čtvrtek 24 srpen 2017

 

publicita

Vzpomínky na školu v Dolní Vltavici

Jsou tomu přesně dva roky, v září 2011, kdy jsem v jednom ze svých článků představil paní Eriku Zemanovou a její románovou prvotinu pod názvem Šumava Roklanská hájenka ve vzpomínkách. V ní popisovala historii Roklanské hájenky a celé rodiny Kortusových, která zde žila v letech 1908 až 1933. V knížce se však zmínila i o pobytu jejich rodiny i svém vlastním, v obci Dolní Vltavice v letech 1951 až 1957.

Knížka o Roklanské hájence se setkala s mimořádnou odezvou, což přimělo autorku k pokračování ve své další literární tvorbě, tentokrát právě o Dolní Vltavici. Její zážitky a vzpomínky jsou velmi bohaté a zajímavé z hlediska poznávání naší poválečné historie.

Seznámil jsem se s konceptem její budoucí knihy, kterou hodlá vydat začátkem roku 2014, zatím pod pracovním názvem Dolní Vltavice Vzpomínky na mládí aneb Zatopené domovy. Velmi podrobně zde popisuje život, který poznala před šedesáti lety převážně jako školačka, který byl krásný z hlediska její mladosti, ale také těžký a krušný a poměrně obtížný k žití. Knížka by měla být doplněna mnoha dobovými fotografiemi, najdeme zde však i pasáže ze současnosti, především o místech, které vytvářela historie.

Jelikož probíhá měsíc září, který máme všichni spojeni se začátkem školního vyučování, dovoluji si i tady předložit několik vzpomínek paní Zemanové na školní léta v Dolní Vltavici.

Nejprve je však nutno předeslat, že školní docházku začala v roce 1946 v Chlumci u Chabařovic, že byla ze smíšené rodiny, její nejbližší, babička, děda i tety, byli odsunuti a že při nástupu do školy neuměla česky, což byla velká nevýhoda, s kterou se, i se svým mladším bratrem, dlouho vyrovnávali. Při jejich přesídlení do Dolní Vltavice a nástupu do zdejší školy se vše postupně zlepšovalo, spolužáci byli převážně slovensky mluvící, kteří se rovněž sami učili češtině.

Její první školní učebna byla v obci Kyselov, v prvním patře budovy státního statku. Maličká místnost, kam se vešlo nejvýše osm dětí, která měla maličké okénko, takže se i ve dne muselo svítit elektrikou. Elektrický proud byl však dodáván z vodní elektrárny, která byla v Kyselově vybudována na Mlýnském potoku a generátor vyráběl elektrický proud pro celou Vltavici, ovšem pouze na svícení. Často byla turbína vyřazena z provozu, a tak se svítilo petrolejovými lampami a svíčkami.

Pod učebnou byla stáj, a tak bylo slyšet stálé bučení krav, do třídy pronikal i obvyklý zápach ze stáje, ale na všechno si posléze zvykli. Po příchodu dalších dosídlenců, převážně slovenských reemigrantů z Rumunska, počet žáků narůstal a místnost v budově státního statku již začínala být nevyhovující.

V bývalé německé škole v Dolní Vltavici sídlilo vojsko, orgány MNV postupně dojednaly s vojenskou správou přestěhování třídy do budovy k vojákům. Škola tam získala jednu učební místnost a kabinet, ovšem na záchod museli žáci chodit přes cestu do prázdné a chátrající budovy, kde byl dřevěný záchod nad žumpou, což bylo poměrně nebezpečné.

Prvním učitelem byl Karel Kotlín, ovšem největší vzpomínky má paní Zemanová na pana učitele Františka Nejedlého, s jehož příchodem na školu i do obce se vše měnilo k lepšímu. Škola od listopadu 1951 již sídlila celá v bývalé školní budově, byla to jednotřídka se všemi pěti ročníky. Sem chodili žáci od šesti do čtrnácti let, na druhý stupeň se pak odcházelo do Horní Plané. Ve školní budově byl i učitel a ředitel Nejedlý ubytován, jednotřídka měla od 1. září 1951 celkem 12 dětí a pan učitel Nejedlý byl jejich velkým vzorem, pomocníkem a rádcem i pro řadu obyvatel obce. Postupně zajistil i otevření mateřské školy a školní jídelny.

alt

Jednotřídka v Dolní Vltavici s učitelem Fr. Nejedlým v r. 1952

Pan učitel byl ovšem i velmi přísný. Při hodině museli žáci sedět s rukama za zády a naslouchat výkladu. Žáci byli i trestáni rákoskou i dalšími tresty, které byly tehdy dovoleny, což však prováděl jen v krajním případě. Pro starší děti byl však trest před žáky nižších ročníků ponižující, především stát na hanbě, dostat rákoskou nebo klečet u tabule.

Jednotřídka byla především pro žáky, kteří se učili češtině, dobrým pomocníkem, neboť si například opakovali učivo s nižším ročníkem.

Paní Zemanová si uchovává stále fotografie, které jim pan učitel Nejedlý daroval při ukončení páté třídy v Dolní Vltavici. O prázdninách roku 1955 učitel odešel, nastoupil Karel Havlíček, ten vyučoval do roku 1958, kdy byla škola v Dolní Vltavici ukončena a přesunuta do obce Bližná.

Na školu druhého stupně nastoupila Erika Zemanová do Horní Plané, tehdy 16 kilometrů vzdálené. Autobusy do Vltavice žádné nejezdily, a tak museli celou trasu zdolat sami. Chodili pěšky do Hůrky a pak vlakem do Horní Plané. Později jim rodiče koupili kola a tak cestu zdolávali na kole, při pěkném počasí zkratkou přes Radslav.

Vysvobozením pak bylo, když byl pro přespolní děti otevřen v Horní Plané internát. Od pondělí do soboty byly ubytovány, v sobotu se ve školní jídelně najedly a po obědě vyrazily k domovu. Zde se především vykoupaly, vyměnily náhradní šatstvo, mámy prohlédly hlavy a při problému odvšivily petrolejem.

Zpět na internát se jezdilo podle počasí, buď již v neděli odpoledne, anebo v pondělí ráno. Domovnice s tím již počítala, v kamnech na pokoji zatopila, ráno dostali i snídani. Kuchařka byla velmi oblíbená, dohled na internátě měl třídní učitel František Jindra, od kterého má autorka vepsána do památníku krásné a moudré věnování.

Učitelé na škole byli velmi přísní. Paní Zemanová doslova uvádí: „Jestli byly povoleny ve vyšších ročnících tělesné tresty nevím, ale byla jsem potrestána za to, že jsem nepřinesla domácí úkol. Musela jsem předpažit ruce a měla jsem dostat přes prsty rákoskou, protože jsem však ucukla, učitel mě dal klečet a v předpažení jsem musela držet knihu. Knihu jsem neudržela, tím trest rákoskou dokončil a já už raději neucukla. Po školním vyučování, když jsme měli potkat učitele, přešli jsme raději na druhý chodník, neboť při setkání jsme museli hlasitě pozdravit, a když se učiteli náš pozdrav nezdál dost hlasitý, seřval nás před všemi venku.“

Vzpomínek spojených se školními léty je v připravované knížce zdaleka více, toto je jen menší ukázka toho, co si dnes vůbec nedovedeme představit a je to jen dobře. Jsou ovšem zase jiné školní problémy, které přinesla „nová doba“.

S připravovanou knížkou o Dolní Vltavici paní Zemanové tak trochu pomáhám, a tak doufám, že vše proběhne tak jak má a knížka, po jejím vydání, zaujme opět značné množství čtenářů.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 12. Září 2013