čtvrtek 24 srpen 2017

 

publicita

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU

Američtí vojáci z první várky byli velmi přátelští (1)

FRANTIŠEK ZÁHORA

Černá v Pošumaví

Pokládám za velmi cenné, že se mi podařilo uskutečnit rozhovor prakticky s jediným člověkem, který v Černé v Pošumaví žil a poznal život před válkou i po jejím skončení.

Paní Marie Lomecká-Kholová se přistěhovala do tehdejší obce Schwarzbach (Černá v Pošumaví), kde její otec Jiří Adamovitsch zakoupil v roce 1930 od Státního pozemkového úřadu statek Jestřábí, jenž byl vyvlastněn knížeti Schwarzenberkovi.

Zde nastoupila do 1.třídy Obecné české školy v Hůrce, kterou stavěla Pošumavská jednota, na jejíž stavbě pracovali, či se na výstavbu skládali všichni Češi, kteří tehdy mohli.

Po skončení obecné školy odešla na studia do kláštera sv. Josefa v Českých Budějovicích, kde byla až do roku 1940, kdy Němci všechny české školy uzavřeli.

Na statku Jestřábí tehdy pracovali samí Němci, pouze šafáři byli Češi. Vzájemná spolupráce byla prý poměrně dobrá až do roku 1937, kdy přijel do Horní Plané Konrád Henlein.

Ten plamenně řečnil a úplně nainfikoval německé občany tak, že situace začínala být velmi nebezpečná. Mladí chlapci, kteří vytvořili skupiny Hitlerjugend, postupně zvyšovali nenávist k Čechům a dokonce pana Adamovitsche, s kterým dosud dobře vycházeli, chtěli pověsit. Když byla situace již velmi vyostřená, rozhodli se rodiče 28.září 1938 k útěku. Na povozech odjeli nejen šafáři, ale i Slováci, kteří byli na statku na práci a společně odjeli k příbuzným do Plané nad Lužnicí. Zde vlastně všichni přečkali válku až do května 1945.

Během války se však na statku nadále hospodařilo, Němci nadále fandili Hitlerovi. Jakmile však museli odejít na frontu, začali celou hrůzu chápat. Klukům bylo například 23 let, měli za sebou českou vojnu a i přesto, že byli Němci, byli pokládáni za nepřítele. Museli jít na frontu, především na Polsko, či Rusko, protože Hitler prý sudeťákům nevěřil.

Hned v květnu 1945 se paní Kholová jela podívat na Jestřábí. Tam byla umístěna americká armáda, která ji nejdříve nechtěla pustit, napodruhé se to však povedlo. Stále tam bydlela většina Němců, starších, ne tak zfanatizovaných jako byli někteří mladí. Při jejím návratu ji poměrně radostně vítali, se všemi se znala a tak získala i poznatky o životě během války. Rodiče přijeli až v září 1945 a začali znovu hospodařit.

Zkušenosti měla paní Kholová i s americkými vojáky, zejména ti z první várky, ti frontoví, byli velmi přátelští. A když zjistili, že je Češka, která nejenže mluví německy, ale i anglicky, začala dělat tlumočnici a překladatelku.

Vojáci prý měli vždy starost, zda mají dostatek jídla, byli velmi slušní. Když odjeli, přijela jiná armáda, její vojáci byli spíše obchodníci, nebyli přátelští a vstřícní.

S nimi se již nestýkala, byli sice slušní, ale velmi odměření. Velitelství tehdy bylo v Hůrce a Černé, jednak v budově dnešního hotelu Rex a pak v budově bývalé pošty naproti pivovaru.

Samozřejmě, že byla svědkem i transportu smrti, který šel přes Černou v Pošumaví a o kterém byla již zmínka na jiných místech.

Po odchodu Američanů přišli čeští četníci, kteří měli stanici v Černé v budově dnešního Obecního úřadu. A postupně začalo osidlování.

Pokračování čtěte v úterý

Českokrumlovský deník: Úterý, 18. Srpen 2015, Strana 2