středa 22 listopad 2017

 

publicita

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI - DÍL VI.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU - DÍL VI.

Do pohraničí přicházeli i lumpové, co vykrádali domy

FRANTIŠEK ZÁHORA, kronikář

ČERNÁ V POŠUMAVÍ

V seriálu, který mapuje poválečné období v naší oblasti, lze teoreticky oddělit dvě důležité dějinné události – odsun německého obyvatelstva a následné osídlení. Prakticky se však obojí vzájemně prolínalo, neboť první dosídlenci přicházeli do obce, ve které stále ještě žilo původní německé obyvatelstvo. Spolu vzájemně žili ještě několik měsíců než došlo k odsunu. Z vyprávění pamětníků se tak dozvídáme, jak skutečně složité období prožívali. První dosídlenci přicházeli již v roce 1945, v obci stále ještě byla umístěna americká armáda a americký velitel měl prakticky výkonnou moc. Postupně však začaly přebírat vládu československé úřady, vytvářely se Místní správní komise a začal se připravovat plánovaný odsun Němců.

Příchozí dosídlence lze tedy rozdělit na tři skupiny. Ti první přicházeli na pomoc k udržení pořádku, převzetí podniků a obchodů(národní správci) a k přípravě odsunu. Hned po nich přišla druhá skupina, kteří hledali materiální statky, tzv. zlatokopové a teprve po nich ti, kteří opravdu hledali své nové domovy. Hlavní nápor osídlenců byl v polovině roku 1946 a na jaře 1947.

Aby byl udržen celkový pořádek byla např. do Dolní Vltavice povolána vojenská jednotka z Písku a právě z ní již zůstávají v obci první dosídlenci jako národní správci. V srpnu 1945 je to Josef Vála, který přebral obchod smíšeným zbožím na čp.34, Jan Turínský přebírá hospodářství čp.26. V září přichází ze Studené Miroslav Košina, který osidluje hospodářství a hostinec na čp.15. Po nich přichází další z vnitrozemí, zemědělské usedlosti dostávají do soukromého obhospodařování a bývalí majitelé, Němci, ještě než jsou odsunuti, jim pomáhají s prací.

Černou kaňkou byla druhá skupina, oni „zlatokopové“, kterým šlo o pouhé obohacení. Docházelo k drancování a vykrádání opuštěných usedlostí, dokonce i v domech a domácnostech, kde žili ještě na odsun čekající Němci.V domech opuštěných pak mnohdy vykradli nejen bytové zařízení, ale i celou střechu i s krovem a odváželi nákladními vagony do vnitrozemí i na Slovensko.

Kronikář pan Nekovařík v roce 1947 napsal do obecní kroniky Frymburku: „Je skutečností, že je zde i celá řada lidí, kteří nepřišli do pohraničí s úmyslem trvale se usídlit a založit si nový život a existenci, ale přišli proto, aby se obohatili a po čase odešli. Je to smutný úkaz, ale je to skutečnost. Dochází také k tomu, že domy, které nejsou osídleny, jsou násilně otevírány a vykrádány. Jsou vytrhávány podlahy, rozkopávána kamna a zdi a hledají se nějaké poklady. Dochází tak k velikému ničení a domy a objekty vůbec chátrají a stávají se nepotřebnými a nevhodnými k dalšímu dosídlení“.

Českokrumlovský deník, úterý 22.9.2015

Ozval se mi permoník

Ozval se mi permoník

Reakce na článek pana Jana Vaněčka ze 4.září 2015

Svým článkem, respektive otázkami v něm kladenými, směřujícími do oblasti dolování grafitu kolem Černé v Pošumaví, jste se, vážený pane Vaněčku, přesně trefil do správného časového údobí.Ptáte se proč? Protože v současné době se vše točí kolem jediné zachovalé památky po dolování, dědičné štoly Josef, jejíž portál vyúsťuje nedaleko Mokré. Místo, o kterém jsme měli, ještě před několika léty, jen mlhavou představu, kde se vlastně nachází. Teprve v poslední době, kdy se obec rozhodla vybudovat několik naučných stezek, z nichž dvě končí právě u portálu této štoly, vyvstala viditelná potřeba, s dosud ne zcela zdevastovaným portálem, něco udělat.Nedovedete si představit, kolik jednání musela naše paní starostka absolvovat, než se mohlo přikročit k rekonstrukci portálu a nejbližšího okolí. Vyústění portálu štoly leží sice v katastru obce, ale ta není jeho vlastníkem, objekt není ani vyhlášenou památkou. Obec jej však za památku považuje a tak usilovala o zvelebení, což se nakonec povedlo, když si tuto „památku“ pronajala od Ministerstva životního prostředí.Portál se dočkal nové podoby, turisté dostali novou inspiraci.

To ovšem nebylo zdaleka všechno, to skutečně velké překvapení teprve přišlo a musím říct, že jsem byl velice šokován.V uplynulých dnech jsem dostal velmi podivný e-mail s tímto textem: „Velmi záslužná práce.Je to super.Mokerský důlní kastelán Joseph. Ozvu se“.Co to znamená, kdo to je?, říkal jsem si.Po delším zkoumání jsem však přišel na zakódované znamení. Ano, ve větě je skryto slovo – permoník!

Po několika hodinách skutečně přichází další zpráva a ta Vás, pane Vaněčku, stejně jako ostatní čtenáře, bude jistě velmi zajímat.Nyní již vím, že se mi ozývá permoník Joseph a začítám se do jeho vyznání.

Podruhé za svůj život dávám o sobě a nás permonících zprávu světským lidem v okruhu našeho bydliště.Naposledy to bylo v roce 1937, kdy při zřícení šachty Anna, zahynula moje permonžena Vilemína.To tehdy znamenalo i konec ražení štoly pojmenované po Josephu Schwarzenberkovi.Sám jsem se narodil v roce 1812( náš věk je přibližně trojnásobek věku lidského), což byl rok, kdy kníže Joseph otevíral Tuhové doly v této oblasti. Vyprávěl mi táta, co prý to bylo za slávu, bylo to na den patrona české země sv. Václava, 28.září.Proto jsem i po tomto zakladateli byl pokřtěn.

Prvních osmdesát let jsem prožil v chodbách a šachtách od Hůrky, přes Olšov , dále k Mokré a na Hubenov a poznal práci několika generací horníků.Vzpomínám na období velké slávy za řízení podniku důlním ředitelem Friedrichem Ballingem od r. 1852 a pak jeho synem, rovněž Friedrichem od r. 1876 do r.1896.Na něho vzpomínají i generace permoníků, neboť svou pílí, snaživostí a především velkou starostlivostí o horníky, se těšil velké úctě mezi nimi.

Pamatuji si dobře údobí těžby v oblasti Mokré, určité spory mezi Schwarzenberkem a Eggertovou společností i rok 1886, kdy kníže koupil veškerý majetek. A byl jsem i u zrodu výstavby památné dědičné štoly Joseph v roce 1897, kam jsme se hned v počátku v r. 1900 přestěhovali. S ražbou to nebylo lehké, stále voda, závaly, ale postupně se horníkům dařilo. Vyzdili prvních 434 metrů, pak se pokračovalo dále s několikaletými přestávkami až do vzdálenosti 2 240 m. Štola podcházela pod několika šachtami,s mnoha problémy, které vyvrcholily právě zřícením šachty Anna. V  šachtě jsou různé odbočky, kde jsme postupně žili a sledovali další průběh a postupně zánik veškerého rubání. Se štolou nikdo nic dalších více jak 70 let nedělal. Až teprve letos jste se vy, v Černé, pustili do rekonstrukce. Proto jsem také vystoupil z ilegality. Vidět mě však, stejně jako mé druhy, nemůžete. Utvořili jste si o nás určitou legendu a tak si jí ve svých představách zanechte.Pokud to půjde, budeme vám pomáhat i nadále, např. zajištěním stálého přítoku čisté pitné vody pro vaše potřeby.Na jedné vaší fotografii portálu můžete vidět na tuto krátkou dobu a pro potřebu tohoto dopisu, zabudovanou permonanténu, která jinak je neviditelná.Přeji vám všem mnoho štěstí, zdaru a úspěchů v další práci na úpravě terénu kolem našeho domova. Přítel permoník Joseph“.

                       

Co na to říct? Odpovědět mu nemohu, adresa je nedoručitelná, tak jemu a všem jeho kolegům permoníkům přeji ještě dlouhá léta v jejich ochranitelských funkcích.Fotografii detailu portálu, spolu s permonanténou, předkládám i všem čtenářům. Určitě mi to nebudou mít za zlé, neboť jsem poznal, že permoníci jsou většinou milí, slušní a spravedliví, i když možná existují i vyjímky. Tak to přesně známe i u lidí.

Českokrumlovský deník,16.září 2015

Článek pana Jana Vaněčka

Co nového v Josefově štole, jak se daří permoníkům?

Není to tak dávno, kdy jsem v jedné ze svých knih zmiňoval štolu Josef, která se nachází v Mokré, nedaleko Černé v Pošumaví, kde kdysi bývaly tuhodoly. Bylo to ve spojení s permoníky, kteří se v této jmenované štole usídlili a zvelebovali jí. Poštu jim prý nechávala listonoška ve schránce u vstupu, klíč od ní byl pod rohožkou.

Byli to čiperové. Jednou za rok pořádali den otevřených vrat, ale k vidění nebyli.Ukryli se, aby se nenakazili lidskou nemocí a hloupostí, avšak nenápadně vše se zájmem pozorovali.

Pro děti, které navštívili v tento den štolu v doprovodu rodičů, byl pokaždé připraven dárek.Všude však viselo důrazné upozornění, že dárek je určen pouze pro děti. Vzal-li ho do ruky dospělý člověk, proměnil se mu v kámen.Těch kamenů se tam povalovala spousta, což bylo důkazem neposlušnosti a hlouposti dospěláků.

Permoníci prý každoročně všechny tyto kameny přepočítali, aby věděli, jak je na tom lidské pokolení s poslušností a kolik přibylo či ubylo hlupáků, kteří neumí číst. Jestli se to rok od roku lepší, nebo horší.

Občas prý zašli k nim do Josefovy štoly na návštěvu vychytralí skřítkové, kteří řádili na rašeliništích u Kyselova.Účelem jejich návštěvy nebylo však pohovořit vespolek o životě v podzemí, ale hlavně se dobře najíst a napít, neboť permoníci byli široko daleko známí svou pohostinností a úslužností.

Dovoluji si vás proto, vážený pane Záhoro, požádat o sdělení, co nového se událo v Josefově štole i před ní od té doby? Zda je stále stejně dlouhá, široká a vysoká, jestli v ní pořád sídlí permoníci, jak se jim daří, a jestli si chataři od nich i nyní berou vodu?

Zajímalo by mne také to, jestli je pořád u vchodu jejich poštovní schránka, nebo jim jí někdo i s rohožkou už ukradl, jak je v Čechách zvykem.

Za zmínku by stálo i to, zda v období letošních veder nechávali permoníci štolu otevřenou, aby v ní lidé mohli schladit nejen sebe, ale i pivo.

Přikládám fotku, kterou jste mi tenkrát do knihy věnoval, z níž je patrno, že v té době panoval v Josefově štole čilý pracovní ruch. Permoníci měli plné ruce práce. Platí to stále? Nebo jsou už v penzi a spokojeně odpočívají, či se přemístili do permonického domova důchodců?

Děkuji za odpověď!

Jan Vaněček, 4.9.2015

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI - DÍL IV.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU

Odsun Němců byl krutý.Byli odvezeni do zničené země – DÍL 4

V konvích bylo ukryto zrnkové kafe, mouka, sádlo, zapečené maso, vyprávěl pamětník a přímý aktér odsunu německého obyvatelstva František Novotný, tehdy dosídlenec do obce Hostinná Lhota.

„Většinou to bývalo ukryto někde pod křížkem, pod osamělým stromem nebo v opuštěných tuhových dolech. Na některých místech zakopané věci měly označení např. přibitým řetízkem, kde potom podle toho na kterou stranu stromu byl přibit a podle toho, kolik měl článků, bylo možno určit i místo i vzdálenost úkrytů. Na mnohé skrýše jsme narazili na Jamách, Hubenově, Langovině, Kramolíně, Kozáku, Vyžbohách, Slavkovicích a jinde“.

Paní Erika Zemanová, která sepsala své vzpomínky, vyprávění svých rodičů a především pamětníků z Dolní Vltavice do knížky Zatopené domovy, popisuje události kolem odsunu : „Obec Dolní Vltavice byla celá osídlena německými obyvateli a dvěma českými rodinami. Po žních přichází první Češi, většinou dělníci z vnitrozemských statků a později jsou přiváženi i Slováci, reemigranti z Rumunska, kteří přebírají majetky Němců, čímž začal divoký odsun. Někteří Němci bydlící za řekou kolem hranic, ze strachu z následků, utíkali do Rakouska a Německa ke svým známým a příbuzným. Brali sebou zvířata i svůj nábytek.    

Na základě rozhodnutí vítězných mocností vydala československá vláda tak zvané Benešovy dekrety, podle nichž byli od roku 1946 všichni Němci z území Československé republiky odsunuti. Odsunu se nevyhnuli ani občané německé národnosti v Dolní Vltavici.                                                                                      

Začalo se 27. března 1946, kdy bez jakéhokoliv předchozího oznámení museli vybraní obyvatelé být do hodiny připraveni. Z obce byla jedna rodina z odsunu vyjmuta, protože muž byl v koncentračním táboře. Němci si směli vzít sebou zavazadla pro svojí nutnou potřebu ve váze jen 30 kg. Jídlo jen na tři dny. Všechna zavazadla byla hromadně naložena na žebřiňák a dovezena na nádraží do Hůrky. Za vozem šly ženy, děti, staří lidé i muži, kteří nebyli povoláni do války. Tito lidé nesli svoje cenné věci, bylo to hlavně jídlo. Z Hůrky byli transportováni v nákladním vagonu do sběrného tábora do Českého Krumlova. Bývalí němečtí vojáci, kteří přežili válku, se domů nevrátili, byli zajati a odvezeni do zajateckého tábora. Při odsunu měl nad transportem dohled 1. pohotovostní pluk NB, který byl tvořen vojskem revoluční gardy a partyzánů, jimž pomáhali první dosídlenci. S Němci se zle zacházelo. Ve sběrném táboře jim byla zavazadla prohledána a cenné věci odebrány. Někdo nesl už jen zbytek z věcí, které jim při transportu pomáhači neodebrali. Kdo se bránil při odebrání svých věcí, byl zmlácen. Byl i případ, kdy při transportu na následky zranění zemřel. Na nákladních vlacích byli lidé transportováni do zničené německé a rakouské země. Jejich příjezd z československé země nebyl tamními lidmi vítán. Místní lidé v Německu jim vyčítali, že oni, Němci ze Sudet, mohou za to, že Hitlera rozhecovali a tím napomohli k rozpoutání války“.

Rodina paní Eriky Zemanové se přistěhovala do Dolní Vltavice již po provedeném odsunu, ten ovšem zažili ve svém tehdejším bydlišti v Ustí nad Labem. I to paní Zemanové popsala ve své knize: „Na území bývalých Sudet v Ústí nad Labem probíhal odsun Němců snad nejkrutěji. Po ukončení války v roce 1946 byl i zde rozhodnut odsun Němců. V prvních dnech po válce to byl divoký odsun Němců civilem i vojskem RG - zvaném revoluční garda. Dne 31. července 1945 v městě Ústí nad Labem a na Střekově bylo mnoho obětí, kdo měl bílou pásku na rukávě byl lynčován, tím vznikl velký masakr německého národa. Zloba a masakr byl vyvolán a spuštěn tím, že po poledni v Krásném Březně vypukl požár a vznikla velká detonace v muničním skladě.

František Záhora, 8.9.2015

Válečné a poválečné události - díl V.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU

LIDÉ NEMĚLI S NĚMCI SLITOVÁNÍ.HÁZELI DO ŘEKY I DĚTI – DÍL V.

FRANTIŠEK ZÁHORA, kronikář

Černá v Pošumaví

Odsun Němců zažili jinde

Rodina paní Eriky Zemanové se přistěhovala do Dolní Vltavice již po provedeném odsunu, ten ovšem zažili ve svém tehdejším bydlišti v Ustí nad Labem. I to paní Zemanové popsala ve své knize: „Na území bývalých Sudet v Ústí nad Labem probíhal odsun Němců snad nejkrutěji. Po ukončení války v roce 1946 byl i zde rozhodnut odsun Němců. V prvních dnech po válce to byl divoký odsun Němců civilem i vojskem RG - zvaném revoluční garda. Dne 31. července 1945 v městě Ústí nad Labem a na Střekově bylo mnoho obětí, kdo měl bílou pásku na rukávě byl lynčován, tím vznikl velký masakr německého národa.

Muniční sklad vybouchl

Zloba a masakr byl vyvolán a spuštěn tím, že po poledni v Krásném Březně vypukl požár a vznikla velká detonace v muničním skladě.

Ve staré továrně byl uložen kořistní materiál a munice, což vylítlo do vzduchu. Plameny zachvátily obytnou část. Hořely domy, byl zachvácen lihovar a cukrovar. Němci byli obviněni ze sabotáže, i když sklad hlídalo vojsko. Pracovali tam i Němci z internačního tábora. Ve městě byl hon na Němce, v kašně je topili. Ve stejné době, na mostě přes řeku Labe, který nesl název Edvarda Beneše, střílelo vojsko do lidí. Do masakru se dostala i má teta, která mi osobně vše vyprávěla. Vojsko RG, společně s civilem, hnalo Němce k mostu. Na mostě každý, kdo měl bílou pásku na rukávě, byl vojskem i civilem chycen a vhozen dolů do řeky a po plavajících na vodě stříleli. Nelitovali ani dětí, pláč dětí je nezastavil, i dětský kočárek byl vhozen do řeky. Bílou páskou byli Němci označeni, běda tomu, kdo by sundal pásku, ten byl potrestán bitím, byly i případy zastřelení.

Téhož dne skončila mé dvacetileté tetě směna v továrně Schicht, odtud byla vojskem i muži v civilním šatě hnána s ostatními Němci k mostu. Dostala se do ruky vojákovi, který se jí snažil z mostu shodit, ale zachránil jí kabátek, ten zůstal vojákovi v ruce. Takto dokázala utéct a schovat se na několik hodin a bez bílé pásky se dostala už pěšky, po různých oklikách, přes tři kilometry k domovu.Podle vyprávění mé matky, byli v dalších dnech z řeky vytahováni mrtví lidé od Ústí nad Labem, až za hranicemi v Německu.

První dny po válce byly nejhorší, ve městě nesměli chodit po chodníku, byli z něho shazováni, v obchodě nesměli stát ve frontě, do veřejné přepravy nesměli vstoupit. Povinně museli docházet do práce. Na odklízení ruin po bombardování byli nahnáni Němci, museli odčinit, co bylo ve válce zničeno. K sběrnému táboru chodili někteří lidé lynčovat Němce. Většině nových osídlenců se toto nezamlouvalo, ale zasáhnout nemohli, i když sami v období války za Hitlera jako Češi trpěli, toto lynčování by obrátili proti sobě. Vše je o lidech a jejich povaze“.

O návratu domů

O návratech Němců do bývalého bydliště paní Lomecká – Kholová říkala: „Sudetští Němci a jejich potomci zde mívají pravidelně 12.září na svátek Marie, kdy bývala v Černé v Pošumaví pouť, v místním kostele mši svatou. Mají ssebou svého kněze a já se vždy, pokud mi to zdraví dovolí, této mše zúčastním a dobře poslouchám, co kněz při kázání říká. Kdyby říkal něco škaredého, určitě bych mu nahlas odpověděla, ale vždy mluvil velice pěkně. Nikdy si nestěžoval, říkal pouze, že jsou rádi, že se zde mohou sejít, ale , že je jich, bývalých odsunutých, stále méně. Někteří mě dokonce poznali, říkají, že už by zpátky nešli. Tam mají své domovy, přišli do úplně rozbitého Německa a co vše svou houževnatou prací dokázali. Já dobře znala, jak vypadal Mnichov po válce a jak vypadá dnes“.

Českokrumlovský deník, Úterý 15.září 2015, Strana 2

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI - DÍL 3

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU

Němci se před odsunem snažili mnohé věci poschovávat – 3. díl

 Odsun Němců je  stále předmětem sporů a jde o velmi citlivou otázku jak pro národ Čechů, tak i národ Němců. Každopádně šlo o mimořádnou historickou událost na kterou je ovšem třeba hledat odpověď ve všech vzájemných souvislostech. Několik století žili zde v pohraničí Češi i Němci vedle sebe, nebylo to spojenectví zrovna ideální, ale byli spolu schopni spolupracovat a vedle sebe existovat, ať již jako sousedé nebo jako soupeři. Faktem je, a svědčí o tom i zápisy v kronikách, že Němci se k Čechům odjakživa chovali nadřazeně a např. se vznikem Československé republiky v roce 1918 se jen těžko smiřovali. Nástupem Hitlera k moci se nenávist k Čechům postupně zvyšovala, vše vyvrcholilo Mnichovskou dohodou a přišlo nejen okleštění republiky, ale i vyhánění Čechů z tohoto území. Paní Lomecká-Kholová a její rodiče to poznali na vlastní kůži. České obyvatelstvo se zde stalo vlastně menšinou, nemělo žádná práva, český jazyk byl jako úřední zakázán, Němci se ve své většině přiklonili k myšlenkám Hitlera, Henleina a dalších. Z kronikářských zápisů té doby vyzařuje nadšení a radost nad tím, že toto území je konečně pod německou ochranou.

Po skončení druhé světové války si těžko někdo mohl představit další mírové soužití Čechů a německé menšiny, proto po jednáních vrcholných světových představitelů se musel uskutečnit akt odsunu německého obyvatelstva. Můžeme tomu říkat odsun, nebo podle Němců vyhnání, každopádně to byla tragedie, která vždycky postihne jen ty bezbranné a nevinné, kteří, nebýt politiků, by třeba mohli žít dále vedle sebe.

Pamětník a přímý aktér odsunu německého obyvatelstva pan František Novotný, tehdy dosídlenec do obce Hostinná Lhota vypráví: Němci tušili, že budou odsunuti, ale kdy to bude, to nikdo nevěděl.Ještě večer před odsunem nebylo ani potuchy, ráno však přišel rozkaz, komisař oznámil, že do večera musí být všichni pryč.

Odváželi jsme je do Krumlova nahoru na nádraží, sám jsem se dvakrát točil s koňmi a se žebřiňákem. V Krumlově museli nastoupit do řady a bylo jim nařízeno, že si ssebou mohou vzít jen to nejnutnější a to co je jim nejmilejší a to ve váze 25 anebo 30 kg, to už si přesně nepamatuji. Ostatní věci nad tuto hranici museli odevzdat do skladu. V tom okamžiku nastal velký zmatek, všichni se vrhli na žebřiňák a snažili se z té spousty věcí vybrat to pro ně nejdražší. Je třeba říci, že měli velké množství zlata a stříbra.

Samozřejmě, že se Němci ssebou snažili vzít co nejvíce věcí, spousty jídla a různé cennosti. Mnoho toho si však stačili různě poschovávat v domnění, že se pro to brzy vrátí. Mnoho věcí si tedy poschovávali do různých jednoduchých, ale mnohdy důmyslných skrýší. Když jsme sem přišli, tak jsme pak po odsunu na mnohé úkryty narazili. Bylo zde nalezeno poměrně mnoho zbraní, munice, chomouty, brány, dokonce motocykl.

1.9.2015