čtvrtek 24 srpen 2017

 

publicita

Jak se žilo v Bližné před 55 lety

Blížíme se pomalu k datu, kdy si připomeneme čtvrtstoletí od nenásilného svržení komunismu, od takzvané sametové revoluce. Byla to doba, kdy celý národ, jednotně semknutý, dokázal svou sílu a schopnost změnit dřívější režim a téměř všichni souhlasili. Po 25 letech pochybuji, že ono nadšení trvá dále a je mnoho těch, kteří s nostalgií stále vzpomínají na léta prožitá v socialismu. Retrospektivní pohledy do života v minulosti se stále objevují ve sdělovacích prostředcích a nebývá to pouze jen konstatování stavu. Život však běží dál, většina si zvykla a dokázala se přizpůsobit, mladí lidé mají před sebou již úplně jinou budoucnost. Proto i vyprávění o dřívějších dobách je zapotřebí brát již jako historickou minulost, z níž je možno se občas i poučit. V článku o životě na Bližné před mnoha lety se můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti a poznáme, jak mnohdy těžce se v té době žilo. Ke konci roku 1959 žilo v obci Bližná celkem 164 obyvatel. Všichni z nich byli dosídlenci, ať již Češi, Slováci, rumunští Slováci anebo Volyňští Češi z tehdejšího Sovětského svazu. V té době se sem přistěhovali i obyvatelé Dolní Vltavice, která byla v zátopovém pásmu a zde pro ně byly připraveny tři nové dvojdomky. Celkově to byla zemědělská obec, obyvatelé byli také většinou zaměstnanci Státního statku. Pár lidí dělalo u lesní správy a několik u nově vybudované šachty na tuhových dolech. Tehdejší místní národní výbor (MNV) se tedy víceméně zabýval i otázkou hospodaření státního statku, a to v té době nebylo zrovna nijak úspěšné. Předsedou MNV byl Antonín Cirhan, tajemnicí Marie Šátralová a důležitá byla samozřejmě osoba předsedy vesnické organizace KSČ, kterým byl František Chromík. V jednom hodnocení, kterého se koncem roku 1959 zúčastnilo 36 občanů a vedle místních funkcionářů i zástupce Státního statku, poslanec Okresního národního výboru Vladimír Vítek a odboroví funkcionáři, byl právě rok 1959 zhodnocen jako velmi špatný. Zejména traktoristé prý neodvedli dobrou práci, nikdo od nich práci nepřebíral, nikdo se nezajímal o to, aby se při žních nekradlo, což prý se dělo ve velkém. Lidé poukazovali na to, že mají malý deputát, a tak se obilí kradlo přímo od mlátičky. Podle Vladimíra Vítka byla prý v roce 1959 pracovní morálka na Bližné nejhorší na celém statku, nešetřil slovy jako naprostá lajdáckost a nezodpovědnost. V živočišné výrobě sice určité výsledky byly, ale stav stájí byl naprosto neudržitelný, byla nutně potřeba výstavby nových živočišných objektů. Už z toho všeho vyplývalo, že musí dojít k slučování nejen obcí, ale i zemědělských subjektů. Ono to vlastně už bylo vše dopředu naplánované a vytyčené stranickou linií. Z celého tohoto hodnocení nelze ovšem nabýt dojmu, že Bližná byla permanentně nejhorší. Naopak již v roce předešlém, v roce 1958, bylo hospodářství Bližná hodnoceno jako nejlepší na celém statku. V roce 1959 byla poprvé zavedena autobusová doprava z Bližné do Černé, v obci byla jednotřídka národní školy, což byla jedna místnost zadaptovaná z úřadovny MNV. Vyučování zde bylo zahájeno 19. února 1958 a protože škola v Dolní Vltavici již pomalu končila, vyučovalo se dopoledne na Bližné a odpoledne v Dolní Vltavici do doby, než škola v Dolní Vltavici definitivně skončila. Na Bližné se snažili otevřít i mateřskou školu, provedli adaptaci bývalé požárnice, ale v tomto období je stále ve fázi rozestavěnosti. Dokonce zřídili na Bližné i vlastní kino. Dostali promítací přístroj a v létě se dvakrát týdně promítalo, děti ve škole měly diaprojektor, kde se jim promítaly, jak zápisy uvádí, krásné sovětské diafilmy. Byla zde otevřena i prodejna Jednoty, která prý byla dobře zásobena, pouze maso a masné výrobky zde nebyly k sehnání. Prodejna v Černé nebyla tehdy zásobena dostatečně masem, aby se dostalo i na občany z Bližné. Ti si doslova stěžovali, že než se po práci dostanou do Černé, maso je vykoupeno místními, kteří stojí před masnou již několik hodin před otevřením. Blíženské ženy jako složka Národní fronty požadovaly, aby masna zajížděla až do Bližné nebo aby bylo maso posíláno v již navážených balíčcích. Snaha byla i o otevření pohostinství, což se nepovedlo a byly i hlasy, že by stejně neprosperovalo. Rovněž se počítá s výstavbou zemědělského útulku, ale stále se nic neděje. Práce je prý špatně organizována, když je zedník, není pomocník, není nikdo, kdo by vykopal a zřídil vodovod pro útulek. Počítá se tedy s tím, že všechno provede Státní statek, který v té době zahájil výstavbu nového zemědělského areálu, neboť k 1. lednu 1960 byla provedena delimitace statků. Byl vytvořen nový Státní statek Černá v Pošumaví, kam bylo zařazeno i hospodářství Bližná. Statek hned zpočátku provedl hodnocení celkového stavu na Bližné a konstatoval, že z 28 domů, které v obci jsou, je většina stavebně nevyhovujících, náves je neudržovaná a v dolní části rozbahněná. Na čísle popisném 6 byl zřízena zemědělská škola a internát, kde je i závodní kuchyně, ovšem nezkolaudovaná a nevyhovující po hygienické stránce, takže hygienikem uzavřena. Navíc na dvoře tohoto domu je zcela neudržované hnojiště. Brigádnická ubytovna je v dřevěném baráku s nevyhovujícím sociálním zařízením, zemědělské objekty bez sociálního vybavení, zásobovány vodou ze dvou studen. Všechny tyto objevující se problémy nakonec vedly, jak již jsem zmínil, k sloučení s obcí Černá v Pošumaví od 12. června 1960 a zániku samostatné obce Bližná.

Českokrumlovský deník: František Záhora,5. Listopad 2014