sobota 18 listopad 2017

 

publicita

Všude žijí lidé

Všude žijí lidé

Titulek vypůjčený z dnes již takřka neznámého filmu šedesátých let může být charakteristický i pro život v pohraničí a později vytvořeném hraničním pásmu v naší oblasti. Život, který zde v pravidelném tempu kolotal, byl po skončení druhé světové války přerušen odsunem německého obyvatelstva. Přicházeli osídlenci s nadějí nových začátků a postupně se setkávali s tvrdou realitou života. Jejich usedlosti a posléze celé vesnice byly na základě ustanovení o zřízení hraničního a zakázaného území vystěhovány a zbourány. Zakázané území tvořil pás při hranici v šířce dvou kilometrů a zde nesměl nikdo bydlet a kromě pohraničníků ani sem vstupovat. Na toto zakázané území pak navazovalo hraniční pásmo, které šlo do hloubky dva až pět kilometrů, někde i více. V oblasti bývalého statku Černá v Pošumaví a později Frymburku byly v hraničním pásmu vesnice Zvonková, Přední Výtoň a Pasečná, které byly jakýmsi střediskem života oblasti. Nutno však připočíst i další osady a samoty na druhé straně Lipenské přehrady, například Frýdava, Bližší Lhota a další. Naprostá většina zde žijících obyvatel byli zemědělci a lesáci, a i když zde život nebyl nijak lehký, postupně si svou vesnici sami obyvatelé vylepšovali a přizpůsobovali potřebným požadavkům. Například Přední Výtoň se školou, obchodem i hospodou předčila i mnohé vesnice , které v hraničním pásmu nebyly. Lidé zde žijící museli mít ve svých občanských průkazech zaznamenáno povolení k trvalému pobytu. Určitě probíhala jakási prověrka osob, které tady mohly bydlet, není však pravda, jak se dnes mnohde píše, že to museli být pouze členové Komunistické strany Československa. Všem ostatním, kteří za jakýmkoliv účelem vstupovali do pásma, byla vystavena propustka do hraničního pásma, která se každý rok prodlužovala. Tu nejvíce dostávali především zaměstnanci státního statku a lesů, kteří zde pracovali, a technicko-hospodářští pracovníci, kteří je jezdili kontrolovat. Byl jsem též dlouhá léta jedním z nich a setkal jsem se tedy i s mnoha problémy, které vytvoření hraničního pásma přineslo. Tak třeba hned na Bližné, kde jsem byl začátkem sedmdesátých let vedoucím provozu. Tehdy jsme měli kolem 55 hektarů pozemků na Kyselově. Spojení přes vodu přepravním prámem z Dolní Vltavice nebylo vždy možné, a tak se muselo jet okolo. Pouze tři traktoristé s propustkou, traktory v tehdejší době pomalé a cesta přes Frymburk, Lipno a Přední Výtoň na Kyselov, to již je nějaká dálka. A k tomu pravidelné a často dlouhé zastavení na Lipně, neboť za hrází směrem na Přední Výtoň stála hlídka pohraničníků, jimž dovolání se na rotu a následné schválení příslušným velitelem podle seznamu občas trvalo nepřiměřeně dlouho. V pozdějším období, kdy jsem pracoval na statku jako agronom, jsem musel na pracoviště v hraničním pásmu dojíždět velmi často. Hlídky byly rozestaveny na všech stanovištích, kudy bylo nutno dostat se na druhou stranu Lipna. Většinou se převáželo lodí z Frymburka nebo z Horní Plané, v době, kdy lodě nebyly v provozu se jezdilo přes Lipno a druhou stranou přes Novou Pec. Všude se musel člověk prokazovat propustkou, což ovšem nestačilo a voják z hlídky po dotazech, kam jedu a co tam budu dělat, volal pak na rotu a často zdlouhavě, jak již jsem dříve naznačil. Když jsem však již byl zkontrolován, mohl jsem se pohybovat po pozemcích takřka neomezeně. Pozemky a sklizňové práce však probíhaly i za „dráty“. Zde již muselo být den předem nahlášeno, že se pojede na ty a ty pozemky a pokud neměla rota nic v plánu (například střelby), byl vjezd a pobyt za vraty povolen. Každý jednotlivý zaměstnanec nebo skupina byly však doprovázeni pohraničníkem se samopalem v pohotovosti. Pokud se zde například hnojilo nebo prováděla ochrana, jezdil pohraničník s řidičem v kabině. Ovšem ani to nebylo pravidlem, často voják po provedené kontrole otevřel vrata a vpustil osobu nebo skupinu dovnitř s tím, že jakmile skončí svou pracovní či kontrolní činnost, zavolá od brány a hlídka mu přijde otevřít. Tak jsme například jako agronomické oddělení kontrolovali nejen prováděné práce, ale bylo též nutno v určitém období porovnat hranice našich pozemků zanesených v mapách se skutečností. Pracovnici, která měla držbu půdy na starosti, jsme pomáhali, přičemž jsme se prodírali mnohdy neproniknutelnými porosty přímo „na čáře“ a porovnávali stav pozemků v Rakousku. U nás takzvaná DNP (dočasně neobdělávaná půda), u nich metr vedle nás zelí, řepa, kukuřice, obilí, vše na vzorně upravených políčkách. My jsme se po skončení naší práce vrátili zpět, byly však i případy, kdy to tak nedopadlo. Vzpomínám si, že jeden pracovník jistého agrochemického podniku, který prováděl „za dráty“ svou práci, zanechal nákladní automobil svému osudu a v klidu přešel do Rakouska. Neznám, jaký osud ho tam potkal, vím jen, že se po určité době ohlásil u jiných, několik desítek kilometrů vzdálených vrat a požadoval vpuštění do ČSSR. Bylo však i mnoho jiných případů, kdy se osoby dostaly za hranice, a to nejen Češi. Na Bližné jsem byl jakýmsi nepřímým svědkem únosu občanů NDR vrtulníkem, který přistál v ovesném poli naproti kapličce Stiny v blízkosti nejen obce Dolní Vltavice, ale ještě bližší hlásky pohraničníků, kteří neměli čas zareagovat. Stalo se to 15. srpna 1975 a pilot Barry Maker totéž zopakoval o dva dny později, zde však již došlo ke střelbě, zranění a zadržení osob, které nestačili nastoupit do vrtulníku. Hraniční pásmo, dráty, strážní věže (špaky) i pohraniční hlídky jsou dávno minulostí. Život v oblastech bývalého hraničního pásma pokračuje i nadále svým tempem, starousedlíci zavzpomínají na minulost, všichni ostatní návštěvníci mohou obdivovat překrásnou šumavskou přírodu. Nikdo však již nikoho neomezuje, nikdo nikoho nekontroluje.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 2. Srpen 2014

Život se zkratkami

Život se zkratkami

Zkratka podle Wikipedie je ustálený způsob zkrácení slova nebo sousloví.Zkratky doprovází lidstvo prakticky od nepaměti, používali je již staří Římané, objevují se ve staročeštině, v češtině se podstatně rozšířily po II. světové válce.

V průběhu vývoje života v obci Černá v Pošumaví, což ovšem platí pro naprostou většinu obcí, hrály zkratky rovněž svou roli. Po příchodu nových dosídlenců do obce vznikla po krátké době MSK/Místní správní komise/,která plnila až do voleb v roce 1946 úlohu MNV/Místní národní výbor/.V obci byly založeny tři strany- KSČ/Komunistická strana Československa/, ČSL/Československá strana lidová/ a ČSSD/Československá strana sociálně demokratická/,do voleb již kandidovaly jen dvě, neboť ČSSD se sloučila s KSČ. Nejvíce hlasů získala KSČ, začaly vznikat AV NF/Akční výbory Národní fronty/, které prověřovaly spolehlivost členů MNV a očišťovaly organizace NF od reakčních živlů. Pod vedením KSČ vznikly LM/Lidové milice/, které v té době zabezpečovaly ochranu důležitých objektů, závodů, skladů, nádraží.Spolupracovaly s PÚ SNB/ Pohraniční útvar Sboru národní bezpečnosti/. Okrsek SNB/Sbor národní bezpečnosti/ byl i v Černé, později byl zrušen a bylo vytvořeno OO VB/Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti/ v Horní Plané. Na Mokré vznikla v roce 1948 STS/Strojně traktorová stanice/, která zajišťovala komplexní obdělávání zemědělské půdy, která patřila NPF/ Národnímu pozemkovému fondu/.O rok později začala v Černé i okolních obcích vznikat JZD/Jednotná zemědělská družstva/, která později zanikla a přešla do hospodaření ČSSS/ Československých státních statků/. V té době začíná výstavba Lipenské přehrady, v rámci akce „Mládež buduje pohraničí“ přišlo několik stovek mladých členů ČSM/Československý svaz mládeže“. Ubytováni byli v Dolní Vltavici, na Kyselově a na Bližné a někteří zde po skončení výstavby zůstali. Zkratka se však nevžila u obnovené české Obecné školy, později přejmenované na Národní školu a ještě později na Základní školu. Ve větších obcích byly ZDŠ/Základní devítiletá škola/, místo Gymnazia byla JSŠ/ Jedenáctiletá střední škola/ po ní DSŠ/Dvanáctiletá…/.Stejně tak fungovala nejprve Veřejná obecní knihovna, pozdějí Místní lidová knihovna.Až do současné doby stále funguje již v šedesátých létech založený SPOZ/Sbor pro občanské záležitosti/. Nejvíce se však zkratky vyřádily v tzv. společenských organizacích v obci. Ty byly sdruženy pod hlavičkou NF/Národní fronta/ a v obci byly: PO/Pionýrská organizace/, SSM/Socialistický svaz mládeže/, ČSTV/Český svaz tělesné výchovy/, ČSPO/Český svaz požární ochrany/,ČSŽ/Český svaz žen/, SČSP/ Svaz československo-sovětského přátelství/, ČSČK/Československý červený kříž/, ČMS/České myslivecké sdružení/, SRPŠ/Sdružení rodičů a přátel školy/, ROH/ Revoluční odborové hnutí/, Svazarm/ Svaz pro spolupráci s armádou, jednotky PS VB/Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti/ a PPS/Pomocník Pohraniční stráže/ a další. Podle JP KVČ/Jednotný plán kulturně výchovné činnosti/se pořádaly akce jako SZBZ/Sokolovský závod branné zdatnosti/, DZBZ/Dukelský závod branné zdatnosti/, PS/Partyzánský samopal/,BÚV/Běh Únorového vítězství/, STTM/Soutěž technické tvořivosti mládeže/, pořádaly se Hovory s mládeží. Prakticky celé dění v obci bylo vždy obsaženo v Socialistickém závazku, jímž se plnilo i celé období 5LP/Pětiletý plán – pětiletka/. Ten měly za úkol propagovat Agitační dvojice, schůzová činnost probíhala v AS/Agitační středisko/, kulturní akce probíhaly pod hlavičkou OB/Osvětová beseda/,v podnicích se zakládaly BSP/Brigáda socialistické práce/, v osadách pracovaly OV/Občanské výbory/, z komisí při MNV měla důležitou roli KOVP/Komise pro ochranu veřejného pořádku/.V podnicích, např. v zemědělství, probíhala v zimním období ZŠP/Závodní škola práce/, někteří občané absolvovaly i VUML/Večerní univerzita marxismu leninismu/, někteří jiní byli pod dohledem StB/Státní bezpečnost/, pokud s ní přímo nespolupracovali. Mezi nejdůležitější oslavovaná výročí patřila VŘSR/Velká říjnová socialistická revoluce/, Den vítězství/ Unor 1948/,Den osvobození/9.květen/,Svátek práce/1.Máj/, SNP/Slovenské národní povstání/, MDŽ/Mezinárodní den žen/ a mnoho dalších, zejména podle výročí komunistických politiků a výročí socialistických zemí. V té době již jsme všichni žili v ČSSR/Československá socialistická republika/, naším největším přítelem na věčné časy byl SSSR/Svaz sovětských socialistických republik nebo rozšířenější Sovětský svaz/. Německo bylo rozděleno na NDR/Německá demokratická republika / a NSR/Německá spolková republika/ a byli jsme sdruženi pod RVHP/Rada vzájemné hospodářské pomoci/. Nakupovat jsme chodili do Kovomatu, Narpy,Chemodrogy, Technomatu, Mototechny, Lověny, Masny, Pramenu, Tepu,Okuly, Obuny, Elektry, Švadlenky a řady dalších.Pokud jsme chtěli větší sortiment pohromadě pak jsme navštívili v Budějovicích obchodní domy Prior nebo Družbu, někdo zašel i do Tuzexu. To je jen malý výčet toho, v jakých zkratkovitých poměrech jsme tehdy žili.Nic z toho však šmahem neodsuzuji, taková byla doba, lidé žili a pracovali a dost často i se zájmem a chutí. Příkladem mohou být především tzv. Akce“Z“ / zdarma/, kam řada lidí nechodila z donucení, ale ze snahy pomoci obci.Co lidé neměli tehdy moc rádi, to bylo věčné schůzování a některé nucené oslavy/ 1.Máj např./. Zkratky však nacházíme i v dnešní době, jsou sice jiné,ale mnohé dřívější stále platí a je jich stále hodně. Žije se rychleji a zkratky si vytváříme nové a nové i sami/ sms zprávy, e-maily, facebook/. Asi se bez nich nedá žít, patří k životu.

23.7.2014, František Záhora

Osud kostela v Dolní Vltavici

Osud kostela v Dolní Vltavici

V pátek 13. června jsem byl pozván na menší oslavu zahájení letošní sezony v jednom penzionhotelu v Dolní Vltavici se žádostí uspořádat besedu či přednášku o historii naší obce. Vedle hlavních představitelek obecní samosprávy pozvání přijala a zúčastnila se paní Erika Zemanová, které v nedávném období vyšla druhá knížka, tentokráte o Dolní Vltavici, kde vzpomíná na kus zde prožitého života. Povšimněme si na začátek data uvedeného v úvodu, pátek třináctého má většina lidí zafixován jako nešťastný den. Dokonce existuje fóbie z tohoto data, která má velmi pěkný název paraskavedekatriafobie. Nic takového zde však nebylo ani v náznaku, všichni přítomní byli dle reakcí spokojeni jak s celým programem, tak i s vlastní besedou o historii. Po části jaksi povšechné jsem podrobněji zacílil přímo na Dolní Vltavici, o jejíž historii byl evidentně větší zájem. Zejména té nejposlednější, zániku a zaplavení obce Lipenskou přehradou, o tom, jaké památky se při tom zničily nebo zda se zachovaly, byla věnována závěrečná část besedy. Rozhodl jsem se proto, že v tomto článku přiblížím osud historicky cenné památky, kostela v Dolní Vltavici, který před zbořením a zatopením figuroval na seznamu chráněných památek. Co se týče založení původního kostela, již zde se prameny poněkud rozcházejí. Kronikář Dolní Vltavice uvádí, že kostel se připomíná již v roce 1346 při zřízení pražského arcibiskupství, kdy kostel patřil pod doudlebský děkanát. Podle webu Zaniklých obcí byl založen v roce 1355, další prameny uvádí, že byl založen před rokem 1350 klášterem ve Schlöglu a poprvé připomínán až v roce 1355, kde je uváděn farář Johannes. Tento původní kostel byl postaven v gotickém stylu, podle některých pramenů byl zničen v husitských válkách, ovšem prokázáno to není. Každopádně však byl kostel úplně zničen ve válce třicetileté. Na jeho místě byl pak postaven pouze malý kostelík v barokním stylu v letech 1725 až 1726 a teprve v roce 1767 nechal kníže Josef I. ze Schwarzenberka postavit kostel nový, který byl vysvěcen 22. května 1770. Kostel byl zasvěcen sv. Leonardu (Linhartovi), kterého řád cisterciáků ctil jako patrona oráčů a chovatelů dobytka. Tehdy bylo kostelů zasvěcených tomuto svatému v Čechách velmi málo, a tak byl kostel navštěvován zemědělci ze širokého okolí. Byli totiž přesvědčeni o tom, že když se přimluví u sv. Leonarda, tak ten ochrání jejich zvířata od různých nemocí. Kostel byl spravován premonstráty ze Schlöglu, kteří již v roce 1529 vydaly řád pro poutě konající se v místě zasvěceném sv. Leonardu a jeho součástí byly i slavnosti obětních zvířátek. Proto i v Dolní Vltavici místní kovář vykoval železné figurky obětních zvířátek a kostelník je pak prodával sedlákům za dva až tři krejcary. Dle pramenů bylo chováno ve vltavickém kostele 18 železných obětních zvířátek, které byly majetkem kostela. Přítomní poutníci přicházeli ke skříním, podle velikosti svého majetku si koupili obětní zvířátka, před hlavním oltářem se pak pomodlili a prosili o přímluvu sv. Leonarda. Nakonec vrátili obětní zvířátka zpět do skříně, aby mohli obětovat zase jiní. Tento nový kostel byla 34 metrů vysoká rotundovitá stavba s cibulovitou věží, bylo zde pět oltářů, kopulovitá klenba byla vyzdobena freskami představujícími osm blahoslavených. Chór byl spojen s chrámovou lodí vítězným obloukem, ozdoben hodnotnými stropními freskami. Na chóru po obou stranách varhan byly na zdi obrazy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, českých patronů. Okna z olovnatého skla byla ručně malována, cenné varhany byly od Leopolda Breinbauera z roku 1896. Krásu kostela zvyšoval široký žulový vstupní portál. V kostele stávala busta neznámé světice, řezbářská práce z konce 14. století, takzvaná Vltavická madona, jedno z nejstarších gotických děl Šumavy. Podle odborníků pochází ze skupiny umělců kolem mistra Parléře. Na hlavní věži kostela byly dva zvony, malý bez nápisu a ozdob, větší měl na jedné straně vypouklý reliéf Ježíše Krista na kříži a na druhé straně reliéf Panny Marie s Ježíškem v náručí. Tolik velmi stručně o kostelu, kde bylo ovšem ještě mnohem více zajímavých a cenných památek. Prakticky vše se zachovalo až do výstavby Lipenské přehrady. Osud obce Dolní Vltavice byl již zpečetěn, ovšem o kostelu se zpočátku uvažovalo, že zůstane zachován, byl památkově chráněn. Nakonec však ředitelství vodního díla Lipno odkoupilo kostel spolu se hřbitovem, márnicí a dalšími objekty za odhadní cenu 89 957 Kč a vše se připravovalo k demolici. V květnu 1958 byla na kostela rozebrána střecha a pak musel být odstřelen, protože při nízkém stavu vody vyčnívala věž z vody. Údajně dokonce kolovala historka o tom, že když se věž kostela odpálila, jeho cibulovitá báň se stále vracela k místu, odkud téměř 200 let shlížela do krajiny. Zachráněna byla především gotická plastika světice a uložena do sbírek Alšovy jihočeské galerie. Je to plastická socha z lipového dřeva, vysoká 33 centimetrů, poněkud poškozená a dvakrát, v roce 1934 a 1967, byla opravována. Varhany z roku 1896 byly převezeny do kostela ve Vlachově Březí, několik soch z kostela má být údajně v kapli poutního kostela ve Lhotě u Svaté Anny na Strakonicku, obětní zvířátka mají být v městském muzeu v Nových Hradech a ostatní cennější věci v muzeu v Českém Krumlově. Tolik podle pramenů, sám jsem to nikdy nezjišťoval. Dolní Vltavice se od té doby dokonale změnila, pamětníci ubývají, vzpomínky vyprchají. Současní obyvatelé, převážně chataři, chalupáři a majitelé penzionů, restaurací a hotelů, členové ze základny Vodní záchranné služby a mnozí další, spolupracují s obcí Černá v Pošumaví při vylepšení vzhledu osady a možné obnově některých dřívějších památek, čerpajíc přitom ze slavné historie své obce.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 26. Červen 2014

Už je to historie - když hospodařil Státní statek

alt                   Už je to historie - Když hospodařil státní statek

Již několikrát jsem zmínil fakt, že historie je mým dlouholetým koníčkem a vším tím, co mi dělá téměř každodenní radost. Snažil jsem se to zhodnotit mnoha články, zejména z oblasti regionální historie, které měl čtenář možnost si přečíst na novinovém papíře okresního periodika.Málem si někdy připadám, že jsem zapomněl, co je vlastně mé původní povolání.Zapomněl? Kdepak. Jsem dosud neaktivním účastníkem toho pravidelného rytmu zemědělských prací, velice často se mi vybavují a vracejí vzpomínky na dlouhá léta prožitá v zemědělském podniku. Pro generaci dnešních třicátníků je to vlastně již historie a tak si myslím, že není na škodu připomenout ve zkratce období hospodaření na polích a ve stájích. V našem polipenském regionu se to týká státních statků hospodařících nejprve samostatně a od roku 1971 pod hlavičkou Oborového podniku Šumava, který se postupně dalšími delimitacemi rozrůstal. Delimitace probíhaly i uvnitř podniku a tak v roce 1976 vznikl sloučením statků Černá a Frymburk velký odštěpný závod Frymburk. Jeho součástí byly nejprve výrobní provozy Černá, Frymburk, Horní Planá, Světlík, Zvonková a Pasečná, později se z Frymburku vydělil provoz Milná a Pasečná se rozdělila na Přední Výtoň a Pasečnou.Vedle toho existovaly provozy pomocné pod názvy Pomocná výroba, Těžká mechanizace, Stavební oddělení a Závodní kuchyně. Výměra zemědělské půdy na celém závodě Frymburk činila přes 10 tisíc ha, na ploše kolem 2 700 ha se pěstovaly obiloviny, na 280 ha stonkový len, závod měl v průměru 3 500 ks skotu, z nichž 2 400 ks tvořily dojnice.Průměrný počet pracovníků byl přes 800, z toho přes 100 osob bylo THP. Předmětem tohoto článku je však pouze provoz Černá v Pošumaví, který v plnění plánované celkové i tržní produkce hrál vždy významnou roli.Obhospodařoval kolem 1800 ha zemědělské a 1200 ha orné půdy, průměrně choval 950 ks skotu, práci zde nacházelo kolem 110 zaměstnanců.Výsledky hospodaření byly v jednotlivých létech různé, do „společného krajíce“ odštěpného závodu však více přispíval v oblasti živočišné výroby.Velice dobře si vedl jak ve výrobě, tak i v dodávce mléka, kterého do mlékárny dodával v průměru přes 1 800 tis.litrů za rok a míval pravidelně i velmi dobré zatřídění podle kvality. Ovšem ani na poli to nebývalo tak špatné, provoz pěstoval kolem 500 ha obilovin, z toho téměř 300 ha jarního ječmene a necelých 200 ha žita / v roce 1981/ a něco málo ovsa. Výnosy se celkově pohybovaly na úrovni 3,2 tuny z 1 ha.Přesto právě uvedený rok nesplnil provoz Černá výrobu ani obilovin, ani objemné píce, ani stonkového lnu. Nejlepšího výsledku v rostlinné výrobě a zejména ve výnosu obilovin dosáhl provoz v roce 1977 ( z 574 ha byl výnos 3,34 t z ha), pod úrovní 3 tuny z ha byl v šesti létech z deseti.Výsledek opět většinou zachraňovala dojivost krav. Svou roli zde, ale i jinde v zemědělství, sehrávalo počasí, které v té době ukazovalo zejména zemědělcům naší oblasti svou nepříznivou tvář. Tehdy se často všude jinde pracovalo na polích, stačilo však vyjet nad Hořice, na katastr Černé a počasí bylo o mnoho procent horší. Ve vzpomínce mi zůstal zejména rok 1984. Tehdy bylo dosaženo nejvyšší výroby obilovin v historii jak v republice, tak v Jihočeském kraji i v Oborovém podniku Šumava. Pro Statek Frymburk to však byl rok velmi neúspěšný. Jako jediný v OPŠ dosáhl nejnižšího výnosu ve sklizni obilovin, nesplnil ani objemnou píci ani stonkový len.Příčina byla již na jaře, kdy bylo nutno zaorat 700 ha ozimého žita, což byla zhruba polovina celkové plochy a nahradit ho jarním ječmenem. Z této plochy jen provoz Černá zaorával 221 ha.Zpočátku průběh vegetace byl poměrně slibný, ještě přede žněmi byla naděje na dobrý výnos. Pak ovšem velmi nepříznivé počasí s malým slunečním svitem a neustálými dešťovými srážkami způsobilo, že žně mohly být zahájeny až 3 září.Jenomže hned následující den začalo znovu pršet a období dešťů trvalo až do 10 října. Na polích statku stálo 80 kombajnů, všichni již měli sklizeno a přijeli na výpomoc, sklizeň se doslova kradla po hodinách.Začátkem října stálo ještě mnoho žita a ječmene a všechny ovsy a tak se vjelo i do podmáčených polí a sekalo se za každou cenu.Obilí o vysoké vlhkosti nestačily sušičky zpracovávat a tak se na všech vhodných místech hromadily zásoby obilí, které se neustále přehazovalo, přesto docházelo k plesnivění a překyselení.Provoz Černá i při této situaci nakonec své úkoly splnil. Vytrhal se i stonkový len, ale neprodal se. Balíky se ukládaly do stohu na poli před Dolní Vltavicí a zůstaly tam i v dalších létech. Čemolen tehdy odmítl celé množství ve výši 22 vagonů lnu vykoupit, neboť byl nedorosený. Nesplnila se též objemná píce na Černé, výpadek činil v přepočtu na krmné období ztrátu 27 dní plného krmení.Živočišná výroba tehdy své úkoly splnila.Počasí a nesplnění úkolů vedlo k vyhrocení situace na provoze, někteří dobří traktoristé dali výpověď, nakonec muselo být přistoupeno k výměně vedoucího provozu. Tolik jen malý náhled na jeden úsek celé bohaté činnosti statků, která postupně skončila po roce 1990 a současný stav již většině připadá normální, pouze pamětníci a tehdejší aktéři mohou vzpomínat.

Českokrumlovský deník, 14.7.2014,František Záhora

Naučné stezky na území Černé v Pošumaví

NAUČNÉ STEZKY NA ÚZEMÍ OBCE ČERNÁ V POŠUMAVÍ


alt

Zhruba před rokem vyšel v Českokrumlovském deníku můj článek o možnosti vytvořit kolem stávajících cest a cykloturistických tras naučné stezky, kde by na upravených panelových tabulích byly zveřejněny základní informace o místech, kterými turista v danou chvíli prochází. V obci Černá v Pošumaví najdeme mnoho míst, která můžeme bez povšimnutí projít, ale o kterých se také můžeme dozvědět spoustu zajímavostí. Byl jsem proto požádán, abych připravil základní materiály a doplnil je vhodnými fotografiemi z daného místa. Jako první byla vybrána trasa vycházející z obce Černá v Pošumaví přes Slavkovice, Muckov a zpět přes Pláničku do Černé.

Vytvořit tuto stezku se tedy podařilo a na celé trase dlouhé sedm kilometrů najdeme deset zastavení, každé se stručným popisem nejbližší zajímavosti. Jedná se jak o přírodní rezervaci, přírodní památky, ale především o řadu sakrálních památek, Božích muk a křížů. Turista přijíždějící do obce většinou navštíví spíše rekreační areál v oblasti od mostu až po Jestřábí, zdálo by se tedy, že místa vzdálenější, což je právě kolem Slavkovic, Muckova, Jam a dalších, jsou opomíjena. Ale není tomu tak, při několikerém průchodu touto novou naučnou stezkou jsem se přesvědčil o poměrně slušném množství do pedálů šlapajících turistů. Informační panel bude pro ně nejen místem malého odpočinutí, ale i zdrojem poučení a u některých míst i možností odbočení na odkazovaná místa a seznámení s nimi. Informační panely ve spolupráci s obcí připravili v Ateliéru Frymburk, jejich ukotvení na daná místa provedli zaměstnanci veřejných služeb obce. Ovšem zdaleka to nebylo jednoduché, zejména vyřešení vztahů s vlastníky pozemků, což se projevilo především u zastavení číslo 10, kaple Anderle před Černou, kde je postavení panelu, i vzhledem k bezpečnostní dopravní situaci, problematické. Souběžně s touto trasou se pracuje na dalších dvou okruzích naučných stezek. Jedna bude kopírovat současnou z Černé do Muckova, ale odtud povede přes Hubenov do Mokré s cílem u dědičné štoly Josef za rekreační oblastí Na výsluní. Druhá trasa povede z Černé přímo na Mokrou a opět ke štole Josef, anebo může být zkrácena podle informací daných na panelu. I tyto dvě trasy jsou z hlediska historického, přírodního i církevního neméně zajímavé. Rozvoj naučných stezek bude pokračovat i v dalších místech obce, což jistě přispěje k dalšímu rozvoji cestovního ruchu. Nedávno získané Čestné uznání obce za podporu cestovního ruchu v soutěži Vesnice roku je tedy ve správných rukách.

Českokrumlovský deník,Fr.Záhora, 21.6.2014