úterý 25 duben 2017
  • Víte že...

    Obec založil Hirzo z Klinkerbergu roku 1268?

  • Víte že...

    V naší obci je nejvýše položené čapí hnízdo v České republice?

  • Víte že...

    Grafitové doly byly otevřeny Schwarzenbergy roku 1812?

  • Víte že...

    V roce 1938, na základě „mnichovské dohody“ byla obec přičleněna k Německu?

  • Víte že...

    Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, byl na místě dřevěné kaple z roku 1787 postaven v roce 1799?

Přišli, přizpůsobili se a zůstali

                S vidinou vlastního hospodářství  a  lepší možností obživy, přicházeli do vysidlovaných pohraničních oblastí osídlenci z českého vnitrozemí.

                Uplynulo již 65 let, kdy se  do tehdejší obce Černá na Šumavě přistěhovalo prvních sedmnáct českých rodin, převážně od Jihlavy, Humpolce a Hluboké. Ti se pak postupně staly základem stability a soudržnosti v obci.

Na základě přídělové listiny Národního památkového fondu při Ministerstvu zemědělství, jim byly přiděleny jednotlivé usedlosti. V mnoha z nich ovšem ještě bydleli němečtí obyvatelé, které čekal odsun.

                Řada nových dosídlenců byla velmi snaživá, ovšem mnohdy i neznalá systému zemědělského hospodaření, neboť vnitrozemí a pohraničí, to byl přece jenom rozdíl.

Bylo však i mnoho tzv.“zlatokopů“, kteří se snažili zejména co nejvíce vyzískat, „vyrabovat a vybrakovat“ a odejít. Paní Marie Lomecká, která jako jediná v naší oblasti žila celé období před, během války i po ní, vzpomíná, jak řada lidí chodila od statku ke statku, každý hledal jen ten lepší barák a málo bylo těch, co chtěli opravdu hospodařit. Od nich se ti poctiví snažili distancovat, oduzovali jejich chování jako vypočítavé, nepoctivé a amorální.

Na základě těchto faktů se i já shoduji s tvrzením paní Lomecké, že restituce dosídlencům po roce 1989 nebyly tak úplně v pořádku, neboť řada jich byla odškodněna, ačkoliv tenkrát přišli, zničili a odešli.

                Obyvatelé, kteří zůstali, se naopak zachovali morálně a poctivě, museli se vyrovnat se všemi nesnázemi a těžkostmi života v pohraničí. Vždyť jim byla slíbena půda k hospodaření, ale zakrátko bylo vše jinak. Vznik JZD znamenal pro ně konec vidiny vlastního hospodaření a pro mnohé i osobní problémy a traumata.

                Vedle českých dosídlenců byli do obce přesídleni, na základě politických rozhodnutí, i t. zv. rumunští Slováci. Řada z nich se postupně dobře přizpůsobila a sžila s ostatními v obci.

Jedním z nich byl i Jan Motičák z Mokré, který v poskytnutém rozhovoru v osmdesátých létech vzpomíná na těžkosti, na to jak si museli přizpůsobovat např. stravu, neboť  to, na co byli zvyklí, se zde neurodilo.

Na své spoluobčany z řad reemigrovaných Rumunů vzpomínal tehdy i pamětník Josef Machka z Černé, který popisuje i jejich oblečení, které bylo charakteristické „ruským vzorem“, tj. brigadýrkou, přepásanou košilí a vysokými botami. Ženy nosily zčásti i kroj, většinou však hodně květované sukně s bílou krajkovou zástěrou, bílé punčochy a vysoké šněrovací boty.

                V téměř každém stavení byla pec, pekl se žitný chléb, pekly se však i mazance, jidáše, vánočky, macesy a mrkvance. Základem jídelníčku byly ve všední den bramborové knedlíky s oškvarky a zelím nebo placky pečené na plotně   a rovněž i šuska. Svátečním jídlem bylo vepřové s knedlíkem a zelím a obřadním jídlem pečená husa s bosáky/vrzáky, klouzáky/ a zelím.

                Osídlenci i přesídlenci se postupem doby dokonale přizpůsobili, vzájemně se i příbuzensky promíchali, starší pamětníci již z našich řad většinou odešli a o tom, jak vypadal život po jejich příchodu do obce se ti mladí dnes už dozvídají snad jen z historických záznamů.

Českokrumlovský deník, 22.6.2011,František Záhora