pátek 15 prosinec 2017

 

publicita

Prvňáčci ze Základní školy Černá

ANKETA: Jaký předmět ve škole vás nejvíce baví a proč?

                        Matěj Hampl                           alt

                       Černá v Pošumaví

Baví mě třeba v matematice nějaké příklady. Líbí se mi to, protože mě baví počítat a psát příklady.

                                             Adam Šramka    alt

                                             Olšov

Matematika, protože tam počítáme a ještě tam máme namalované obrázky a podle čísel je dobarvujeme.

                                                 Ondřej Pompe alt

                                                 Muckov

Mě baví nejvíc matematika, protože tam můžeme počítat a dělat všechno možné. A děláme různé věci všichni najednou, to v jiných předmětech není.

                                                 Václav Bruner alt

                                                Černá v Pošumaví

Nejvíce mě baví matematika, protože je pro mě lehká. Příklady mám totiž vždy hned vypočítané.

                                         Lubomír Škabroud alt

Bližná

Matematika, protože tam třeba počítáme nebo děláme příklady, a mě baví počítat.

(mo)

MÁLOTŘÍDKU v ZŠ Černá v Pošumaví navštěvují prvňáčci Ondřej Pompe, Václav Bruner, Charilaos Ondráček, Jan Císař, Lubomír Škabroud, Jan Záškoda, Diana Poláková, Roman Šramka, Adam Šramka, Patricie Bandíková, Adam Pešek, Matěj Hampl. Jejich třídní učitelkou je Michaela Rokosová. Foto: Martina Ostrýžová

Českokrumlovský deník: Úterý, 14. Leden 2014

 

JAK TO VIDÍM JÁ

Černá v Pošumaví: Jak to vidím já

Rok 2013 se pomalu chýlí ke konci, prožíváme adventní období, ale též poněkud hodnotíme a bilancujeme. Obec Černá v Pošumaví si v tomto roce připomněla 745 let od svého založení a mnozí z nás si ve své představivosti promítli poněkud zrychlený film o historických okamžicích, které se určitým způsobem dotkly naší obce.

Bylo to především v roce 1568 založení pivovaru Jakubem Krčínem z Jelčan a Sedlčan, bylo to v roce 1811 zahájení dolování tuhy, v novodobé historii nesporně odsun Sudetských Němců a výstavba Lipenské přehrady.

Největší změny však nastaly po roce 1989, privatizace jednotlivých podniků, restituční majetkové vypořádání, to vše docela podstatně zasáhlo do života obce i samotných občanů. Nejenže velké procento práceschopného obyvatelstva ztratilo práci zánikem velkých podniků, především státního statku, tuhových dolů a Sodovkárny, jako nástupce pivovaru, ale zůstalo opuštěno i mnoho budov a objektů.

Čas však plyne dál a dál, vše kolem nás se mění, časem zapomeneme na to, jak to v obci vypadalo a naše pohledy směřují dopředu. Obec Černá v Pošumaví, kdysi, dá se říci, zemědělsko-průmyslová, se postupně mění na čistě turistickou obec. V tomto směru se udělal velký kus práce zásluhou obecního úřadu i samotných občanů.

Sám jsem spokojen s tím, jak se obec zvelebila, jak se zkrášlila, jak se podstatně zlepšilo životní prostředí kolem nás. Přestože jsem profesí zemědělec a se zánikem zemědělství v oblasti jsem se dlouho nemohl vyrovnat, jsem dnes docela rád, že po obci nejsou roztroušeny hromádky slámy, sena, hnoje či siláže, že se zde nekorzují husy, slepice a sem tam nezabloudí stádo krav.

Líbí se mi, že postupně dostaly bývalé zemědělské objekty nový punc, ať již pokračováním zemědělského podnikání na Muckově, anebo uskutečněním jiného podnikatelského záměru v samotné Černé. Rovněž nejenom nová výstavba, ale i zkrášlení stávajících objektů, jak ve vlastnictví obce, tak soukromých, dává obci ten správný punc, který je lákavý pro turisty.

Řada podnikatelů i občanů se pustila s velkou vervou do práce a z dříve nevábných budov a objektů dokázala vytvořit něco, co potěší každého obyvatele i návštěvníka. Kdo znal dříve téměř na spadnutí budovu číslo popisné 15 uprostřed obce, kdo vidí nově vybudovaný penzion naproti bývalé faře, musí uznale přikývnout velké činorodosti majitelů.

Donedávna nás trápily v obci především tři objekty, které obec víceméně hyzdily. Již zmiňovaná bývalá fara, o kterou se obec dlouhá léta starala a investovala, která pak byla navrácena církvi a nakonec, aby se úplně nerozpadla, ji obec od církve odkoupila. Rekonstrukcí tady pak obec zajistila nové bytové jednotky a informační centrum. Budova spolu s kostelem tvoří dnes jedno z krásných míst naší obce.

alt   alt

alt

Dalším objektem zasluhujícím pozornost je bývalý pivovar, či později Sodovkárna. Po dvacetiletých peripetiích kolem privatizace bývalého objektu se začíná i zde snad blýskat na lepší časy. Současný majitel již začal s rekonstrukcí v roce 2006 vyhořelé budovy a pokud uskuteční záměry, které představil, pomohlo by to podstatně v dalším zkrášlení obce.

Jediná budova, která i nadále nepřispívá ke vzhledu, je objekt původně hospody, od roku 1950 ředitelství Státního statku. Po roce 1990, kdy zde skončila Závodní kuchyně statku, byla v prostorách zbudována restaurace na úrovni dřívější „čtyřky“ a v poschodí penzion k ubytování.

Penzion zvaný Adéla však dlouho nevydržel, majitel, kterému byl objekt vrácen v restituci, budovu zakonzervoval a do dnešní doby se nic neděje, budova hyzdí obec nadále. Při výstavbě silnice se měl v blízkosti vybudovat kruhový objezd, část budov měla být vykoupena, ale pro nesouhlas majitele se nic nemohlo uskutečnit. Je to škoda, neboť jde prakticky o jedinou a poslední budovu, která turisty svým vzezřením moc nepřitahuje.

Českokrumlovský deník: 11. prosinec 2013



Vývoj obce po roce 1945

Vývoj obce Černá po roce 1945

Blížíme se pomalu k závěru roku 2013, ve kterém si obec Černá v Pošumaví připomněla 745. výročí svého založení v roce 1268. V souvislosti s tím, bych chtěl poukázat na jednu, neméně významnou část naší historie, dobu po osvobození v roce 1945 a další vývoj.

Situace v naší oblasti byla po válce samozřejmě jiná než ve vnitrozemí. Proč tomu tak bylo, všichni víme a není to účelem tohoto článku. Stejně jako jinde bylo však nutno obnovit hospodářský a společenský život i zde, proto začaly vznikat první orgány samosprávy.

V samotné Černé na Šumavě (přejmenování na „v Pošumaví“ se uskutečnilo až 1. ledna 1950) byla již v roce 1945 ustavena Místní správní komise (MSK), předsedou se stal Karel Hais, po něm pak Adolf Janů a posléze J. Jiříček. V roce 1946 vznikl Místní národní výbor (MNV), prvním předsedou se stal Jan Fikar. V čele MNV se pak vystřídali Jan Vácha, Antonín Rosický, Stanislav Med, Alois Ondráček, Vladimír Hofírek, Jiří Žák, Jaroslav Zimmermann a jako poslední, který byl ve funkci ještě do listopadu 1990, byl Pavel Molák.

Rovněž na Bližné vznikla MSK v roce 1945, jejím předsedou se stal Václav Beran, po něm Václav Růžička a poté Josef Hájek. Ten se pak také stal prvním předsedou MNV, který byl na Bližné založen zřejmě až v roce 1950 (přesné datum není možno určit). Po něm byl předsedou MNV Karel Hrubeš, pak znovu Václav Růžička a posledním předsedou byl ve volbách v roce 1957 zvolen Antonín Cirhan.

V obci Mokrá stál v čele MSK Jiří Šulc, kterého vystřídal Štefan Stančík a od dubna 1949 Jaroslav Mareš. MNV zde vznikl v prosinci 1949 a předsedou se stal Milan Cílek.

Správní zastoupení na Muckově není bohužel doloženo, je pouze známo, že v čele MSK byl Josef Lang a po něm Rudolf Mahr.

Poněkud složitější situace byla v Dolní Vltavici, kde rozhodovali již od července 1945 dosazení komisaři Vaverka, Šimera a Babický. Půl roku pak vedl obec učitel Miroslav Sobotka a teprve v roce 1947 byla ustavena MSK, jejímž předsedou se stal Josef Vála. Po něm je ve funkci Josef Chalupka, pak Jaroslav Kubík, Reimund Bartoš a poslední František Augsberger. K 1. lednu 1952 zde vzniká MNV a předsedou se stává již zmíněný František Augsberger, ten však po třech měsících odchází a do funkce je zvolen ředitel školy František Nejedlý. V roce 1955 je předsedou Josef Lukašák a v roce 1957 Josef Rambousek.

MSK vznikla v roce 1945 i na Kyselově, předsedou byl Zdeněk Taitl, od roku 1950 přechází však pod působnost Dolní Vltavice a pro styk s Kyselovem je ustanoven takzvaný zpravodaj, což byl František Chromík. MSK byla rovněž zřízena i na Pláničce, kdo jí však předsedal, není známo. Prvním předsedou MNV zde však byl v roce 1952 Pavel Surmín.

Pod obec Mokrá patřily osady Hubenov, Slavkovice a dvůr Faschinghof, pod obec Muckov osady Emry, Bednáře, Kramolín, Hostínova Lhota, Vyžbohy a Jámy.

V roce 1954 spravuje MNV v Černé v Pošumaví i obce Muckov a Pláničku, které měly dosud svou vlastní správu. Pod obec Bližná patří i osada Radslav a od roku 1958 i zrušená samostatná obec Dolní Vltavice. Kyselov připojený v roce 1953 k Dolní Vltavici je začleněn do zátopové oblasti, od 1. července 1958 ohlášen jeho zánik a jako prázdný katastr připadl pod obec Horní Planá.

Od 12. června 1960 připadly k obci dosud samostatné obce Bližná a Mokrá a rovněž osady Žlábek a Jelm z obce Hodňov. V roce 1964 byly osady Žlábek a Jelm přičleněny k Horní Plané a k obci Černá přešel zpět Kyselov, který byl od roku 1960 v působnosti Horní Plané. V polovině roku 1964 spravovala obec Černá v Pošumaví osady Bednáře, Bližná, Dolní Vltavice, Mokrá, Muckov, Plánička, Radslav a samotnou Černou.

Co se týká obyvatelstva, měla celá Černá v Pošumaví v roce 1910 celkem 2 714 obyvatel. V roce 1939 bylo na území celkem 2 639 obyvatel, z toho v samotné Černé 576, na Kyselově 457, v Mokré 455, na Dolní Vltavici 426, na Bližné 323, na Pláničce 214 a na Muckově 188 obyvatel.

V poválečném období měla Černá v Pošumaví v roce 1950 celkem 711 obyvatel, nejvíce pak v roce 1977 celkem 920. Současně se pohybuje na úrovni kolem 820 obyvatel.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 6. Listopad 2013

 



Chvála historické fotografie

Chvála historické fotografie

Prohlížení starých historických fotografií je mojí velkou vášní a láskou. Často velmi dlouho se dokáži dívat na starý, poněkud již zažloutlý fotografický papír a před očima se mi promítá tehdejší obraz vesnice, krajiny, lidí a dalších znázorněných objektů. Přestože to často byla doba pro život velmi těžká a svízelná, připadá mi velmi idylická, a proto jsem rád, že naši fotografové nám zanechali tento cenný a jedinečný materiál pro další studium naší historie, ale i čistě pro radost nám všem.

Kroniku obce Černá v Pošumaví jsem začal psát v roce 1977 a za celé to dlouhé období mé činnosti jsem vedle nespočetného množství textů nashromáždil kolem 8000 kusů fotografií do archivu kroniky obce. Každé fotografie, která se mi dostane, obrazně řečeno, do ruky, nejenom přímo, ale přes různá média, si velice cením. Každá fotografie o něčem vypovídá, i když je to například snímek ze slavností obce v roce nedávném, kterou jsem sám pořídil. Vše, co se odehrálo, vše, co již proběhlo, považuji jako kronikář za historii.

Přece jenom však jsou mezi nimi fotografie, ke kterým mám vztah víceméně vřelejší. Jsou to fotografie z období před rokem 1945, kterých máme v archivu celkem 115 kusů. Není to sice mnoho, ale tehdejší Černá spolu s Dolní Vltavicí a dalšími okolními obcemi nebyla zas tak rozsáhlá, i když především tuhové doly přitahovaly pozornost fotografů. A samozřejmě, koho jiného, než úspěšné fotografy z krumlovského ateliéru. Takzvaný „nekorunovaný král šumavských fotografů“ pan Josef Seidel a jeho syn František Seidel přispěli svou prací i k rozšíření naší archivní sbírky.

Velice si cením, že máme uchováno 62 fotografií Josefa Seidela. Jak uvádí Mgr. Jan Mareš z Jihočeské vědecké knihovny k článku Josefa Seidela na webu Kohoutí kříž, je mezi nimi, podle vedoucího Seidel musea Ing. Petra Hudičáka, pro naši obec velmi cenná fotografie. Je to totiž vůbec nejstarší známá fotografie, datovaná razítkem z 25. března 1899 a je označena pořadovým číslem 45 Schwarzbach in Böhmen.

alt

Vedle Josefa Seidela patří k dalším známým fotografům Šumavy, jeho krumlovský konkurent Josef Wolf, jehož snímky prakticky stejného žánru, obohacují náš archiv o 16 fotografií.

Máme rovněž fotografie i z ateliéru hornoplánského fotografa Johanna Mayera, který se však více zaměřoval pochopitelně na oblast Horní Plané, i když jako rodák z Dolní Borkové měl i vztah k Dolní Vltavici, kam jeho rodná obec patřila farou.

Ve skvělé publikaci Šumavou po stopách fotografů, kterou vydal Šumavský spolek v Horním Rakousku začátkem roku 2013, najdeme fotografie a životní osudy dalších výborných fotografů. Mě zde zaujal další krumlovský rodák a později známý fotograf Wenzel Micko, který se vyučil u Josefa Seidela a po osamostatnění se 29. května 1899 oženil s Fanny Tussetschlägerovou z Černé v Pošumaví a měli spolu sedm dětí. Fanny mu v roce 1921 zemřela, a tak se následující rok oženil s její sestrou Mathildou, s ní měl syna Erwina jako osmé dítě.

Malé odbočení k působnosti obce Černá v Pošumaví jen dokresluje a přibližuje nám život šumavských fotografů, na jejichž dílo bychom neměli zapomenout. V našem archivu uchováváme i další publikace týkající se tohoto námětu. Mám rád například Album starých pohlednic Českokrumlovska z roku 2001, rovněž si velmi cením darované publikace Gruss aus dem Böhmerwald, kterou jsem dostal i s věnováním od bývalých obyvatel obce Radslav v roce 1990.

Život našich předků, zaniklá krajina, změněné vesnice a celá příroda, to vše na nás bude i nadále dýchat z půvabných historických fotografií. Nedopusťme jejich ztrátu a zničení.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 23. Listopad 2013



Konec formuláře