středa 13 prosinec 2017

 

publicita

Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svojí ruku…

Téměř v každém městě a obci se můžeme setkat se sochou sv. Jana Nepomuckého. Zdálo by se tedy, že je to socha všední, ale opak je pravdou.

Český patron

Sv. Jan Nepomucký patří mezi české zemské patrony a v období baroka byl jedním z nejuctívanějších světců u nás. Narodil se kolem roku 1340 v osadě Pomuk blízko Zelené Hory a také se podepisoval jako rodilý z Pomuku. Teprve údajně až po jeho kanonizaci bylo toto místo nazváno Ne - Pomukem. Po vysvěcení na kněze vystudoval právnickou univerzitu v Praze, získal titul bakaláře a později v Padově obhajuje doktorát z církevního práva. V roce 1389 je pražským arcibuskupem Janem z Jenštejna jmenován generálním vikářem a časem se dostává do sporu s králem Václavem IV. Podle legendy prý nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a tak byl posléze mučen a zabit a jeho tělo svrženo do Vltavy. Při nálezu těla pak bylo spatřeno pět hvězd, kterou jsou dnes zobrazovány kolem hlavy světce a údajně ukazovaly, kde ve vodě leží jeho tělo.

Svatý Jan Nepomucký byl 19 března 1729, tedy před 280 léty prohlášen za svatého a od té doby je uctíván jako patron kněží a zpovědníků, poutníků a cestovatelů, ale i lodníků, vorařů, mlynářů a především jako ochránce před povodněmi. Proto byly jeho sochy umisťovány většinou na mosty.

Socha v Černé

Socha sv. Jana Nepomuckého stojí i v obci Černá v Pošumaví, historicky nejdříve byla výzdobou kapličky, která stála mezi kostelem a farou a když byla kaplička zbourána, přemístili sochu na vnější zeď původního hřbitova. Ovšem kovářský mistr Johann Tschunko považoval toto místo za nedůstojné pro světce takového formátu a navrhl přemístit sochu na most v obci, což se uskutečnilo před 100 léty v roce 1909 / viz obrázek /.

Zde byla socha až do poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy v souvislosti s rekonstrukcí mostu byla přesunuta do výklenku kostela. Sv. Jan Nepomucký má držet v ruce kříž s Ježíšem, ovšem údajně v roce 1918 příslušníci české vojenské posády část kříže a Ježíšovu ruku urazili.

Socha tedy takto poškozená vydržela až do roku 2007, kdy konečně došlo k její opravě a celkové rekonstrukci. Restaurátorská dílna Lukáše Hosnédla sochu demontovala a odvezla, a ta se po více jak dvousetleté existenci,  dočkala konečně opravy.

Ve výklenku kostela v Černé v Pošumaví stojí nadále, ale na novém podstavci z přírodního kamene, kde je umístěn  i atribut pěti hvězd. Celkové náklady na restaurování činily 133 tis. kč, přičemž 70 tis. Kč bylo hrazeno z programu na záchranu kulturních památek Jihočeského kraje. Zbytek uhradila obec z vlastních prostředků, neboť tato chráněná kulturní památka je jejím vlastnictvím a vytváří část kulturního dědictví obce.

2.3.2009 - Českokrumlovský deník - František Záhora

Vzpomínka na kronikáře

Mottem tohoto článku by mohl být citát římského řečníka M. T. Cicera: „Zkušenosti ze života a poznatky z dějin jsou dobrou učitelkou života i světlem pravdy".

Ten, kdo si tento citát vybral při sepisování historie i tehdejší současnosti Dolní Vltavice, byl kronikář, učitel, funkcionář a všestranně nadaný, charakterní a svědomitý člověk - František Nejedlý.

Teprve nyní, po dlouhých létech jsem se setkal s jím sepsanou pamětní knihou této dříve bohaté a prosperující obce Dolní Vltavice. Jeho zápisy jsou protkány důležitými morálními aspekty a zásadami, které on jako učitel na jednotřídce vštěpoval všem svým žákům.

Předával zkušenosti

Do Dolní Vltavice nastoupil 1. září 1951 do funkce ředitele, když předtím učil v obci Mokrá, rovněž náležející dnes k Černé v Pošumaví.

Dolní Vltavici, tuto tichou šumavskou vesničku na břehu Vltavy - jak sám popisuje - postupně poznával a sžíval se s jejím životem a stala se mu druhým domovem, kde trávil krásné a spokojené dny.

Po celou dobu svého působení zde, a jsem přesvědčen, že i v celém dalším svém životě, se řídil zásadami - žít a jednat tak, aby svůj čas nepromarnil, aby svůj život nežil nadarmo, ale pracoval tak, aby co nejvíce zlepšil své prostředí a připravil tak lepší život nejen sobě, svým nejbližším, ale celku vůbec. Tyto vysoce morální zásady předával František Nejedlý po celý život jako učitel mnoha generacím dětí, což byla jeho další zásada - předávat zkušenosti druhým, mladším, či méně zkušeným, aby jim se pak snáze a lépe žilo.

Jeho učitelská dráha začala hned po válce v roce 1945 a jeho role, jako každého tehdejšího učitele, nebyla nijak lehká. V těch letech musel učitel nastoupit tam, kam ho poslali a tak než se vlastně dostal do Dolní Vltavice, prošel téměř desítkou škol, kde vyučoval převážně děti rumunských reemigrantů, děti slovenské i rómské a ke všemu ještě všech pět ročníků v jedné třídě.

Poslání

Podle jeho zápisů v pamětní knize však bere toto učitelské povolání jako poslání, stejně tak je pro něho posláním i kronikářská práce. Při ní v závěru kroniky nabádá budoucí sepisovatele dějin - „nechť ruka kronikářova je vždy vedena nezištnou a obětavou láskou k obci".

Při své třicetileté kronikářské práci jsem zaznamenal v novodobé historii celé obce Černá v Pošumaví nepřeberné množství osob, funkcionářů i učitelů, ale žádný na mně neudělal takový dojem jako František Nejedlý. V Dolní Vltavici působil pouhých tři a půl roku, od roku 1952 byl předsedou MNV, knihovníkem, zajišťoval putovní kino a další kulturní podniky v obci. Jako funkcionář úzce spolupracoval se závody v obci a celkově působil jako organizátor a pomocník v celé řadě obecních akcí. To všechno dělal s láskou a jak sám říká, bylo pro něho životním štěstím být učitelem v zapadlé vesničce na rodné Šumavě a učit a k dobrému vychovávat mládež.

Konec třicetileté éry

V roce 1955 odchází František Nejedlý na školu do Jaronína u Brloha a dále se naplno věnuje svému poslání. Štěstí mu však v jeho dalším životě příliš nakloněno není. Po třicetiletém učitelování je s ním rozvázán pracovní poměr, neboť prý, jako hluboce věřící člověk, který pravidelně navštěvuje nedělní bohoslužby, nepůsobil dostatečně marxisticky na své žáky.

Porůznu tedy pracuje a teprve po roce 1990 je rehabilitován, zapojil se plně do veřejného života a především se vrátil ke své lásce - dějinám - kde se podílel na kronice obce Křemže. Jeho poslání skončilo v srpnu 2007, kdy se s ním jeho nejbližší, přátelé a ostatní příznivci rozloučili v křemežském kostele. Vykonal toho za svůj život mnoho a památka na něho a jeho práci zůstává i nám, pokračujícím v jeho kronikářském poslání.

2. dubna 2009 - František Záhora, Českokrumlovský deník

Dominanta, která velmi proslavila Černou v Pošumaví, pomalu zaniká

Několik generací školáků nacházelo v učebnicích vlastivědy, zeměpisu, případně v atlasech nerostného bohatství, poznatky o tom, že největší naleziště grafitu jsou v jižních Čechách, v okolí Černé v Pošumaví.

Ložiska zde byla objevena v roce 1767, ovšem tuha tehdy ještě nebyla uvedena v báňském právu a patřila tak majitelům pozemků, což byli hůrečtí sedláci. Začátek těžby se datuje rokem 1812 a největšího rozmachu bylo dosaženo na přelomu 19. a 20. století, kdy po několik desetiletí patřily zdejší doly k nejvýznamnějším světovým producentům a exportérům grafitu. Za první století své existence vytěžily tuhové závody 6 000 000 q suroviny.

Doly zatopilo Lipno

V roce 1940 byly vytěžené doly zrušeny a v roce 1958 zatopeny Lipenskou nádrží. Pokračovalo se pak v těžbě na Bližné, nejprve v letech 1954 - 58 na tzv. Staré jámě a jámě Barbora, které však byly vyhloubeny ve středu ložiska a bránily využití dalších zásob. Proto byla vyhloubena nová jáma Václav, kde začala těžba v roce 1964 a přes mnoho problémů, především s průvaly vod, pokračovala těžba až do roku 1998, kdy došlo k zániku.

Kvalitní podzemní vodu začíná komerčně využívat soukromá firma v roce 1997, která se rovněž po skončení těžby stává majitelem celého areálu.

O tom, že zde býval čilý dennodenní hornický ruch svědčí již pouze těžní věž a pomalu chátrající objekty. Ovšem ani to již dlouho trvat nebude, báňský úřad ve svém plánu zajištění jámy Václav počítá již od roku 2006 s jeho likvidací. Ta se právě v těchto dnech uskutečňuje, což provádí na základě veškerých povolení, výběrovým řízením vybraná firma z Kutné Hory.

Věž bude vystavena

Veškeré podzemní zařízení zůstane nadále v chodu, voda se bude stále stáčet, lezný komín zůstane přístupný, budou se i nadále odčerpávat  zbytkové důlní vody. Těžní věž, která byla až dosud známkou toho, o čem se psávalo v učebnicích, bude postupně zbourána a na místě bude pouze železobetonový poval, aby byl důl stále provětráván.

Dobrou zprávou pro nás všechny, kteří budeme přece jenom nostalgicky na tuto dominantu vzpomínat, je to, že těžní věž nebude zničena a rozřezána na staré železo, ale po dohodě s Grafitovým dolem v Českém Krumlově, bude rozebrána, převezena a vystavena ve skanzenu dolu.

Známky toho, že se v okolí Černé v Pošumaví těžil grafit, najdeme nyní již jen v historických dílech, částečně zatím ještě i v terénu, jako viditelné pozůstatky po bývalé důlní činnosti.

ČkDeník - 9. května 2009 - František Záhora

Slet čarodějnic v Černé v Pošumaví

Rád se zabývám historií a snažím se získávat stále nové poznatky z dějin nejen našeho regionu, ale především své domovské obce Černá v Pošumaví.

Historie obce je bohatá a tak i poznávání tradic, obyčejů, různých rituálů a zvyklostí, které se předávají z generace na generaci, k ní přirozeně patří.

Jednou z tradičních akcí, které se především na vesnicích stále udržují, je pálení čarodějnic. Probíhá v noci z 30. dubna na 1. května a ona noc, která se též nazývá Filipojakubská, byla vždy pokládána za magickou. Lidé věřili, že tuto noc se slétají čarodějnice na svůj sabat, že očarovávají lidi i zvířata, stejně tak věřili, že se otevírají jeskyně a různé sluje, aby vydaly svůj poklad.

Tradice se vytrácela

Dnes už jen na málo místech lze vidět to pravé, originální pálení čarodějnic, kdy se na konci vesnice, většinou na vyvýšeném místě vystavěla hranice, kam se přinášelo z domova veškeré haraburdí a zde se spalovalo. Děti měly nasmolená nebo jiným hořlavým materiálem napuštěna košťata, která se pak vyhazovala co nejvýš a co nejdál. Takové bylo i mé mládí  v mé rodné vesnici.

V Černé v Pošumaví, kde se po válce vyměnilo veškeré obyvatelstvo, neměl tento zvyk svou tradici. V obecních kronikách není ani zmínka o čarodějnicích a rovněž jediná pamětnice, která žila před válkou na Jestřábí, paní Marie Lomecká z Hůrky, mi potvrdila, že Němci tento zvyk neznali a nikdy se zde nic takového neprovádělo.

Noví osídlenci obce po čase začali tuto tradici uplatňovat, ovšem postupem doby se vše stalo politickou akcí, která probíhala pod patronací Národní fronty, případně v osadách byl garantem Občanský výbor.

Oficiálně byl slaven t. zv. Oheň vítězství a to vždy 8. května v předvečer státního svátku osvobození republiky.Tomu předcházel lampionový průvod, který procházel obcí a byl zakončen v prostoru autokempu Svazarmu, kde byl po proslovu místního představitele, onen oheň zapálen.

Teprve v posledních letech byl učiněn pokus nejenom tradici obnovit, ale přinést v poněkud jiné, pozměněné podobě. U zrodu nového tradičního pojetí pravidelného sletu čarodějnic, ale i čarodějů, stála manželka současného starosty obce ing. Jana Voldřichová, která je duší i mozkem celé akce i nadále.

První dáma je vzorem

Možná, že většina lidí neví, že existuje Obecně závazná vyhláška č. 1/ 2007 O bezpečnosti létání na koštěti, vydaná Federací čarodějnic. Zde se v základním ustanovení praví, že čarodějnicí rozumíme inteligentní bytost ženského pohlaví, atraktivního zevnějšku a příjemného chování, která ovládá let na koštěti. Všem těmto atributům naše „první dáma" odpovídá a tak není divu, že k této akci přitáhla téměř veškeré děti a dorost, které se právě v tento podvečer dokonale vyřádí, zejména, když je zajištěna, někdy živá, někdy reprodukovaná hudba.

Nechybí ani májka

Součástí sletu čarodějnic je samozřejmě i stavění obecní májky. Rovněž i zde z hlediska historického pohledu, nebylo stavění májky v tento den u našich předchůdců známo. Májka, tak jak ji známe, se stavěla v sobotu před svatodušní nedělí, což je padesátý den po velikonocích a svátky byly označovány jako Letnice, Svatodušní svátky, či Seslání Ducha svatého.

V Černé v Pošumaví se tyto dvě společné akce konají pravidelně na nádvoří hasičské zbrojnice, kde nejenom výstavbu májky a postavení vatry, ale i následné občerstvení pro každého návštěvníka, zajišťují chlapci z místní jednotky dobrovolných hasičů.

Lze si jen přát, aby tato novodobá tradice pokračovala nadále, a časem, tak jako mnoho jiných, nezanikla.

Českokrumlovský deník, 29. 4. 2009, František Záhora

Kdyby mohly památky vyprávět

Přijíždíte-li do Dolní Vltavice, dnešní osady obce Černá v Pošumaví, nemůžete minout, přibližně 200 m před vjezdem do osady, význačnou kapli s dvěma krásnými lípami.

Barokní kaplička spolu s lípami jsou zapsány v seznamu památek chráněných státem a během své existence toho zažily opravdu hodně. Vedle kaple nechal Obecní úřad Černá v Pošumaví postavit informační tabuli, z které je možno se dozvědět potřebné základní údaje. Uvádí se, že kaple byla postavena v roce 1648, těsně po třicetileté válce, stejně tak jako obě lípy. Ovšem žádné podstatné písemné doklady o vzniku nejsou známy. Ústním lidovým podáním mělo prý na místě kde stojí, dojít k jakési válečné události, kterou připomínalo pohřebiště a boží muka / Marter/. To by odpovídalo třicetileté válce, konkrétně švédským vojskům, která v této oblasti operovala a zdejší kraj poměrně značně drancovala.

Přidělování losem

V roce 1995 uvedl v časopise Glaube und Heimat k tomuto tématu článek Johann Studener, který do české verze přeložil Jan Mareš. Zde se uvádí, že stáří kaple by bylo možno určit postupem kolonizace a pomístních jmén. Koncem 14. století si patnáct zakladatelů vsi, mezi které patřil i rod Studenerů, rozdělilo pozemky společné obecní pastviny, která navazovala až k vrchu „Marterberg".V 15. století pak byla rozdělena a vznikla zde orná pole přidělovaná jednotlivým sedlákům losem  /Marterlüss/, což prý předpokládá existenci nějakých božích muk už před dělením pozemků a znamená, že kaple byla postavena již dříve, zřejmě za časů husitských, kdy se zde konaly nájezdy husitů na sousední obce v Rakousku.

Bez ohledu na tato tvrzení zůstaneme u verzí kronikářů, kde se uvádí, že to byl onen rok 1648 a stavbu financoval majitel domu čp. 26 pan Stiny, tehdejší starosta.

Dům čp. 26 byl po třicetileté válce v majetku Thomase Pfeffera, jehož rodinu podle pověsti proklela jedna cikánka tak, aby se jí v budoucnu nenarodil žádný mužský potomek. Tehdy prý kojila před stavením své děcko, prosila o trochu jídla pro sebe a dítě, ovšem hospodyně ze stavení „Stiny" na ní poštvala psa. Cikánka pak ve strachu o dítě vyřkla onu kletbu. Skutečně pak došlo k tomu, že mužský potomek nebyl, dědictví bylo drženo ženskou generací a v onom roce nechala kapli vystavět tehdejší majitelka hospodářství „Stiny".

Lípy po obou stranách kapličky byly podle další verze vysázeny skutečně až po třicetileté válce jako poděkování za ukončení válečných hrůz a nastolení míru a byly nazývány „mírové".

Poděkování

Jelikož původní kaple byla dřevěná, zub času postupně začal hlodat a protože hrozilo zhroucení, byla kaple přestavěna na zděnou. To prý financovala Justina Reidinger / na tabuli nesprávně uvedeno Teininger/ v roce 1753 jako poděkování za zázračné vyléčení z choromyslnosti.

Kaple měla mezi dolnovltavickými farníky své důležité poslání, byla řádně opatrována a ošetřována a značná pozornost byla věnována vnitřnímu vybavení. Zde byl oltářní stůl s krucifixem, dva svícny a obětní miska, to vše ze stříbra. Na stěnách visely obrazy Narození Páně a Ukřižování, které darovala Katarína Watzlová z čp. 26, rovněž řečená „Stiny".

V roce 1935 byl obnoven kryt střechy zinkovým plechem, což provedl klempířský mistr Alois Sonneberger z Vyššího Brodu. O osudu kaple během světové války není žádná zmínka, ovšem dalších celých  45 let byla kaple mimo veškerý zájem. Hned v roce 1946 byla údajně vypáčena a zcela vyloupena místním politickým komisařem.

Inovace kaple

V r. 1975 byla i svědkem přistání vrtulníku s americkým pilotem Barry Merkerem, který měl naložit čekající uprchlíky z tehdejší NDR, ovšem při svém druhém, opakovaném přistání došlo ke střetu s pohraničníky na „Hlásce" u Dolní Vltavice a akt se zcela nepovedl, jak byl naplánován.

V roce 1981 prý dostali pohraničníci rozkaz strhnout pomocí lan kříž ze střechy kaple, což se však nepovedlo, kříž se pouze ohnul a lana praskla.

Teprve v roce 1993 sejmul onen kříž další z generace, Willy Studener, kapli pak nechal Obecní úřad Černá v Pošumaví celkově opravit a střechu pokrýt měděným plechem. Interiér dnešní kaple zdobí po obou bočních stranách původní barokní malby, jejichž restaurování se uskutečnilo v r. 2000.

V r. 2003 byl ze dna lipenské přehrady vyzdvižen památný kámen, který stál původně u kostela v Dolní Vltavici a pak byl zatopen. Spolu s kovovým křížem byl pak instalován v prostoru této kaple.

Ovšem v roce 2008 byl celý tento kříž přenesen dolů do Dolní Vltavice, kde je součástí nově vybudovaného velmi vkusně upraveného prostranství osady.

Kaple „Stiny", která je připomínkou bohaté minulosti nejen Dolní Vltavice, snad zažije v dalších létech takovou pozornost a péči, jaká jí opravdu přísluší.

Českokrumlovský deník, 1. června 2009, Ing. František Záhora