádníků, kteří pracují na dokončení velkého socialistického díla.

Při OB se tehdy zřizovaly i – kulturní jizby -  V  Dolní Vltavici byla tak zřízena iniciativou Vodních staveb Lipno, stavební správa Dolní Vltavice, které provedly vlastním nákladem práce zednické, tesařské a malířské, zbývalo jen kulturní jizbu vybavit potřebným nábytkem a zařízením.

Stejně tak byla zřízena i – místnost oddechu – jakási klubovna pro zaměstnance Vodních staveb, mládežníky ČSSS, stálé zemědělské dělníky i pohraničníky. Důvodem prý bylo i částečné omezení nezdravého jevu v obci, nemírného pití alkoholu.

Knihovnou jsem prakticky začal, knihovnou budu článek končit. Na připojeném obrázku je pojízdná knihovna, t. zv. bibliobus, který Ministerstvo informací a osvěty přidělilo do správy KNV v Českých Budějovicích a který dorazil v květnu 1951 do Černé na Šumavě.

Českokrumlovský deník, 25.11.2010, Ing. František Záhora

Černá v Pošumaví – Obec Černá v Pošumaví investovala v posledním období nemalé finanční prostředky do oprav a rekonstrukcí obecního majetku. Takřka veškeré obecní domy dostaly novou střechu, na důkladné zateplení novou fasádu, ale především se změnil i systém vytápění, ať již tepelným čerpadlem anebo biomasou (peletkami).

Poslední akcí, která skončila teprve nedávno, je zateplení mateřské školy a s tím spojená změna vytápění solárními panely. Projekt se připravoval již od roku 2008 a teprve v letošním roce, když bylo definitivně jasné, že obec dostane dotaci, se začal projekt uskutečňovat.

Z nové fasády budovy Mateřské školy v Černé v Pošumaví nyní neustále září veliké slunce 

Ve vyhlášeném výběrovém řízení uspěla českobudějovická firma zabývající se solárními technickými systémy, která postupně provedla instalaci solárních panelů a zrekonstruovala celý topný systém. Současně byla provedena rekonstrukce rozvodů vody, zateplení celého objektu, byla vyměněna střešní krytina nad pavilonem MŠ, školní jídelny a kuchyně, opraven hromosvod, natřeny dřevěné podhledy a další drobné práce. Dotace na tzv. udržitelné využívání zdrojů energie byly poskytnuty z Operačního programu Životní prostředí Evropské unie, pro akci pod názvem „Realizace úspor energie MŠ Černá v Pošumaví“ v celkové výši 2 547 763 korun.

Investovat do této oblasti je určitě výhodné, jednak energie je stále dražší, a také dříve používané palivo nepříjemně zatěžuje životní prostředí, takže proč nevyužít slunečního záření a proměnit ho na teplo. I v našich horských podmínkách, kdy procento slunečního záření během roku je nižší, se to stále vyplatí.

Solární systémy obecně jsou vyráběny z kvalitních materiálů, které zaručují dlouhodobou životnost, a tak se vložená investice začne postupně vracet a při stále stoupajících cenách ostatní energie začne systém po určité době možná i vydělávat.

Akce Mateřská škola byla koncem léta dokončena, celá budova vymalována, a tak přibližně 30 dětí, které začaly po prázdninách chodit do školky, a stejný počet žáků základní školy do školní družiny, která je v budově umístěna, přišlo do nového příjemného prostředí.

Pro děti, ale i ostatní obyvatele obce, je příjemným překvapením i nová, barevně příjemná, pro budovu mateřské školy dokonale se hodící, dekorační sluníčková fasáda.

Českokrumlovský deník, 9. listopadu 2010, Ing. František Záhora

Mokrá  - současná osada obce Černá v Pošumaví, bývala samostatnou obcí do roku 1960. Sdílela historicky podobný vývoj jako ostatní obce t. zv. „mokerského újezdu“. Největší rozvoj zaznamenala na počátku 20. století v souvislosti s těžbou grafitu, v r. 1900 se uvádí 511 obyvatel, v r. 1939 mírný pokles na 455 obyvatel. Po 2. světové válce jí potkal stejný osud jako většinu obcí v našem pohraničí.

Přibližme si některé poznatky o obci tím, že se přeneseme v čase o šedesát let zpět a pohovoříme si s některými občany.

Píše se rok 1950, je polovina dubna a já stojím na návsi v Mokré a povídám si s předsedou MNV Milanem Cílkem.

„Naše obec leží v katastrálním území Mokrá, jeho výměra je 748 ha a patří sem osady Hubenov a Slavkovice, ještě nedávno k nám patřil i dvůr Faschinghof. Máme v obci celkem 42 domů a 138 obyvatel, kterých dříve bylo podstatně více, ale především odsun sudetských Němců se na snížení počtu obyvatel projevil nejvíce. Mimochodem, z obce bylo v období od 27. května do 26. října 1946 odsunuto celkem 370 německých obyvatel.

Sídlo MNV je v budově čp. 13, nemáme však  žádné obecní zaměstnance. Místní národní výbor vznikl 2. prosince 1949, do té doby zde byla Místní správní komise, jejíž předsedou byl Jaroslav Mareš. Místopředsedou MNV je Pavel Horňáček a dalšími členy pak Karel Tržil, Karel Stropek, Jaroslav Mareš, Jan Daniš, Anna Vondenová, Vilém Donát, Jan Kapečka, Vojtěch Kantor, Pavel Kadlov a Ludvík Šembera.

Hasičský sbor zde byl ustanoven již v roce 1947, velitelem byl tehdy zvolen  Jan Daniš z čp. 37. Sbor má celkem 13 členů, ale nemáme žádné podstatné strojní  vybavení.

Hlavně však nás mrzí, že v obci není autobusové spojení s Českým Krumlovem. Chodíme pěšky na vlak do Hořic na Šumavě a to je značně náročné na čas, který je pro nás, rolníky, dost drahý.

Poštou patříme pod Hořice a tam také lidé skutečně chodí. V obci nemáme ani žádná sportoviště, obvodní stanice SNB je v Černé na Šumavě.

Naše obec je převážně zemědělská, já sám jsem rolník, nikdo z obce nikam do zaměstnání nedochází, stejně jako nikdo nedochází do obce. V obci je celkem 28 zemědělských usedlostí, včetně Slavkovic a Hubenova. Máme založeno i honební společenstvo, honebním starostou je Václav Helebrant z Mokré čp. 1 .Měli jsme založeno Místní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců, ale nyní to vypadá, že všichni budeme členy JZD.

V lednu tady totiž  byla schůze, kde byl schválen vznik Jednotného zemědělského družstva. To se vlastně přetvořilo ze Zemědělského strojního družstva v Mokré, na konci dubna má být ustavující schůze a tak uvidíme, co nás čeká. Předsedou by měl být rolník Pavel Horňáček z čp. 3/ 4,  který dělá v současné době předsedu KSČ v obci .

Máme zde pouze hostinec  „U Šembery“, žádná prodejna, ani žádní řemeslníci zde nejsou. Obchod tady sice býval a to na čp. 10, majitelem byl Gustav Stančík, ovšem v r. 1946 požádal Štefan Stančík z usedlosti čp. 7 o vydání živnostenského listu k provozování obchodu smíšeným zbožím, ale Okresní národní výbor mu  nevyhověl, prý mu chyběl průkaz způsobilosti na který je živnost vázaná“ .

S předsedou MNV jsme pomalu došli k budově školy, která je umístěna v čp. 19 a zde nás očekával řídící učitel Karel Tržil, od kterého jsem se dozvěděl: „ Naše škola je jednotřídní, kde máme pohromadě pět postupných ročníků. Škola byla obnovena k 1. září 1947 a začalo jí navštěvovat 30 žáků, v dalším školním roce to bylo 24 žáků a letos jich máme celkem 26. Od šesté třídy se chodí do Horní Plané, do vyšších škol a Gymnazia pak do Českého Krumlova. Mateřskou školu zde nemáme“ .

„ A co kultura a zábava, pane řídící“, ptám se. Karel Tržil vysvětluje, že s kulturou je to špatné. Do biografu se chodí do Hůrky nebo do Hořic, stejně tak prý veškeré zábavní a kulturní podniky jsou buď v Hořicích na Šumavě nebo v Černé na Šumavě. V budově MNV i ve škole jsou sice  nějaké knihy, ale vše je neuspořádané, není žádný  knihovník  a také by potřebovali kronikáře.

Zajímalo mě, jaký je stav kolem lékařského zabezpečení. Na to mě odpověděla přítomná členka MNV Anna Vondenová, která je v domácnosti a bydlí v čp. 15/16.

„ Patříme pod obvodního lékaře v Horní Plané, ale je to pro nás nevyhovující, lepší by byl obvodní v Hořicích, kam také chodíme i k zubaři.  K zubnímu technikovi chodíme do Horní Plané, stejně tak i do lékárny. Ostatní odborní lékaři jsou v Českém Krumlově, stejně jako nemocnice.

Porodní asistentka je v Hořicích a na hřbitově v Hořicích rovněž pohřbíváme“.

Několik poznatků jsem získal i od rolníka Josefa Šuby, bytem Slavkovice čp. 7, který byl náhodou v Mokré. „ Nevím, co nás čeká“, říká Josef Šuba, „ v Černé je družstvo založené, nijak zvlášť nefunguje, u nás to tak bude co nevidět. Zatím rolničíme, mléko se odváží do Horní Plané, tam máme i kampeličku. Zvěrolékaře voláme z Českého Krumlova, drnomistr je v Hůrce“ .

Krátké povídání  s tehdejšími funkcionáři obce Mokrá skončilo a můžeme se vrátit do současnosti.

Tenkrát se nikdo nezmínil o kapličce na návsi, památka z roku 1849, které tehdy nebyla věnována pozornost a hrozila její likvidace. Nicméně přežila a před úplným rozpadem byla obnovena na poslední chvíli až v roce 1999.

V Mokré dnes není nejenom MNV a škola, ale ani obchod, zajíždí sem  pojízdná prodejna, není zde ani hostinec. Poštou i nadále patří Mokrá  pod Hořice na Šumavě, a žije zde kolem 30 obyvatel.

Osada je to malá, ale s jistým privilegiem. Po výstavbě nové silnice leží nyní mimo trasu a již jí nesužuje nekonečná řada kamionů a dalších motorových vozidel.

Život běží dále a do roku 1950 by se zřejmě těžko někdo chtěl vrátit.

 29.10.2010, Ing. Záhora František, Českokrumlovský deník

Těžbě grafitu v Bližné odhalena pamětní deska

Ve svých článcích, uveřejňovaných v Českokrumlovském deníku, se v naprosté většině zaměřuji na historii především obce Černá v Pošumaví. Snažím se vybírat témata z různých oblastí života obce, což, jak se domnívám, je pro čtenáře pestřejší a zajímavější.

Jestliže pohlédneme do historie obce, uvědomíme si, že existuje oblast naprosto mimořádná. Obec Černou v Pošumaví proslavila tuha. S dolováním a těžbou grafitu je její historie neodmyslitelně spjata a tam je také nejvíce zaměřena naše pozornost. V kronikách obce je, nejen pro normálního smrtelníka, ohromné množství poznatků, z kterých je možno čerpat, sám jsem zpracoval Sborník tuhových dolů, kde jsem veškerou dostupnou literaturu a další prameny, týkající se dolování grafitu, sestavil a uspořádal v jednom svazku, především pro lepší přehlednost.

Sláva zdejších Tuhových dolů, kdysi nejvýznamnějšího  světového  producenta  grafitu, postupně slábla, a z různých příčin, nejvíce však z důvodu zatopení Lipenskou přehradou, dolování skončilo. Těžba pokračovala v oblasti Bližné, kde od roku 1964 fungovala jáma Václav, v které dolování definitivně skončilo v r. 1998. Za celou dobu se v blíženském grafitovém ložisku vytěžilo přes čtvrt milionu suroviny.

Těžní věž jámy Václav a potřebné okolní budovy zůstaly až do roku 2009, kdy bylo rozhodnuto vše demolovat a rozebrat a celé místo důstojným způsobem zakončit.

V hlubinných  prostorách bývalého dolu se čerpá  kvalitní podzemní voda a tak závod Šumavský pramen byl pověřen Báňským úřadem zabezpečit a provést  všechny potřebné práce spojené s likvidací posledních zbytků dolování.

Těžní věž byla tedy rozebrána a převezena do Grafitového dolu v Českém Krumlově, kde čeká na další svůj osud. Na místě těžní věže je nyní železobetonový poval, kvůli odvětrávání dolu.

Dne 17. září 2010 se sešli v prostorách bývalého dolu pozvaní, rovněž bývalí, horníci a další hosté, aby se důstojným způsobem naposledy rozloučili s místem, kde strávili většinu svého pracovního života. Vedoucí provozu Šumavský pramen Radek  Bouška seznámil přítomné se stavem prostoru, kde bude nadále jako připomínka na historii hornictví,  umístěna pamětní deska, kterou na místě slavnostně odhalila starostka obce Věra Daňová.

Definitivně tím skončila jedna z nejdůležitějších etap historie obce Černá v Pošumaví.

Českokrumlovský deník 16. 10. 2010 – Ing. Fr. Záhora

Mladí v Černé v Pošumaví atakují zastupitelské pozice

Volby do zastupitelských orgánů v našich obcích máme již na dohled a tak nás opět čeká uskutečnění  jedné zásady z Listiny základních práv a svobod, totiž, že  máme právo podílet se na správě věcí veřejných, buď přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

Během celého uplynulého volebního období jsme měli možnost pozorovat a zhodnotit práci našich zastupitelů a posoudit, jak dobře, či špatně se věnovali místu kde všichni společně žijeme.

Připouštím, že letos bude volební výběr mnohem obtížnější, již parlamentní volby ukázaly, že lidé, zejména mladí, žádají změnu, i když často nedomysleli do důsledků, zda to bude ve všech případech změna k lepšímu a pozitivnějšímu. Proto může i v komunálních volbách dojít k nečekaným situacím, neboť je zde mnohem větší možnost zakřížkovat ( ne zakroužkovat) námi zvolené kandidáty napříč všemi stranami a sdruženími.

O tom, že zájem o letošní komunální volby opravdu je, svědčí i nebývalé množství kandidátek v obci Černá v Pošumaví. Např. v roce 1998 byly do voleb postaveny dvě kandidátky s celkem 16 kandidujícími občany, v dalších volebních obdobích to bylo pět stran a sdružení a 43, resp. 41 kandidujících.

Do letošních voleb bylo v obci postaveno osm kandidátek s celkem 71 kandidujícími občany.

To přece svědčí o tom, že lidé mají zájem vstoupit do komunální politiky a ovlivňovat dění v obci. Samozřejmě předpokládám, že to není z nijakých zištných zájmů, vždyť v takové malé obci jako je Černá v Pošumaví, musí přece všem zastupitelům jít o jedno, všichni musí táhnout za jeden provaz, rozhádané zastupitelstvo toho moc nevyřeší. Ve větších městech a obcích to v mnoha případech takto funguje, není to většinou o koalici a opozici, ale o tom, kdo s koho a proto se často řada problémů odsunuje nebo vůbec nevyřeší. Proto si myslím, že by jakákoliv změna, která povede k lepšímu „vládnutí“ v obci, nemohla být na škodu.

Oproti minulým obdobím překvapivě kandiduje poměrně velké množství mladých lidí, do věku 35 let je to celkem 24 občanů, rovněž pozice kandidujících žen, kterých je 23, je velmi slušná. Průměrný věk všech kandidátů je 43 roků, průměr jednoho sdružení se pohybuje kolem 25 let. Názvy jednotlivých sdružení se od roku 1990 většinou stále měnily, po celou dobu kandiduje pouze KSČM, letos jako jediná politická strana, kde se věk kandidátů pohybuje na průměru 60, 7 roků.

Jako dlouholetý občan Černé v Pošumaví kvituji s povděkem některá jména, která se na kandidátkách objevila, všem je potřeba poděkovat za jejich zájem, ale také upozornit, aby svou kandidaturu brali velmi vážně a zodpovědně, stát se totiž může cokoliv a najednou se ocitnou  tváří v tvář malé politice a pak už to není jenom hra a zkouška, ale tvrdá práce. Kandidující jsou z různých profesí, zkušení i  úplní začátečníci, kandiduje i první porevoluční starosta, který svou funkci vykonával po tři volební období, kandiduje i poslední starosta, který byl letos v březnu zastupitelstvem mimořádně odvolán, kandiduje i současná starostka a já za sebe si především  přeji, abychom, my občané, z toho velkého množství vybrali opravdu ty nejlepší.

Českokrumlovský deník – 7. října 2010 – Ing. Záhora František

Josefova štola u Mokré – významný historický objekt

Historie obce Černá v Pošumaví je neodmyslitelně spjata s dolováním a těžbou grafitu.

Od konce 18. století až do roku 1998 se zde na různých místech a s různou intenzitou tato surovina dobývala. Největšího rozmachu bylo dosaženo zejména na přelomu 19. a 20. století, kdy zdejší doly patřily po několik desetiletí k nejvýznamnějším světovým producentům grafitu.

Je samozřejmé, že právě problematice těžby a dolování grafitu se věnovalo a stále věnuje velké množství odborníků i jiných autorů. V kronice obce najdeme značné množství historického materiálu, věnujícího se této otázce, přesto se stále nacházejí nové poznatky, ještě více prohlubující naše znalosti o dolování a všem , co s tím souviselo. Mám na mysli např. diplomové práce některých studentů, konkrétně musím jmenovat Kateřinu Milichovskou z Vyššího Brodu, která právě svou diplomovou prací  přispěla k objasnění spousty historického materiálu, který v našich kronikách dosud nebyl zaznamenán.

V květnu 2009 jsem ve svém článku v Českokrumlovském deníku popsal jak nenávratně mizí známky toho, že zde býval čilý hornický ruch. Poslední těžní věž v prostoru Bližné byla rozebrána , ostatní nepotřebné demolováno a dnes je zde pouze panelové plato, které je vzpomínkou na dávné doby.

Ovšem přece jenom něco pro nás a doufám, že i naše potomky, zůstalo. Jedná se o Josefovu dědičnou štolu, jejíž portál vyústění můžeme spatřit  nedaleko osady Mokrá v lesním úseku v blízkosti tzv. malého Lipna. Jedná se o objekt, který je velmi cenný pro historiky i ochránce a patří k významným objektům obce Černá v Pošumaví. Právě tomuto objektu bych chtěl v tomto článku věnovat více pozornosti.

Je známo, že v celém průběhu dolování byly stálé problémy s odvodňováním důlních děl.Nejdříve se voda vytahovala šachtou a od 16. století se používaly různé čerpací stroje. Když však ani čerpání šachtou nestačilo, přistoupilo se k ražení odvodňovacích, tzv. dědičných štol.

Tyto štoly byly velmi rozsáhlé a velmi nákladné, protože neposkytovaly okamžitý zisk z vytěženého grafitu. Proto si to mohla dovolit jen velmi silná těžařstva, v našem případě o ražení uvažovala již Eggertova společnost, ovšem kvůli technickým potížím se dílo nerealizovalo.Teprve, když převzal doly Schwarzenberk, bylo v roce 1895 navrženo ražení Josefovy štoly, která měla být v hloubce 80 m, náklady byly odhadnuty na 46 232 zlatých a doba ražení na pět let.

Razit se začalo v roce 1897, v roce 1901 bylo ražení dočasně zastaveno, hned prvních 414 m se vyzdilo, štola se vedla na 70 m hlubokou šachtu Ferdinandovu, tam se dostala v roce 1911 a její vzdálenost byla 1280 m. Od roku 1913 do roku 1920 se vůbec nepracovalo na tomto díle, teprve až po zániku dolů v Černé se štola vyčistila a v ražení se pokračovalo dále směrem k šachtě Anežka a pak k šachtě Anna. To už se psal rok 1929, štola dosáhla délky 2240 m a protože nikde nebylo objeveno dobyvatelné množství grafitu, byly práce zastaveny. Když se pak v roce 1937 šachta Anna zřítila, byl to definitivní konec díla. Josefova štola nám tak připomíná doby slavného dolování grafitu v naší oblasti. Vyústění štoly je osazeno kamenným portálem, nad vyzděným obloukem štoly spočívá římsa se slepým vlysem s volutami po stranách, vrcholem je dekorativní podstavec nesoucí knížecí korunku.

Josefova štola a další zbytky hornických prací u Mokré jsou dnes nejzachovalejšími báňskými památkami z dob slavného starého dolování jihočeského grafitu.

V této souvislosti je však potřebné se zmínit i o pokuse o velkorysé řešení odvodnění dolů v Mokré a Černé dlouhou odvodňovací štolou od Hořic na Šumavě. Když totiž došlo k zatopení hlavní šachty v údolí Olšovského potoka v únoru r. 1920, byl ihned zpracován projekt a v květnu už se začalo razit v blízkosti hořického nádraží. Jenomže pro tvrdost horniny byly práce zastaveny již v r. 1921, kdy délka štoly byla 222 m. Celková délka štoly měla být 6940 m a měla podfárat sedm šachet na celé trase směrem k Černé. Doba ražby byla odhadována na 15 až 20 let, dílo fantastické, ale neuskutečněné.

Tolik jen krátký výsek z bohaté historie dolování grafitu a úpravy tuhy v oblasti obce Černá v Pošumaví a jejím okolí.

Českokrumlovský deník, 27.9. 2010 – Ing. František Záhora