úterý 24 říjen 2017

 

publicita

Pohled do historie : Kyselov dříve a dnes

Na současném pravém břehu Lipenské přehrady byla v minulosti řada samostatných obcí, které po 2. světové válce a především po odsunu sudetských Němců postupně zanikaly.

Jednou z takových obcí byl i Kyselov, německy  Sarau, kde příčinou zániku byl i vznik přehrady, ale zejména dislokace jednotek pohraniční stráže.

Letos je možno si připomenout dvojí výročí kolem Kyselova. Jednak jeho sloučení s obcí Dolní Vltavice před šedesáti lety a jednak jeho oficiální zánik před padesáti lety.

Tehdejší samostatná obec Kyselov spolu s Kozí Strání přešla k 1. lednu 1950 pod společnou správu Dolní Vltavice, což vyvrcholilo oficiálním připojením k 1.lednu 1953.

Údajný zánik

Z Kyselova bylo v r. 1946 odsunuto šedesát německých občanů, zůstalo zde pouze deset mužů a sedm žen v pěti popisných číslech. Na Kozí Stráni zůstala jedna rakouská rodina, k ní pak přibyl jeden dosídlenec, ovšem i ti se do roku 1948 odstěhovali a vesnice zůstala prázdná. Její údajný zánik proběhl již v roce 1952.

Oficiálně již obec nebyla osidlována, Kyselov osídlili pouze čtyři rodiny, které však v krátké době přesídlily do Dolní Vltavice a tak zde zůstalo pouze několik samot podél silnice. V roce 1947 se uvádí, že v Kyselově byla pouze stanice SNB, pila a celnice. Na jaře 1954 se i poslední zbytky vystěhovaly a obec zůstala prázdná.

Do zátopové oblasti byla obec Kyselov spolu s osadou Kozí Stráň začleněna k 1. 7. 1958, kdy byl ohlášen její úplný zánik, oficiálně však zanikla k 1. 7. 1960. Obec byla tehdy přičleněna k Horní Plané a to jako prázdný katastr, bez osídlení a v roce 1964 pak opět připadla Černé v Pošumaví.

Založení Kyselova se udává rokem 1457, kdy je uváděn v listině spolu s dvaceti leníky z kláštera Schlägl. Ovšem ve skutečnosti, když toto území daroval Jindřich z Rožmberka klášteru Schlägl, byl pověřen jistý Bavorák již v roce 1308 klučením lesa a výstavbou dvora. Ten se objevuje v roce 1332 jako „Dvůr před Vltavou" / Hoch vor Wulda/ , později i dům „ U Boara", který právě onen „Bavorák" vystavěl spolu s mlýnem a jehož jméno se zachovalo až do konce 2. sv. války.To je jednoznačným důkazem, že zde panoval čilý ruch, neboť právě tudy vedla stará soumarská cesta.

Vysídlení obce

V roce 1921 se uvádí v Kyselově celkem 453 obyvatel a 60 domů, v Kozí Stráni pak 208 obyvatel a 31 domů. Ještě v roce 1939 měl celý Kyselov celkem 457 obyvatel, v r. 1950 se zde uvádí pouhých 18 obyvatel.

Po naplnění Lipenské přehrady a vytvoření zakázaného pásma, zůstala na Kyselově pouze jednotka pohraniční stráže. Kyselov patřil a stále ještě , především svým katastrálním územím, patří k obci Černá v Pošumaví, ovšem styk s druhým břehem byl pro většinu obyvatel omezený. Na druhou stranu sice jezdil z Dolní Vltavice lodní převoz, ale kdo neměl propustku, stejně se tam dostat nemohl. Převoz většinou sloužil zemědělcům a lesákům, osobním převozem jezdili vojáci pověření vedením některých kroužků na škole a na Kyselov zase funkcionáři a pomocníci pohraniční stráže.

Pozemky na Kyselově obdělával Statek Černá v Pošumaví, konkrétně hospodářství Bližná, což bylo pro velkou vzdálenost velmi pracné, zdlouhavé a nákladné. Teprve po sloučení se Statkem Frymburk v roce 1976 , zdejší pozemky obhospodařovalo hospodářství Přední Výtoň, respektive Pasečná a na části Kozí Stráně pak hospodářství Zvonková.

Po roce 1989 se uskutečnilo několik setkání představitelů obcí Černá v Pošumaví a Schlägl, buď v rámci předávání Betlémského světla, setkání hasičů a v letních měsících bylo několikrát povoleno otevření hranic pro obě strany. Větší zájem byl ovšem ze strany rakouské, občané Černé moc aktivní nebyli. Poslední větší akcí, kde se spolu sešlo větší množství obyvatel obou obcí, byl náš vstup do Schengenského prostoru. Zde padly poslední překážky ve formě hraniční závory přes cestu.

Obec Černá v Pošumaví se za toto období přičinila i o obnovení několika křížů na Kyselově, stavěla se zde i májka, několik let se usilovalo o otevření hraničního přechodu. To se však nepovedlo a zájem z obou stran postupně zeslaboval.

O Kyselov dnes jeví zájem především turisté z ostatních částí republiky i cizinci. Obyvatelé Černé v Pošumaví se na tato místa vypraví přece jenom o něco méně.

Českokrumlovský deník, 22.ledna 2010, Ing. František Záhora

Vrtule se točí naplno

Pod pojmem vrtule si většina z nás představí určité technické zařízení umožňující přeměnu energie, sloužící k pohonu letadel, helikoptér, vzducholodí či k výrobě větrné energie.

Černá v Pošumaví - V Černé v Pošumaví však máme Vrtule, které přeměňují svou energii v pohyb, tempo a rytmus ve stylu tance. Jedná se o dítka školou povinná, která projevila v říjnu 2009 zájem o taneční kroužek při místní základní škole.

Hned zpočátku bylo jasné, že nepůjde jen o ledajaké tanečky. Přihlášené děti byly na základě vstupních ukázek zařazeny do dvou týmů, přípravky - mini a hlavní dětské věkové kategorie, kde jsou žáci více pohybově nadaní, kteří zvládli spojení pohybu do rytmu hudby.

V čele těchto týmů jsou trenéři, kteří mají již předchozí zkušenosti. Vedoucí skupiny a trenérkou je Ája Suchánková, která byla účastnicí taneční skupiny J. Hesse, druhou trenérkou a fotografkou Miri Fillová a choreografem a odborným konzultantem Tomáš Suchánek.

Hned od samého počátku probíhaly poměrně náročné tréninky, děti však byly nadšené a na každý trénink se těšily. Jejich příprava vyvrcholila účastí na nominační soutěži na mistrovství Evropy, pod hlavičkou Národní taneční asociace, která se konala 12. prosince 2009 v KD Metropol v Českých Budějovicích pod názvem Master Cup 2009.

Taneční skupina Vrtule Černá v Pošumaví soutěžila v disco dance s choreografií La Primera Vez a skladbou Wannabe od populární dívčí kapely Spice Girls.

Soutěžící ve složení Alena Holubová, Aneta Sochorová, Šárka Čertická, Samuel Suchánek, Klára Šabatková a Zuzana Šabatková předvedli před zaplněným sálem úžasnou show, odměněnou povzbuzováním a potleskem. Ve své kategorii nakonec obsadili druhé místo, znamenající stříbrné medaile a diplom. Byli velmi spokojeni a ještě více se snaží pilovat svůj program pro další období, zejména na měsíc březen, kdy by se mělo konat semifinále Discodrom 2010.

V nedávných dnech však obdrželi rozhodnutí poroty o nominaci na mistrovství Evropy, které se bude konat ve dnech 12. až 16. května 2010 v chorvatské Poreči. Jak všechno dopadne, je zatím v jednání, účast je pro mnohé poměrně nákladnou záležitostí.

Představitelé obce Černá v Pošumaví, a zejména starosta obce, již v počátcích trvání skupiny věřili v postupný úspěch, a tak byly skupině TS Vrtule pořízeny i dresy.

Úspěch se dostavil, určitě budou následovat i další, samotným dětem přináší účast v tomto tanečním kroužku potěšení a radost. Svědčí o tom i webové stránky, které si skupina založila na adresách skupinavrtule.webnode.cz a vrtulka-ksaz.webnode.cz. Spojení pohybu s hudbou vnáší rytmus do těla a vlastně trénuje tělo i mozek. Pro mladý organismus je to velmi potřebná a účelná činnost.

FRANTIŠEK ZÁHORA - ČERNÁ V POŠUMAVÍ - 25.1.2010

Z Mokré až na úplný konec světa

Již od útlého mládí snil o dálkách, o dalekých zemích, které by chtěl navštívit a pevně věřil, že si svůj sen jednou uskuteční. Proto neváhal a již ve svých jedenácti letech napsal již tehdy známému cestovateli a spisovateli Janu Tomšíčkovi, s kterým se pak také několikrát sešel a který mu cestovatelskou budoucnost předpověděl.

V dalších, ještě školních létech, doslova hltal nepřeberné množství cestopisných knih, kterých má nyní ve své knihovně kolem tří set kusů. Jeho velkým vzorem byli cestovatelé Zikmund a Hanzelka, obdivoval Emila Holuba a mnohé další. Však také po skončení své první velké cesty napsal dopis Miroslavu Zikmundovi a byl velmi nadšen, že mu devadesátiletý, známý cestovatel, odepsal a popřál mnoho cestovatelských úspěchů.

Jeho sen se začal naplňovat a Bohuslav Švarc, který bydlí v malé osadě Mokrá, patřící k obci Černá v Pošumaví, se v říjnu 2008 vydal na svou první cestu do Mexika. Bylo mu necelých devatenáct let, když vyrazil s batohem a fotoaparátem sám do daleké země, přesto se nebál, necítil osamění, nikdy neměl po celý měsíc pobytu žádný problém, vždy a všude se k němu chovali vstřícně a přívětivě.

Po Mexiku se pohyboval různými dopravními prostředky a celkově projel kolem 3 500 km, spoustu kilometrů samozřejmě našlapal pěšky. Jeho dorozumívání bylo směsicí španělštiny, němčiny a angličtiny a vždy se bez problémů domluvil. Jako samouk se naučil španělsky a nadále se zdokonaluje, aby při své další cestě mluvil již pokud možno plynně.

V Mexiku navštívil vedle hlavního města dále město stříbra Taxco, kde doly na stříbro otevřel Cortéz již v roce 1524, dále navštívil město Oxaca, známé Monte Alba, zavítal do největšího jeskynního systému Grutas, byl u vulkánu Pico di Orizába, který je vysoký 5 600 m.

Z Mexika si přivezl mnoho zážitků a poznatků a samozřejmě kolem 4000 ks fotografií.

Již před odjezdem počítal s tím, že po vzoru Jana Tomšíčka, rovněž své zážitky popíše v cestovatelské knize. Cestopis skutečně začal psát, dnes má hotovy asi tři čtvrtiny a o jeho vydání uvažuje v roce 2012, protože do něho chce ještě přidat i své dojmy z  cesty, kterou uskuteční příští rok. Ta by měla trvat asi tři měsíce, procestovat hodlá ještě část Mexika a dále Guatemalu, Belize a Honduras.

Bohuslav Švarc má ovšem i  talent a nadání tíhnoucí k uměleckým směrům. Nejenom, že velmi dobře fotografuje a se svými snímky se umisťuje na čelných místech v soutěžích pořádaných firmou Canon, ale i dobře kreslí a maluje a má sklony i k psaní.

Vedle toho má rád přírodu a zvířata, vždyť začal dokonce po škole studovat veterinu, ale zjistilo se, že trpí alergií, tak musel studia zanechat. Pracoval pak ve fotografickém ateliéru, nějaký čas jako barman, proto také v současné době studuje dálkově učební obor kuchař-číšník. Jenomže fotografování má navrch, tak uvažuje, že v blízké budoucnosti si udělá fotografickou školu. Dnes ve volných chvílích fotografuje Lipenskou krajinu podél břehu přehrady, hodlá zdokumentovat a též by rád vydal, pokud by byl zájem  některých lipenských obcí, své fotografie v publikaci.

Mnoho zajímavých momentů jsem se ještě od něho dozvěděl, všechno nelze popsat, skutečností však je, že tento mladý muž jde pevně za svým cílem a má předpoklad v životě hodně dosáhnout.

Jedno čínské přísloví říká, že „Cestování dělá mladého muže starého zkušenostmi" a to o Bohuslavu Švarcovi může plně platit.

25.2.2010, Českokrumlovský deník, František Záhora

Když se ještě v Černé ochotničilo

Padesátá léta minulého století nepatří zrovna mezi světlé stránky naší historie. Z hlediska dnešního pohledu víme, že docházelo k postupné likvidaci občanské společnosti, začaly vykonstruované politické procesy, docházelo k perzekuci katolické církve, v souvislosti se znárodněním a kolektivizací docházelo ke ztrátě svobody každého jednotlivce a celé společnosti.

Na druhé straně ovšem se rozvíjelo i budovatelské nadšení, většina obyvatel skutečně uvěřila slibům Komunistické strany, že právě ona je ta jediná, která zajistí tu opravdovou vládu lidu, že zajistí demokracii, spravedlnost a prosperitu.

V duchu s tímto nadšením se v oněch letech ,mimo jiného, začalo ve většině obcí amatérsky hrát divadlo. Ochotničilo se samozřejmě i v Černé na Šumavě. A nebyly to jen tak nějaké pokusy, divadlo skutečně žilo a se svými hrami vyjíždělo i do vzdálenějšího okolí.

S divadelním představením ochotníci vystupovali ve Frymburku, v Hořicích, ve Světlíku, v Horní Plané i v Českém Krumlově.

Ochotníky tvořili lidé, kteří chtěli rozdávat radost svým spoluobčanům, chtěli hrát divadlo pro diváky, které důvěrně znali, znali jejich problémy a věděli, jaké hry se jim budou líbit. I když tehdy to byly vesměs hry s vlasteneckým nábojem, na repertoáru byly např. Kolíbka od Aloise Jiráska, dále Tvrdohlavá žena, Paličova dcera a některé další, spíše veselohry.

Problém největší byl však s tím, kdo je schopný celý soubor vést, především to bývali vesničtí učitelé, kteří se tohoto úkolu ujali.

V Černé byl hybnou pákou ředitel školy Jan Nouza, ten vybíral hry, režíroval, zajišťoval jejich produkci v obci i na zájezdech. Měl vlastně na starosti veškeré kulturní dění v obci, tehdy to víceméně bývala náplň každého vesnického učitele.

Ochotnické divadlo, které se v Černé založilo, neslo název „Spolek J. K. Tyla" a podle vyprávění pamětníků se ochotníky stali místní občané různých profesí. Byl to např. Adolf Václavík, který byl poštmistrem, Ing. Vítek byl ředitelem statku, MVDr. Roman Krejčí byl zvěrolékař, dále vedoucí Sodovkárny Štumpf, jeho účetní Kefurt, Břetislav Šádek vařil pro Vodní stavby, Václav Lovětínský pracoval u statku, jeho manželka Václava Lovětínská, její maminka Milnerová, Marková Božena, Anna Christlová, Sláva Křivánek, Kostka Vladimír, Ing. Horňák, paní Šádková a možná ještě další, které si již pamětníci nevybavují.


Divadlo se hrálo na sále nad hospodou, kde bylo i schopné jeviště a byl uzpůsoben i k tomu, aby do obce mohly zajíždět i divadelní spolky odjinud. Kostýmy si ochotníci půjčovali, ale dost si jich i sami ušili. Nápovědu dělala neteř faráře Šmída, který ji nechtěl nikam pouštět, ale s divadlem mohla.

Bohužel s odchodem učitele a ředitele školy Jana Nouzy z obce, po skončení školního roku v roce 1960, divadlo prakticky zaniklo.

Teprve v roce 1979 se začal scházet nově ustavený ochotnický kroužek při Osvětové besedě, který vedl opět učitel, Milan Strejc. Členové nacvičili a s úspěchem uvedli pohádku „O princezně se zlatou hvězdou na čele", ovšem tím to také skončilo. Nejenom že chyběl zkušený režisér, ani ochotníků se moc neobjevilo, ale především místní sál, již začínal být ve stavu ohrožujícím bezpečnost všech přítomných. Sál byl ještě využíván jako tělocvična pro základní školu a pro občasné pořádání tanečních zábav a plesů. Po roce 1989 však veškeré tyto činnosti zanikly.

František Záhora, Českokrumlovský deník 18.února 2010

Z historie Státních statků v naší oblasti

Politická změna po roce 1948 přinesla mimo jiného i kolektivizaci zemědělství. Vedle Jednotných zemědělských družstev začaly především v horských pohraničních oblastech vznikat Státní statky. Po odsunu Němců zde byla spousta neobdělávané půdy, vzniklo mnoho neosídlených oblastí, kde se půda nepřidělovala, ale bylo nutno jí obdělávat. Půdu zde přebíral Národní pozemkový fond, který se v roce 1949 přetváří na Státní statek. Taková byla i situace v oblasti Černé v Pošumaví, nejprve konkrétně v Dolní Vltavici. Do působnosti statku patřily pozemky, zemědělské budovy a inventář v katastru nejen obce Dolní Vltavice, ale i Kyselova, Pestřice a Valtrova. Hlavní sídlo, stáje a celé středisko bylo několik let v Kyselově v č. p. 2, hned za mostem, kde dříve bývával hostinec, hospodářství a pila. Ředitelem statku byl Jaroslav Kubík, pak se však ředitelství přestěhovalo do Frymburku a statek ve Vltavici se sídlem v Kyselově, připadl pod ředitelství Statku Český Krumlov.

K 1. lednu 1951 vzniká Státní statek Černá a to delimitací částí statků Želnava, Světlík, Frymburk a Český Krumlov. Statek je rozčleněn na provozní jednotky Dolní Vltavice, Valtrov, Zvonková, Olšov, Jestřábí, Kovářov, Blatná a Světlík.

V roce 1953 se do statku začleňuje JZD Muckov, dále celá obec Bližná a osady Plánička, Žlábek a Jelm. Další delimitací je v roce 1956 převzato JZD Bližší Lhota a půda bez hospodářů v oblasti obce Malšín. V roce 1957 přebírá Statek Černá JZD Frymburk a provozovnu Slupečná. Valtrov, Zvonková a Další Lhota jsou pak v souvislosti se vznikem vodního díla Lipno předány Pastvinářskému družstvu.

V roce 1959 je Statek Černá rozdělen na oddělení Bližná, Muckov, Milná, Frymburk a Světlík, k Bližné patřila farma Olšov a k Frymburku farmy Blatná a Slupečná.

K 1. lednu 1960 dochází k další delimitaci na okrese Český Krumlov, Statek Černá byl zrušen a majetek rozdělen do tří nově vzniklých statků, kde jedním z nich byl i Státní statek Černá v Pošumaví s hospodářstvími Bližná, Muckov, Olšov, Slavkov a Šebanov. V září toho roku přešlo pod Statek i JZD Šumava se sídlem v Černé a farmy Černá a Mokrá. K 1. říjnu 1962 bylo převzato JZD Hraničář se sídlem v Horní Plané a farmy Horní Planá, Hodňov a Hůrka.

K další delimitaci došlo k 1. lednu 1964, kdy hospodářství Slavkov a Šebanov  se staly součástí nově vzniklého Statku Kájov a do Statku Černá bylo zařazeno hospodářství Zvonková a v dalších létech pak i Bližší a Další Lhota od Pastvinářského sdružení.

K 1. lednu 1966 bylo do Statku začleněno JZD Pernek a od 1. ledna 1971, kdy vznikl Oborový podnik Státní statky Šumava se sídlem v Českém Krumlově se statek Černá v Pošumaví stal Odštěpným závodem 01 Oborového podniku.

Postupně pak docházelo k delimitacím hospodářství uvnitř odštěpného závodu, konec a zrušení ředitelství v obci Černá v Pošumaví znamenal rok 1976.

K 1. lednu toho roku byl v rámci delimitace a slučování ve větší celky  Odštěpný závod 01 Černá v Pošumaví sloučen s Odštěpným závodem Frymburk, kde bylo vytvořeno sídlo a ředitelství nově vzniklého odštěpného závodu 02 Frymburk. Celý odštěpný závod se pak dělil na hospodářství Černá, Frymburk, Horní Planá, Světlík, Zvonková a Pasečná. K různým delimitacím v provozovnách uvnitř OZ 02 Frymburk  docházelo pak v různých časových obdobích až do roku 1989. V té době již zanikl Oborový podnik Šumava a vznikl Agrokombinát Šumava se sídlem v Českém Krumlově a statek ve Frymburku je jedním z odštěpných závodů Agrokombinátu.

To už se píše rok 1990 a koncem tohoto roku se začínají objevovat petice zaměstnanců z oblasti Černá v Pošumaví, které žádají odtržení  a vytvoření samostatného Statku. K tomu velmi brzy dochází a vzniká Odštěpný závod Černá v Pošumaví, který zatím patří ještě pod Agrokombinát Šumava. Ten však koncem roku 1990 zanikl a jak ve Frymburku, tak v Černé v Pošumaví vznikají od roku 1991 nové samostatné subjekty, Statek , státní podnik.

Postupným vydáním restitučních nároků a privatizací dochází k pomalému zániku, dříve v této oblasti nejrozšířenějšího podniku, který zaměstnával převážnou část obyvatelstva. Přestože na základě jednotlivých smluv přebírají hospodaření na jednotlivých, bývalých farmách, noví nájemci a postupně vlastníci, lze za jakýsi konec  Státních statků považovat rok 1997, kdy byla prakticky ukončena veškerá privatizace. Skončila tak jedna éra v životě našich obcí, ale i mnoha jednotlivců, kteří byli se státními statky  doslova svázáni a v práci na statku prožili celý svůj život.

Ing. František Záhora, Českokrumlovský deník, 7.dubna 2010