neděle 17 prosinec 2017

 

publicita

Pochod smrti vedl v r. 1945 přes Horní Planou

Jižní Čechy

Blížící se konec II. světové války přinesl nový jev na stále ještě nacisty okupovaných územích tzv. pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců, někdy nazývané „hladové pochody“. Nacistický režim se snažil zahladit stopy zločinů na vězních a snažil se je „evakuovat“ do táborů v Bavorsku.

Koncem ledna 1945 byli mnozí obyvatelé Českobudějovicka svědky průjezdu „vlaku smrti“ s vězni z polských koncentračních táborů, kteří byli za mrazu 24 °C přepravováni v otevřených nákladních vagonech. Podél trati bylo nalézáno velké množství mrtvol. Nacisté před postupem Rudé armády evakuovali i válečné zajatce nasazené na práci ve východních oblastech německého a okupovaného území. Měli být přesunuti do zajateckých táborů ve středním Německu.

Zřejmě nejznámějším pochodem smrti v jižních Čechách je tzv. Volarský pochod. Dne 4. května 1945 do Volar dorazilo asi 310 vyčerpaných žen z původního počtu 1000 (vyrazily 13. 4. 1945 z Helmbrechtsu). Transport měl značnou úmrtnost a téměř na konci pochodu u Blažejovic byly desítky vězeňkyň postříleny dozorci. Ve Volarech bylo pohřbeno 95 obětí pochodu.

Méně známým je tzv. Hornoplánský pochod smrti. Podle záznamů se jednalo asi o 400 zajatců, kteří byli nasazeni na práci v kamenolomech ve Slezsku. Podle pamětníků byli ruské, americké, britské, francouzské, marocké a slovenské národnosti. Poprvé se transport objevuje ve Volarech, odkud postupoval 7. dubna 1945 přes Chlum do Pěkné pod velením Eberharda Praxla z Volar. Před dosažením Chlumu byl v Chlumském lese jeden ze zajatců ubit volarskými příslušníky německé domobrany Volkssturmu a na místě pohřben. V Chlumu kolem 19. hodiny převzal velení Karl Grumbach (velitel roty Volkssturmu). V jeho úseku zajatce nejvíce týral teprve patnáctiletý člen Hitlerjugend z Chlumu Walter Bayer a velitel místní čety Hitlerjugend Rudolf Kübelbeck. Holemi bili zajatce, kteří se zastavovali únavou. Ty, kteří upadli na zem, tloukli přes záda a zadnici až je donutili vstát a pokračovat v pochodu.

V Šenavě, které bylo dosaženo asi ve 21:30, zajatci přenocovali a nastala výměna velitele a strážných. I když měl nový velitel transportu Vincenc Kreiner možnost ubytovat zajatce ve stodolách, nechal je spát pod širým nebem za mrazu 2 °C. Noc nepřežil jeden zajatec a byl pohřben na louce u zdi šenovského hřbitova. Exhumován byl 9. října 1946. Vyšetřovací komise zjistila, že ostatky nenesou stopy násilí a pravděpodobně se jednalo o Marokánce ve stáří 30 až 40 let.

Do Želnavy vyrazil pochod 8. dubna 1945 v 7 hodin. V tomto úseku zahynul další zajatec a byl pohřben na severním okraji Želnavy po pravé straně silnice směrem na Šenavu. I tento zajatec byl exhumován 9. října 1946. Vyšetřovací komise zjistila, že ani ostatky tohoto vojáka nenesou stopy násilí a opět se jednalo o černocha. Zemřel asi na vyhladovění a vyčerpání.

Za jídlo ortel smrti

S každým úsekem se kromě velitele měnila stráž zajatců většinou z řad místních příslušníků Volkssturmu a SA. V Želnavě kolem 12. hodiny převzal velení neznámý major Luftwaffe a odvedl po půlhodinové přestávce zajatce přes Pernek do Horní Plané. V majorově úseku nebyl zjištěn žádný mrtvý zajatec, ale podle svědků bylo s nimi krutě zacházeno . Major pistolí vyhrožoval civilistům, kteří chtěli dát zajatcům jídlo.

Do Horní Plané dorazil transport 8. dubna 1945 asi ve 13:00. Zde velení převzal podporučík Hans Janak. Ten se narodil 2. června 1923 v Horní Plané a na jaře 1945 mu bylo 21 let. Během války žil ve svém rodišti v čp. 106 u rodičů a živil se jako kominický pomocník. Před vypuknutím války se stal členem Hitlerjugend a horlivým nacistou. Jeho sousedé ho po válce charakterizovali jako nadutého mluvku. Roku 1942 byl povolán do armády a sloužil jako důstojnický čekatel u 82. pěšího pluku. Na východní frontě (údajně u Stalingradu) byl těžce raněn a byla mu amputována noha. Vrátil se v hodnosti podporučíka domů a na jaře 1945 byl zařazen do Volkssturmu. Protože měl v obci Horní Planá nejvyšší hodnost, byl 8. dubna 1945 určen za velitele transportu zajatců, které měl dovést do Černé v Pošumaví.

Zajatci si mohli na louce na okraji obce odpočinout do 21. hodiny. Pak Janak nařídil za deště pokračovat v cestě. Na deset koňských potahů byli naloženi ti zajatci, kteří nebyli schopni chůze. Všichni byli v zuboženém stavu, cestou jedli listí a trávu a bylo vyloučené, aby se pokusili o útěk.

Pomsta za nohu

Janak měl amputovanou nohu nahrazenou dřevěnou protézou a chodil s ní i bez hole. Zajatce hlídalo asi dvacetstarších mužů hornoplánského Volkssturmu. Jen člen Hitlerjugend Walter Tanzer (pekařský pomocník z Horní Plané) a příslušník Waffen-SS Josef Frauenhofer (pův. z rumunského Banátu) byli Janákovými vrstevníky. Janak byl vyzbrojen pistolí Mauser 6,35, Frauenhofer pistolí Parabelum P08 a Tanzer útočnou puškou Stg.44. Ostatní strážní puškami. Během nočního pochodu do Černé v Pošumaví zahynulo sedm zajatců, kteří byli většinou zastřeleni.

Příslušníci Volkssturmu, kteří byli po válce vyslýcháni, se shodli, že za pochodu se Janak přesunoval z jednoho konce kolony na druhý s pistolí v ruce. Střílelo se na konci transportu a vždy, když tam byl Janak. Několik z nich slyšelo rozmluvu Janaka, Tanzera a Frauenhofera, že zajatce odpravili a že se Janak pomstil za svou ztracenou nohu. Nikdo ale Janaka, ani jeho soukmenovce střílet neviděl.

Exhumace hrobu

Do Černé v Pošumaví transport dorazil o půlnoci. Janak předal na mostě přes Olšinu velení Franzi Gramlingerovi a na koňských povozech se se svými muži vrátil do Horní Plané. Půl hodiny po půlnoci dostal starosta Hůrky u Černé v Pošumaví Franz Wenhart rozkaz zakopat mrtvoly zajatců. Dvě mrtvoly byly nalezeny na okraji obce u lesa Rosberg, jedna o kilometr dále před odbočkou do Jenišova, jedna u potoka Erlenbach a jedna u kříže před domem čp. 6 v Hůrce. Ostatky pěti zajatců byly zakopány u potoka Erlenbach. Dva z mrtvých byli údajně tmavé pleti.

Neoznačený hromadný hrob byl exhumován 9. října 1946. Lebka jedné z obětí vykazovala prasklou lebeční kost po úderu tupým předmětem, lebka druhé oběti vykazovala na temeni vlevo vzadu vstřel, lebka třetí oběti měla vstřel nad levým okem, lebka čtvrté oběti měla vstřel v týlní kosti a ostatky posledního mrtvého nenesly známky násilí. Dva ze zajatců byli zastřeleni pistolí ráže 9 mm, jeden ráže 6,35 mm. Kulky pronikly do lebek shora a zastřelení museli ležet nebo sedět.

Krátce po půlnoci 9. dubna 1945 byli na obecní úřad v Černé na Šumavě zavoláni místní hrobníci Hans Zoch a Herman Koller, kterým starosta Franz Koller poručil za úplné tmy zakopat dva mrtvé zajatce v okolí obce. První mrtvola byla nalezena před domem Emila Storka. Hrobníci mrtvého naložili na ruční kárku a pokračovali v hledání druhého mrtvého. Ten byl nalezen na protějším břehu Olšiny u tuhových dolů.

Stopy krutosti

Nedaleko odtud na louce hrobníci oba zakopali. Také tyto dvě oběti byly exhumovány 9. října 1946 a vyšetřovací komise zjistila, že lebka jednoho z mrtvých vykazuje praskliny na temeni po úderu tupým předmětem a vstřel ve spánku, který musel být způsoben v momentě, kdy zajatec ležel. Druhý zajatec měl „rozbitou prasklou lebku, nad pravým okem sečnou ránu a pod kůží krevní podlitinu“.

Gramlinger odvedl zajatce do Dolní Vltavice, kam dorazili o půlnoci. Zajatci přespali v kůlnách a 10. dubna 1945 v 7:30 hod. pod jiným vedením pokračovali do Aigenu, kterého dosáhli kolem 10. hodiny. O další cestě zprávy nemáme.

Po příchodu americké armády do Horní Plané byli Janak, Tanzer a Frauenhofer zadrženi a vyšetřováni kvůli úmrtí zajatců při pochodu smrti. Američané se spokojili s vysvětlením Janaka, že plnil rozkazy a o střílení zajatců nic nevěděl. Janak, Tanzer i Frauenhofer byli propuštěni. Zatímco Tanzer s Frauenhoferem uprchli za hranice, Janak zůstal v Horní Plané. Po příchodu čs. četnictva do obce byl 11. července 1945 znovu zatčen a okolnosti smrti zajatců byly náležitě vyšetřovány. Mimořádný lidový soud České Budějovice shledal Janaka jako velitele transportu odpovědného za smrt nejméně 6 zajatců a 10. prosince 1946 jej odsoudil k trestu smrti. Popraven byl téhož dne.

Dne 17. listopadu 1945 byl v Černé v Pošumaví zatčen další z bývalých velitelů pochodu smrti Franz Gramlinger (narozen 10. listopadu 1896 v Hořicích na Šumavě), který se v obci živil jako kolářský mistr v čp. 43. Na svědomí měl i další zločiny z roku 1938, kdy se v září přihlásil do teroristické organizace Sudetendeutsches Freikorps, se kterou 28. září přepadl celnici v Kyselově. Po záboru českého pohraničí německou armádou začátkem října 1938 fyzicky týral a zatýkal odpůrce henleinovského a nacistického hnutí z řad místních Čechů i Němců. V době, kdy byl určen velitelem transportu zajatců v dubnu 1945, byl příslušníkem Volkssturmu, SA a ve straně NSDAP zastával funkci Zellenleitera. Také Gramlinger byl za své zločiny Mimořádným lidovým soudem České Budějovice 9. dubna 1946 odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven.

Všech deset obětí hornoplánského pochodu smrti bylo po válce exhumováno a pohřbeno v Horní Plané. Jen u ubitého zajatce v Chlumském lese není jasné, zda i on byl exhumován a přepohřben, vzhledem k tomu, že v době, kdy Mimořádný lidový soud projednával zločiny Janaka a Gramlingera, ještě jeho hrob nebyl nalezen.

(autor JAN CIGLBAUER  je publicista, redakčně upraveno)  

Českokrumlovský deník: Úterý, 25. Únor 2014