pátek 20 říjen 2017

 

publicita

Erika Zemanová: Dolní Vltavice, zatopené domovy

 Ještě jednou si dovoluji vrátit se k tématu, o kterém jsem již v jednom svém článku psal. Totiž o tom, že na začátku roku 2014 spatří světlo světa druhá knížka paní Eriky Zemanové o Dolní Vltavici.

Teplická občanka zavzpomínala na své mládí a období dospívání, které prožila právě v našem kraji, v Dolní Vltavici. Výsledkem je tak pěkná a jistě pro řadu čtenářů velmi čtivá knížka, kterou v současné době vlastním nákladem vydala pod názvem Vzpomínky na mládí aneb Zatopené domovy.

Svým vzpomínáním nás zavádí do míst, která důvěrně znala, kde chodila do školy, kde začala pracovat, prožila první lásku. Seznámí nás s památkami, které již dnes nenajdeme, protože je nenávratně pohřbily vody lipenské přehradní nádrže. S láskou hovoří o svých rodičích, o kamarádkách, o některých peripetiích své rodiny, což přinášel fakt, že matka byla německé národnosti. Zmiňuje se zde i o odsunu německého obyvatelstva, převážně ovšem z oblasti Ústecka, kde rodina bydlela před svým odchodem na Šumavu.

Život v Dolní Vltavici byl po celou dobu spjat i s Kyselovem, kde byla lokalizována jednotka Pohraniční stráže a kde vojáci „péesáci“ ovlivňovali podstatně život v obci. Pro tehdejší mladá děvčata to však byli prakticky jediní zástupci opačného pohlaví v jejich věku, obdivovali jejich vojenskou službu jako náročnou a nebezpečnou, a proto i vzpomínky na ně jsou tímto citem ovlivněny.

S láskou vzpomíná na ředitele a učitele, ale i předsedu Místního národního výboru v jedné osobě, pana Františka Nejedlého, a na celá školní léta. Vzpomíná na prožité První máje, na tancovačky i návštěvy kina i na oslavy svátku Pohraniční stráže.

Přestože prožila období konce a zániku Dolní Vltavice, vyjadřuje svůj dnešní kladný vztah i k vodám „jihočeského moře“ a děkuje zaměstnancům elektrárny v Lipně, kteří jí umožnili nahlédnout do srdce lipenské elektrárny, která paradoxně způsobila ztrátu jejího domova.

V doslovu ve své knížce píše: „Nejvíce jsem litovala těch nádherných budov, vadil mi zánik celých vysídlených vesnic. Tomu jsem musela přihlížet, toho jsem se i částečně zúčastnila při těžbě dřeva z vykáceného lesa. I při postupném zanikání obce jsem zde měla svá krásná místa, kam jsem chodila na procházky i na první rande. Nejkrásnější byla cesta samotou zadem k Radslavi, posedět jsem si chodila i ke Stinyho kapličce nad obcí, odkud byl překrásný výhled. Jsem ráda, že až sem nedosahuje voda, protože každá návštěva do těchto míst mi připomíná mé krásné a nezapomenutelné chvilky.“

Knížka je tedy na světě a každého, kdo má rád tento kraj, kdo v něm prožil menší i větší část svého života, osloví nejen svým vypravěčským uměním, ale i spoustou dobových i současných fotografií. Je to svým způsobem knížka unikátní, která si zaslouží pozornost mnoha čtenářů, neboť jim přinese nejen zdroj poučení, ale i pohodu, krásu a zábavu. Sám jsem příkladem toho, že je to knížka velmi čtivá a čte se jedním dechem.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 19. März 2014