pondělí 25 září 2017

 

publicita

Ráda bych prožila svůj malý koncert, a to v kostele

Českokrumlovsko

 Pravidelná rubrika Štafeta je opět na svém začátku. Startuje ji šestadvacetiletá Kristina Štěrbová z Černé v Pošumaví, která se do povědomí dostala jako mluvčí welness zařízení ve Frymburku. Její aktivity jsou ale daleko širší...

Můžeš se na začátek představit?    alt

Vystudovala jsem jak střední, tak vysokou školu zaměřenou na cestovní ruch. Ale pěkně po pořádku... Základní školu jsem navštěvovala ve Frymburku na Lipně. Ukončila jsem ji v roce 2001. Střední odbornou školu v Jindřichově Hradci jsem absolvovala v roce 2005 a konečně vysoká škola. Nejprve titul Bc. a v navazujícím studiu titul Ing. jsem získala po studiu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích v oboru obchodní podnikání cestovní ruch, a to v roce 2010. Cestovní ruch mě provází už od dětství, jelikož žiji v jednom z nejnavštěvovanějších regionů České republiky. Cestovní ruch a jeho krásy zde mohu prožívat s ostatními, nebo se do něj mohu zapojit také jako poskytovatel služeb. No není to ideální?

Pocházíš z Černé v Pošumaví. Jaký je život na Lipensku?

Dětství bylo na Lipensku nezapomenutelnou etapou, jelikož jsem byla neustále v hezkém, zdravém prostředí. Když jsme přišli ze školy, mohli jsme jezdit na kole, chodit plavat, ale měli jsme tu také zájmové kroužky, jako například gymnastiku a jiné sportovní možnosti. Ani to, že jsme na vesnici, nám nebránilo v dalším rozvoji... Chci vzpomenout na docházku do základní umělecké školy s pobočkami po Lipensku. Já sama jsem do této školy chodila 10 let a mám na ni hezké vzpomínky. Začala jsem v přípravce a poté jsem se věnovala flétně, klavíru a později také kytaře a zpěvu. Dnes chodím zpívat do sboru Harmonie, který vznikl ve Frymburku. Je to pro mě skvělá relaxace a vždy se na své spoluzpěvačky těším. Povětšinou zpíváme dvojhlas. Svým zpěvem se snažím také zpříjemnit nedělní mši. To jsem však popsala ty třešničky na dortu. Rozvoj turistiky v devadesátých letech mě v myšlenkách, co bude po škole, celkem ujišťoval, že určitě najdu pracovní místo, které se mi bude líbit a budu v něm spokojená. Po třech letech praxe v oboru jsem však své mírně narůžovělé brýle sundala, jelikož i sem přišla celoevropská hospodářská krize a ta zmrazila již zmíněný rozvoj turistiky na Hornoplánsku a v Černé v Pošumaví.

Má pro tebe samotné lipenské jezero ještě vůbec nějaké kouzlo?

Jako rodačka mám svá zamilovaná místa, která jsou jen a jen moje, takže ano, Lipno pro mě má stále velké kouzlo. Ale teď vážněji, jak jsem se již zmínila, v Černé v Pošumaví je dopravní uzel, kde máte možnost jet buď doleva, což je směr bohaté a stále se rozrůstající a turisty pohlcující Lipno nad Vltavou, a nebo můžete doprava, kde je stále až moc klid. Žádné megalomanské projekty, které by strhly pozornost turistů a všech dalších subjektů, které jim umožní se o oblasti dovědět.

Z tvého povídání je patrné, že máš veliký vztah k Frymburku. Čím si tě tento městys tak získal?

Frymburk mám ráda už od dětství, jelikož tu mám babičku a velkou část rodiny. Trávila jsem tu s nimi hezké chvíle třeba na zahradě s výhledem na Lipno, kde je i malé posezení a plno jahod. Ve Frymburku, jak jsem již uvedla, jsem absolvovala i základní školu, takže zde mám hodně přátel. Ve Frymburku jsem také po ukončení vysoké školy nalezla své první pracovní místo a to ve velkém hotelu, kde jsem se snažila uplatnit nabyté vědomosti. Pracovala jsem na obchodním oddělení a vykonávala jsem také funkci mluvčí. Obě činnosti se mi líbily a právě díky podpoře přátel z Frymburka se mi podařily zajímavé projekty, jako byla dětská odpoledne v aquaparku, dětský karneval, otevřeli jsme cukrárnu, kam jsme také mohli zvát vítěze například malířských soutěží. Moc mě těšila účast na dětském odpoledni v dětském koutku, kam se děti přišly pozdravit, vyfotit nebo popovídat s maskoty medvídkem a kapitánem.

Jak už jsi zmínila, ráda zpíváš... Jsi tedy hudebně založená?

Své hudební, snad mohu říci, nadání jsem zdědila po babičce a dědovi. Babička si zpívala doma, ale její hlas byl slyšet i v kostele v Černé v Pošumaví. Děda hrál na harmoniku a také rád zpíval. Moji rodiče jsou velcí tanečníci a moc rádi si zajdou na zábavu či ples. Jak jsem se již zmínila, své hudební nadání jsem podpořila a rozšířila desetiletou docházkou samozřejmě s neodmyslitelnou a velmi potřebnou domácí přípravou. Nyní se nejvíce věnuji zpěvu sborovému, ale stále cítím, že mé srdce touží po větším dobrodružství v této oblasti, a to sice po sólovém zpěvu s kapelou.

Máš nějaký hudební sen?

Ráda bych prožila svůj malý koncert a tím místem bych si přála, aby byl právě kostel, jelikož v tomto svatostánku je, jak jistě mnozí vědí, krásná akustika.

Jsi iniciátorkou frymburského masopustu... Jak podle tebe dnešní lidé vnímají masopusty? Co pro tebe osobně masopust ztělesňuje?

Konkrétně lidé na Lipensku se k této tradici vrátili v posledních dvou letech, i když jsou i výjimky, jako je například město Horní Planá, kde má masopust své místo už léta. Z rozhovorů s lidmi a vlastního úsudku vnímám novodobou historii masopustů na Lipensku jako dobrý počin. Z počátku byla i ve Frymburku cítit nejistota, zda se vůbec do akce pustit a zda bude první ročník natolik zajímavý, že se v dalších letech kolektiv koledníků rozroste. Smysl této akce vidím především v tom, že si mají tento den lidé užít. Letos bylo vidět, jak se koledníci těšili, že si vyzdobí a do posledního detailu připraví svůj kostým. Jak si vezmou rtěnky a malovátka a budou přihlížející dav obdarovávat nejrůznějšími znameními či malůvkami. Jak si zatančí a zazpívají a za své dílo dostanou dobré jídlo a pití. Další velmi důležitou věcí je fakt, že v rámci průvodu mají koledníci mezi zastaveními také čas si mezi sebou popovídat a tím se více poznat. A to bych chtěla zdůraznit, protože společné aktivity lidi sbližují a mám velkou radost, že v loňském roce bylo celkem 23 masek a letos jsme poskočili na číslo 37.

Českokrumlovský deník: VÁCLAV VOTRUBA

Úterý, 5. März 2013