sobota 18 listopad 2017

 

publicita

Osudy zvonů v Dolní Vltavici

Osudy zvonů v Dolní Vltavici
Zvony jsou tím nástrojem, který již po staletí promlouvá k lidskému srdci, ať již přináší zprávy dobré, či našemu srdci bolestné. Zvony vlastně doprovází člověka v celé jeho historii a patří tedy k duchovnímu a kulturnímu dědictví celého národa.
Jak to vlastně bylo s osudy zvonů na kostelních věžích v oblasti obce Černá v Pošumaví? Kostely zde byly vlastně jen dva. Mnohem starší, který dnes už neuvidíme, byl v Dolní Vltavici. Na věži kostela, zasvěceného sv. Leonardovi/Linhartovi/ visely dva zvony, přičemž ten velký zhotovil, podle dochované zmínky, v roce 1537 českobudějovický konvář Štěpán. Patřil k cechu cínařů a ovládal techniku výroby zvonů, kterých údajně pro Budějovice a okolí zhotovil celkem čtrnáct. Velký zvon v dolnovltavickém kostele měl vypouklý relief Ježiše Krista, na protější straně reliéf Panny Marie s Ježíšem v náručí. Kolem koruny zvonu byl latinský nápis v překladu: Dej pane, pokoj našim dnům, neboť není nikdo jiný, jenž bojuje pro nás, leč Ty“ – rok 1537. Menší zvon, který vážil stošedesát liber,neměl žádné ozdoby ani nápisy, víme jen, že v roce 1732 praskl a byl přelit lineckým zvonařem Silviem Crocem. V roce 1749 se však opakovalo totéž, opět praskl. V roce 1783 se uvádí trojice zvonů, umíráček a sanktusník, který rovněž v té době praskl a byl přelit zvonařem Karlem Pozem.
Podle závěsů, jak uvádí prameny, měly být na věži ještě další tři zvony a jeden nad presbytářem.
Ve válečných časech však musely být zvony odevzdány a tak byly dne 25.listopadu 1916 skupinou vojáků sejmuty dva zvony. 30.prosince 1920 byly zakoupeny a dodány zvony nové od firmy Perner z Českých Budějovic. Ten větší, vážící 24 kg, byl pořízen za 2 028 Kčs a menší jedenáctikilový za 1 048 Kčs. Ovšem dlouho na věži nevydržely. Za II. světové války byly opět použity pro válečné účely.
Po druhé světové válce zůstaly na hlavní věži kostela dva zvony, velký a malý, s kterými se zvonilo při bohoslužbě, také se ohlašovalo a vyzvánělo při úmrtí a požáru.
V 50. letech 20. století bylo sice rozhodnuto o likvidaci obce, ale kostel měl zůstat zachován a figuroval na seznamu chráněných památek. V květnu 1958 se však začala rozebírat jeho střecha a postupně likvidovat celý kostel. Zvony byly z věže sejmuty a velký zvon byl zásluhou Pátera Karla Flossmanna převezen do Sušice a zde vyzdvihnut na věž místního kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Zmíním se též o hřbitovním zvonu v kapli na Dolní Vltavici. Ten byl pojmenován František Xaverský, odlil jej linecký zvonař Gigg a vysvěcen byl 23.června 1896 u přípežitosti biskupské vizity budějovickým biskupem Martinem Říhou. Za I. světové války byl rovněž z věže kaple sejmut a odvezen k roztavení, místo něho byl dodán náhradní zvon ze schwarzenberských tuhových dolů, který se zachoval až do odsunu německých obyvatel v roce 1946.
Zvony v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie přímo v obci Černá v Pošumaví mají rovněž své historické osudy, kterým se však v tomto článku nebudu věnovat.
24.2.2016, František Záhora, Českokrumlovský deník

Zaznamenat současnost pro budoucnost

Kronikářství aneb prosba na pana Františka Záhoru

Když jsem hledal význam slova kronika, nalezl jsem vysvětlení, že je to dějepisná kniha, literární žánr, jehož cílem je zaznamenat historický děj v časové posloupnosti, chronologicky.

                Nejstarší česky psanou kronikou a veršovanou je Dalimilova kronika(správně:Kronika tak řečeného Dalimila), jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14.století. Od té doby vzniklo a sepsalo se kronik bezpočet. Jsou kroniky měst a obcí, hradů a zámků, rodů, sportovních klubů, různých spolků a dalších. A když existují kroniky, musí být též kronikáři.

                Být kronikářem je velice záslužná činnost, o tom není pochyb. A není to jednoduchá práce.Dočetl jsem se, že kronikář musí znát zákon o kronikách obcí, zákon na ochranu osobních údajů, autorský a archivní zákon a řadu dalších legislativních předpisů. Veškeré informace musí ověřovat, než je do kroniky zapíše.

                Z vlastní zkušenosti vím, co se lze třeba dozvědět od některých pamětníků. Když jsem se pak zeptal pro „sichr“ jiného pamětníka na to samé, řekl mi o tom úplně něco jiného.A teď babo suď, kdo z nich má pravdu? Možná nikdo, vše bylo úplně jinak. Ale jak to zjistit?

                Jedním z těch, který obecní kronikaření vykonává, je František Záhora z Černé v Pošumaví. Jak ho znám, dělá to z nadšením a věnuje tomu mnoho času.

                Dovoluji si ho proto v této adventní době požádat, aby nejen mě, ale i čtenářům Deníku prozradil něco ze své kronikářské práce, zkrátka zač je toho loket. Jistě se mu za tu dobu dostaly do rukou různé tiskoviny a spisy, měl příležitost rozmlouvat se zajímavými lidmi a navštívit historicky cenná místa a objekty.

                Budu se těšit na jeho kronikářskou odpověď, včetně toho, zda také jako Dalimil veršuje, a předem za ní děkuji. Na oplátku připojuji novou péefku Miloslava Marteneka.

Jan Vaněček, 7.12.2015

===========================================================================

Zaznamenat současnost pro budoucnost

/ reakce na článek Jana Vaněčka v ČK Deníku ze dne 7.12.2015/

Nadpis tohoto článku je vlastně jakýmsi mottem každého kronikáře. Kvůli čemu jinému by se kroniky psaly? Jestliže by se přestaly psát, nezanecháme budoucím generacím žádný odkaz.Tato vzletná slova však v každodenním lidském shonu nejsou vždy lehce splnitelná. Každá obec je sice ze zákona povinna vést obecní kroniku, ale sehnat toho, kdo to bude dělat, to není úkol nijak snadný. Zejména v současné době, kdy u všech prací je rozhodující především to, co je označováno jako“až na prvním místě“. Proto člověka, který se takového úkolu ujme, musí především bavit historie a současně musí být patriotem své obce a cítit se tam spokojený. Požádal jste mě pane Vaněčku, abych Vám a čtenářům Deníku prozradil něco ze své kronikářské práce. Co všechno by měl kronikář znát, jak získané informace zpracovávat, kolik času mu tato práce zabere, to jste ve svém článku již částečně zmínil.

Základem kronikářovy práce je především zaznamenat všechny důležité události, které v obci proběhnou během daného roku. Znamená to zúčastňovat se všech důležitých akcí, fotografovat, sledovat denní tisk a ukládat výstřižky, plakáty, pozvánky, letáky, prostě veškeré dostupné přílohy.

Samozřejmě, že si kronikář vše eviduje, při práci většinou spolupracuje s Obecním úřadem, neboť se jedná se kroniku obecní a po skončení roku provede zápis za příslušný rok. To je, řečeno vědecky, základna, všechno ostatní je již nadstavba. Tady záleží na kronikáři, jakým způsobem hodlá kroniku vést. Někdo zůstane pouze u oněch ročních zápisů, někdo se vnoří do historie obce a snaží se získat poznatky všemi možnými způsoby.To je i můj případ. Zanedlouho to bude čtyřicet let, kdy jsem začal kroniku v Černé v Pošumaví vést. Žádné kroniky nebyly v obci dostupné a tak mým prvním počinem byla návštěva Okresního archivu v Českém Krumlově, kde jsem vyhledal první poznatky o historii obce. Když je postupně vše v rozjetých mezích, snažíte se získávat stále více informací o obci, a zde jsou hlavním zdrojem pamětníci. Říká se někdy, že nejlepším zdrojem informací je hospoda, tam však spolehlivé informace nezískáte. A pokud ano, tak si je stejně musí člověk ještě několikrát ověřit. Podobné je to i u pamětníků. Získáte spoustu informací, ale při konfrontaci více výpovědí, občas zjistíte, že o stejném problému, zejména pokud se týká časového údobí, vypovídá každý jinak.

Každopádně za celé kronikářské období se povedlo zdokumentovat historii v celém komplexu od vzniku obce až po současnost. Pomohla k tomu řada pamětnických vzpomínek, setkání a dopisování s mnoha zajímavými lidmi se zájmem o historii. Náš kronikářský archiv dnes čítá 30 knih sepsaných kronik, mnoho shromážděných příloh, přes 10 000 fotografií, mnoho videí a zvukových nahrávek.Veškerá historie i kronika obce jsou přístupné na internetových stránkách všem občanům.

Psaní kroniky tedy není jakási zábava, je to velmi náročné na čas, veškeré volné chvíle trávím u počítače, přestal jsem se věnovat svým koníčkům a tak mě trápí jen jedna věc – Zákon o ochraně osobních údajů. Myslím si, že někdy až moc omezuje a že zápisy, ve kterých nezaznamenáte žádná data, nebudou mít pro budoucí pokolení velký význam.

PS. Zatím jsem v kronikách jako tak řečený Dalimil neveršoval. Ale mohu to na závěr zkusit:

„Milý pane Vaněčku, o tom, co mě baví,

najdete zde v článečku, z Černé v Pošumaví“.

František Záhora,17.12.2015

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI - DÍL VIII.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU– DÍL VIII.

Osídlení dosídlenci různých národností se nedařilo

FRANTIŠEK ZÁHORA

kronikář

V seriálu, který mapuje poválečné období v naší oblasti, lze teoreticky oddělit dvě důležité dějinné události – odsun německého obyvatelstva a následné osídlení. Prakticky se však obojí vzájemně prolínalo, neboť první dosídlenci přicházeli do obce, ve které stále ještě žilo původní německé obyvatelstvo.

Erika Zemanová pokračuje ve vzpomínkách:

Postupně byly obsazeny domy, které sloužily ke službě obyvatelstva jako obecní správa, obchod se zbožím, hospoda, pošta. Zemědělské usedlosti zůstaly skoro všechny opuštěné, zájem byl o domy, v kterých byly vybavené řemeslnické dílny. Ty byly převzaty do užívání na krátkou dobu. Když osídlenci zjistili, že se zde neuživí, odešli. Tím zůstala do dalších let většina domu opuštěna. Vystřídali je další, kteří si mysleli, že jdou za lepším. Z původních asi 400 obyvatel v Dolní Vltavici jich osídlilo jen 20 rodin, někteří bez dětí a několik jedinců.

Do Černé se v prvních létech přistěhovalo 33 rodin, z toho již v roce 1945 to bylo 6 rodin. Vzpomíná na to i Josef Machka z Černé: „Do obce se přistěhovalo 17 českých rodin, většinou šlo o rodinné skupiny, zejména od Jihlavy, Humpolce a Hluboké. Slováci a reemigrovaní Rumuni byli nasazeni až do vzniklého družstva. Spousta lidí v té době migrovala, domnívali se, že ukořistí majetek, vydělají peníze a zmizí, což také činili a mnohým se to povedlo. Základem stability však byli občané bydlící v obci dosud“.

Na základě přídělové listiny dosídlil s rodiči I Vincenc Pocklan z Mokré, dostali dům čp.4 na Hubenově a spolu s dalšími dosídlenci ( Šuba,Kadlec, Kutlák a další) začali hospodařit. Na Hubenově v té době nebyla ani prodejna, ani hospoda, v zimě byli obyvatelé odříznuti od světa a tak jejich snahou bylo dostat se odtud pryč.

Plánované osídlení českými, slovenskými a rumunskými dosídlenci se nedařilo. Stále zůstávalo mnoho usedlostí neobsazených a pozemků neobhospodařovaných.

Paní Erika Zemanová přišla jako dosídlenec v roce 1951 se svými rodiči do Dolní Vltavice, takže toto období zná i z vlastní zkušenosti. Ve své knize popsala i jejich příjezd do Vltavice:   » Příroda byla nádherná, ale protože to bylo brzy z jara, počasí bylo velice chladné. Přijížděli jsme k prvním domům, v nich už bydleli lidé. Náš povoz dojel na kraj náměstíčka, odtud byla vidět celá obec obdélníkového tvaru i s kostelem. Domy byly jednoposchoďové s průjezdem do dvora k zadním hospodářským budovám. Uprostřed obce stál kostel a jedna velká jednopatrová budova. Povoz zastavil před tímto prvním domem nad kostelem (bývalá německá škola), přes cestu byla spuštěná závora a u ní stála vojenská stráž. Od tohoto místa se smělo do obce vstoupit jen s povolením. Rodiče museli předložit osobní doklady i s přidělením našeho nového domu. Stráž nám ukázala cestu k našemu domovu, který byl až na druhém konci osady.

Českokrumlovský deník, 6.října 2015,úterý

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU - DÍL IX.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU– DÍL IX.

Rodině malé Eriky přidělili nejmenší domek

František Záhora – kronikář

Černá v Pošumaví

V seriálu, který mapuje poválečné období v naší oblasti, lze teoreticky oddělit dvě důležité dějinné události – odsun německého obyvatelstva a následné osídlení.

Paní Erika Zemanová přišla jako dosídlenec v roce 1951 se svými rodiči do Dolní Vltavice, takže toto období zná i z vlastní zkušenosti.

Rodiče museli předložit osobní doklady i s přidělením našeho nového domu. Stráž nám ukázala cestu k našemu domovu, který byl až na druhém konci osady. směrem na Pláničku a podél řeky k Frymburku. Projeli jsme prázdnou vylidněnou osadou až k dřevěnému mostu, který spojoval břehy Dolní Vltavice s Kyselovem. Nebýt této stráže, nepotkali bychom po celé trase ani človíčka. Kdybychom nevěděli, že celá obec byla vystěhována, vypadalo by to, že zde všichni vymřeli jako po nějakém moru. V bývalém městysu už nefungovalo nic, po celé trase byly domy prázdné, i když byly v některých oknech záclonky. Rovněž obchody byly uzavřeny. Jen jeden krámek naproti vojenskému útvaru byl otevřen, sloužil také pro vojsko k osobní potřebě. Na domech zůstaly zbytky německých nápisů, které nebyly zatřené barvou. Pod kostelem na levé straně, uprostřed řady prázdných domů, byla hospůdka v které bylo okno otevřené a z ní vykukovala postava ženy. V obci už bydlelo 15 rodin po různých domech, většinou na okraji osady, aby byli co nejdál od vojenského útvaru. Proto to vypadalo, že je celá osada bez lidí. U mostu jsme odbočili do leva a pokračovali dál. Podél cesty, na levé straně,byly domy jednopatrové, rázu hospodářských stavení, po pravé straně až na konec osady, byly čtyři samostatné maličké přízemní domky. Řada domků byla zakončena jednopatrovým domem, v němž byla nově umístěna pošta. Zajeli jsme až na konec osady, kde na levé straně, na maličkém domku, bylo čp. 38. To byl nám přidělený dům. Vedlejší poslední dům byl jednopatrový a také prázdný. Ptala jsem se otce, proč nám přidělili zrovna tento nejmenší domek, když zde bylo prázdných a nádherných jednopatrových domů spousta. Otec mi vysvětlil, že jenom tento jediný patří lesní správě, bylo mu to řečeno při příjmu u lesní správy. Po celá léta jsme platili poplatky obecnímu úřadu v Dolní Vltavici. Koně se nevešli do stáje, neboť byla maličká, počítalo se jen pro jednu kravku s telátkem. Otec se svolením obecního úřadu ustájil koně ve vedlejším domě. V domě byl velký nepořádek po bývalých lesních brigádnících, kteří zde po odsunu Němců krátkou dobu bydleli, okna byla vymlácená větrem. Než jsme se mohli nastěhovat do domku, přijal naší rodinu pod svou střechu zaměstnanec lesní správy, bydlištěm Radslav, který měl pět dětí. V obci byla většina prázdných domů vybrakovaných a hlavně všude zůstal nepořádek po zlatokopech, takže se tam nedalo přebývat. Po úklidu a opravě oken, jsme se konečně po čtrnácti dnech nastěhovali do nového domova“.

Vedle dosídlenců z různých oblastí Čech zde byla velká skupina rumunských reemigrantů. Ti se na základě usnesení československé vlády o repatriaci Čechů a Slováků vrátili do své původní vlasti. Byli to většinou potomci Slováků, kteří odešli do Rumunska za lepším živobytím. Většina pocházela ze Sedmihradska, župy Bihor, byly jim přislíbeny domy a pozemky a byli přesvědčeni, že se vrací do země svých předků na Slovensko.

Řada nových dosídlenců byla velmi snaživá, ovšem mnohdy i neznalá systému zemědělského hospodaření, neboť vnitrozemí a pohraničí, to byl přece jenom rozdíl. Nejdůležitější však byli ti dosídlenci, kteří zde postupně nacházeli nový domov, přišli s vidinou hospodaření na vlastních pozemcích a byli základem nového způsobu života v obci a celé oblasti. Obyvatelé, kteří zůstali, se zachovali morálně a poctivě, museli se vyrovnat se všemi nesnázemi a těžkostmi života v pohraničí. Vždyť jim byla slíbena půda k hospodaření, ale zakrátko bylo vše jinak. Vznik JZD znamenal pro ně konec vidiny vlastního hospodaření a pro mnohé i osobní problémy a traumata. Tvrdou realitou pro řadu nových osídlenců bylo zřízení hraničního pásma a tím zakázaného území, kde nesměl nikdo bydlet. A tak se museli znovu stěhovat, jejich usedlosti byly zbourány a naděje na nový začátek nejistá.

Českokrumlovský deník, 13.října 2015

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ.... DÍL VII.

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU– DÍLVII.

V prázdných usedlostech zůstala hospodářská zvířata

František Záhora – kronikář

Černá v Pošumaví

V seriálu, který mapuje poválečné období v naší oblasti, lze teoreticky oddělit dvě důležité dějinné události – odsun německého obyvatelstva a následné osídlení. Prakticky se však obojí vzájemně prolínalo, neboť první dosídlenci přicházeli do obce, ve které stále ještě žilo původní německé obyvatelstvo.

Kronikář pan Nekovařík v roce 1947 napsal do obecní kroniky Frymburku: „Je skutečností, že je zde i celá řada lidí, kteří nepřišli do pohraničí s úmyslem trvale se usídlit a založit si nový život a existenci, ale přišli proto, aby se obohatili a po čase odešli. Je to smutný úkaz, ale je to skutečnost. Dochází také k tomu, že domy, které nejsou osídleny, jsou násilně otevírány a vykrádány. Jsou vytrhávány podlahy, rozkopávána kamna a zdi a hledají se nějaké poklady. Dochází tak k velikému ničení a domy a objekty vůbec chátrají a stávají se nepotřebnými a nevhodnými k dalšímu dosídlení“.

Po provedeném odsunu pak byla mnohde situace téměř katastrofická. Např. již dříve citovaný dosídlenec František Novotný z Muckova vyprávěl jak po barácích zbyl veškerý dobytek, drůbež, prasata, koně, ovce. „Nebyl nikdo, kdo by to krmil“, říká Fr. Novotný a pokračuje „ a nebylo ani čím krmit. Tak jsme veškeré zvířectvo odvázali od žlabů a vypustili ven do volné přírody, kde se stádo čítající asi 150 kusů volně páslo až do prvních mrazíků. Nebyla žádná evidence a tak si každý postupně vzal z dobytka, to co potřeboval. Zařezávali se ovce, někdo vyměnil tele za velkou jalovičku. To, co pak zbylo, jsme nahnali do ohrady a po projednání v Krumlově jsme dobytek hnali přes Slavkovice a Černou do Hůrky, kde se nakládal do vagonů na dodávku“, uzavírá František Novotný.

Stejnou situaci popisuje rovněž kronika obce Frymburk, kde se potýkali rovněž s problémem zajištění a nakrmení dobytka v prázdných usedlostech. Tam prý jej podle kategorií svedli do stájí, kde ho museli ošetřovat a krmit dosud neodsunutí Němci.

V Pamětní knize Dolní Vltavice napsal tehdejší kronikář František Nejedlý: „Po odsunu Němců zůstává v obci mnoho budov neosídleno a značná výměra polí neobdělána. Poněvadž na další dosidlování a úplné osídlení obce není naděje, je dobytek z neosídlených hospodářství prodáván, neb posílán na Slovensko a do Slezska, neobydlené budovy ponechány svému osudu.

Rovněž Erika Zemanová ve své knize Vzpomínky na mládí aneb Zatopené domovy popisuje tuto část dolnovltavických dějin: „Všichni Němci, než na ně přišla řada k odsunu, pracovali také v hospodářství, které už bylo bez majitele a starali se o jejich zvířectvo. Po odsunu všech německých občanů zůstala v obci větší část domů neobydlena. Nebyl nikdo, kdo by nakrmil a podojil krávy, a tak byla zvířata ze stájí vyhnána. V přírodě běhala volně celá stáda krav nevydojených i několik dnů, než se rozhodlo, kdo si jich ujme. Zvířata byla pak pochytána a prodána do vnitrozemí“.

Zkonfiskovaný majetek po odsunu německého obyvatelstva dostávali noví vlastníci z vnitrozemí na základě přídělové listiny. V Černé např. dosídlenec Jan Strnad dostal příděl na usedlost čp. 10 a až do odsunu jej obývala jeho rodina s rodinou Němce Johanna Osena, který býval v obci starostou.

V kronice obce Černá v Pošumaví najdeme i text přídělové listiny do obce Mokrá, který zní: - :   Plně slib budovatelského programu Gottwaldovy vlády ze dne 8. července 1946, vydává Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství, k dokončení velkého osidlovacího díla tuto     p ř í d ě l o v o u      l i s t i n u , podle níž se uskutečňuje převod vlastnictví zemědělského majetku novým přídělcům, kteří nabyli tohoto vlastnictví dnem převzetí půdy do držby na podkladě dekretů o vlastnictví, jim vydaných.

Jak píše Erika Zemanová – při přídělu dostávali přednost občané, kteří se prokázali odbojovou činností. Další volná místa přišli obsadit jak lidé z vnitrozemí, tak i ze Slovenska, rovněž byly nalákány národnostní menšiny ze zahraničí, většinou reemigranti z Rumunska. Obec Dolní Vltavice se pomalu osidlovala novými lidmi. Postupně byly obsazeny domy, které sloužily ke službě obyvatelstva jako obecní správa, obchod se zbožím, hospoda, pošta. Zemědělské usedlosti zůstaly skoro všechny opuštěné, zájem byl o domy, v kterých byly vybavené řemeslnické dílny. Ty byly převzaty do užívání na krátkou dobu. Když osídlenci zjistili, že se zde neuživí, odešli. Tím zůstala do dalších let většina domu opuštěna. Vystřídali je další, kteří si mysleli, že jdou za lepším. Z původních asi 400 obyvatel v Dolní Vltavici jich osídlilo jen 20 rodin, někteří bez dětí a několik jedinců.

Českokrumlovský deník, úterý 29.září 2015