čtvrtek 24 srpen 2017

 

publicita

Sonda do těžby grafitu v okolí Černé v Pošumaví

 Těžba grafitu byla po dlouhá desetiletí tak významným prvkem v hospodářském systému naší oblasti, že se čas od času stále k její problematice vracíme. Žijeme v období přibližně dvě stě let od prvopočátků těžby, a tak určitě neškodí udělat si malý průřez její historií.

Z literatury se dozvídáme, že dobré technické vlastnosti grafitu znali již Keltové, kteří žili na našem území asi před 800 lety před Kristem. Používali ho na výrobu nádobí a k tavení kelímků, pánví a naběraček, ale i k mazání dřevěných otáčivých součástí. Nálezy keramických nádob v keltském oppidu u Třísova jsou toho dokladem.

Několik dalších staletí však žádný pokrok ve využití grafitu nepřineslo, pokud se grafit dobýval, bylo to velmi primitivním způsobem, první zmínky o grafitových žárovzdorných kelímcích jsou z roku 1432, kdy je používali alchymisté ke svým pokusům.

Stále se však nevědělo, co to grafit vlastně je. Byl považován za odrůdu olova, slídy, železa nebo molybdenitu. Kolem roku 1580 se začaly v Anglii vyrábět tužky naplněné sloupečky grafitu namísto dosud používaného olova. V roce 1779 poznal švédský lékárník Carl Wilhelm Scheele pravou podstatu grafitu a německý profesor Abraham Gottlob Werner dal nerostu mezinárodní název podle řeckého „grafein“ (psáti).

Přibližně v té době se objevují první záznamy o dobývání tuhy u Černé (Schwarzbach) a Hůrky ( Stuben). Sedláci z Hůrky jí začali na svých pozemcích těžit jako první a používali jí jako leštidlo nebo k mazání kol. A pak již o dobývání narůstá postupný zájem jak některých pražských podnikatelů, tak státní správy rakouského mocnářství, což vedlo nakonec k tomu, že v roce 1811 byla tuha vyhlášena za vyhrazenou nerostnou surovinu, jejíž dobývání muselo nyní podléhat báňským zákonům a předpisům. Rokem 1811 až 1812 začínají dějiny dolování tuhy v jižních Čechách.

Hlavní ložiska grafitu jsou posléze koncentrována do oblasti Černá v Pošumaví Bližná Mokrá Hůrka. První důlní díla vznikla u současného vlakového nádraží Černá v Pošumaví Hůrka, a to po obou stranách silnice.

V roce 1812 (tedy před 200 lety) byly v okolí Černé v Pošumaví otevřeny doly knížetem Josefem Schwarzenberkem a bylo to přesně 28. září, na den sv. Václava, patrona české země.

Těžený grafit byl velmi kvalitní, obsah uhlíku se pohyboval kolem 65 až 85 procent, a tak poptávka po něm zřetelně rostla. V roce 1824 již zde bylo zaměstnáno 50 horníků a začalo se zavádět stále modernější technické zařízení. Postupný rozkvět celé výroby dokumentuje literatura na číslech odbytu jestliže v prvopočátku v letech 1812 až 1822 to bylo 221 vagonů, v polovině století v letech 1853 až 1862 již 1421 vagonů, tak na konci stoletého cyklu v letech 1903 až 1912 představoval odbyt již 7889 vagonů.

Závod se běalthem období neustále rozrůstal, vznikalo mnoho důlních staveb, vylepšovalo se a zavádělo stále novější technické zařízení, v roce 1910 již dosáhl počet zaměstnaných dělníků celkem 630, a to nejsou počítáni dělníci v těžbě rašeliny (těch se uvádí 200). Celková délka otevřených slojí dosáhla 5 177 metrů a jednoduchých kolejí na dopravu hmoty v jamách a na povrchu celkem 7 340 metrů.

Na obr.lisovna z r. 1915

Tuha z Černé byla využívána nejvíce pro železářství, ocelářství, lití rour a strojírny, dále na barvy, pouliční dráhy, sklárny, keramiku, pro různé hutnické účely a prakticky nejméně na tužky, obaly a jiné náležitosti.

Obchod s Amerikou, Anglií a Německem přivedl závod k nebývalému rozkvětu. Na přelomu let 18. a 19. století se tuhové závody v Černé stávají jedním z největších výrobců a exportérů tuhy na světě. Obě světové války v první polovině 20. století však předznamenávají postupný úpadek a posléze po zatopení lipenskou přehradou úplný zánik těžby grafitu v černo-hůrecko-mokerské oblasti. Těžba se přesouvá do oblasti Bližné, kde ke konci století vlivem řady faktorů, ale především malým odbytem, postupně zaniká úplně.

Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 15. 3. 2012, Strana 8, František Záhora